Po měsíční přestávce pokračujeme v seriálu k letošním osmdesátinám rozhlasu u nás. Přeskočíme od minulého dílu o 40 let dopředu a věnujme se dnes období let 1986 – 1992. Právě 4. září 2003, je tomu přesně 14 let, co začal vysílat okruh EM.
Český, resp. Československý rozhlas (ČsRo) v osmdesátých letech 20. století stále vysílal tak, jak si vláda Československa přála. Tehdy státní rozhlas byl pod přísnou kontrolou a nemohlo se vysílat svobodně tak, jak to známe dnes. Připomeňme situaci rozhlasu v té době.
Československý rozhlas byl v osmdesátých letech samostatnou organizací s celostátní působností na úrovni ústředního orgánu. Nositeli práv a závazků v rámci jednotné právní subjektivity byly Čs. rozhlas Praha, Čs. rozhlas na Slovensku a jednotlivá krajská a jim na roveň postavená studia. Po stránce hospodářské byl Čs. rozhlas příspěvkovou organizací se samostatnou kapitolou ve státních rozpočtech. Z hlediska mezinárodního postavení byl členem Mezinárodní organizace rozhlasu a televize (OIRT) a zahraniční styky udržoval takřka výlučně se socialistickými, popř. rozvojovými zeměmi.
Až do roku 1987, kdy 27. února byl projednán kolegiem a 18. června vydán, neexistoval organizační řád (nahrazovaly jej Prozatímní organizační řád a statuty jednotlivých útvarů).
V souladu se zásadami systematizace byl v Čs. rozhlase zaveden systém čtyřstupňového řízení. Prvním stupněm byl ústřední ředitel, druhým náměstkové, třetím šéfredaktoři, vedoucí úseků a ředitelé krajských studií, čtvrtým vedoucí odborů, zástupci šéfredaktorů a ředitelů krajských studií. Mezi principy řízení byla na prvním místě uvedena vedoucí úloha KSČ.
Největší organizační složkou Čs. rozhlasu byl Český rozhlas (ČRo). Členil se na sekretariát ředitele ČRo, Hlavní redakci programu, Hlavní redakci pro děti a mládež (HRDM), Hlavní redakci literárně-dramatického vysílání, Hlavní redakci hudebního vysílání, Hlavní redakci zábavy, Ústředí krajských studií.
Z celkového počtu 4700 zaměstnanců Československého rozhlasu (v českých zemích 3172, na Slovensku 1528) bylo téměř 30% členy nebo kandidáty KSČ. Nejvyšší podíl členů KSČ byl logicky ve zpravodajství (přes 50%), nejnižší naopak v uměleckých profesích. V Čs. rozhlase v Praze pracovaly základní organizace KSČ, které se dělily na stranické skupiny.
Odborové hnutí mělo v rozhlase závodní výbor v čele s placeným předsedou. Organizovanost zaměstnanců v odborech byla takřka 100%, téměř ve všech útvarech pracovaly brigády socialistické práce. Podstatně méně byl členů Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Rovněž činnost Socialistického svazu mládeže (SSM) byla značně formální, počet členů stále klesal, problémy byly i s obsazením funkce uvolněného předsedy celorozhlasového výboru SSM.
Už v té době rozhlas potřeboval znát poslechovost svých stanic a jednotlivých pořadů. Dále bylo nutné zjišťovat jaké věkové skupiny a v jakém množství obyvatelstva státní rozhlas poslouchá. K tomu byl zřízeno Výzkumné oddělení a rozhlas si prostřednictvím něho sám pořizoval výzkumy. Toto oddělení pracovalo systémem rozsáhlé sítě tzv. tazatelů, tedy osob, které zprostředkovaly kontakt s poměrně širokým a reprezentativním vzorkem posluchačů. Pracovalo se prostřednictvím cílených dotazníkových akcí.
Jako příklad si uveďme výsledky poslechovosti v závěru sledovaného období, konkrétně v roce 1987 – v České socialistické republice (ČSR) tehdy poslouchalo pořady Československého rozhlasu průměrně každou hodinu 14% populace starší 15 let, tj. 1 100 000 lidí. V sobotu tento hodinový průměr stoupal o 100 000 posluchačů, v neděli naopak o stejné číslo klesal. Nejvyšší průměrnou polsechovost měl národní okruh Praha – 500 000 lidí, téměř stejnou Hvězda, nejméně Vltava – 50 000.
Z významných událostí celorozhlasového charakteru je třeba v daném období připomenout dvě okolnosti: 1. květen 1986 je datem vzniku nové bratislavské hudební rozhlasové stanice Melodia, 4. září 1989 se pak ve vysílání objevil nově koncipovaný program pro mládež, který vznikl spojením slovenského Rádia Elán a českého Mikrofóra (odtud jeho název okruh EM).
V druhé polovině osmdesátých let se atmosféra začala pomalu uvolňovat. Souviselo to s vlivem tzv. perestrojky. Projevy volnějšího myšlení se v poměrech Čs. rozhlasu prosazovaly pomalu, liknavě a často setrvávaly pouze u obecných proklamací. Několik personálních změn přineslo příchod ambicióznějších a dravějších lidí, vesměs však šlo o změny, které se v rozhlasovém mechanismu projevily pouze poněkud odlišnou frazeologií, akcentující nový „přestavbový“ trend.
„Nové myšlení“, „změna“, „přestavba“ (nikoli ovšem slovo „reforma“, které bylo tabuizováno svou asociací na rok 1968) jsou slogany, jimiž byly protkány projevy všech rozhlasových funkcionářů, posléze i komentátorů. Vzdor tomu se podstata vysílání měnila velmi pomalu. Na rozdíl od přísně střeženého zpravodajsko-publicistického vysílání, v němž se sice objevovaly náznaky kritičtějších postojů, se uvolňování myšlenkových stereotypů dařilo výrazněji prosazovat v oblasti uměleckého programu. Zde se stále více prosazovala snaha zařazovat do vysílání dramatické a literární texty nové vlny sovětských autorů, které se vyznačovaly poměrně velkou otevřeností a které – jakkoli představitele nejvyššího rozhlasového vedení často velice zneklidňovaly – nebylo dost dobře možné zakázat.
Po zpravodajské a komentátorské stránce rozhlas na dění, jež se odvíjelo v roce 1989, nebyl připraven. O sílících projevech odporu veřejnost (například tzv. Palachův týden v lednu 1989, petice za propuštění Václava Havla, petice Několik vět, události při výročí srpnové invaze) bud nerefoval vůbec, anebo naopak zesílenou diskreditací představitelů Charty 77 a dalších iniciativ. Vzhledem k tomu, že v prosinci 1988 byla pod tlakem mezinárodních dohod o lidských právech zastavena činnost rušiček zahraničních stanic, velké množství posluchačů se od vysílání Čs. rozhlasu odvracelo a sledovalo vnitrostátní dění z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Zpravodajské pořady Čs. rozhlasu ztrácely zbytky svého kreditu.
Péče o mladé posluchače patřila vždy mezi hlavní úkoly, které normalizační vedení hlasitě deklarovalo při každé příležitosti jako prioritu.
Pozornost rozhlasového vedení se nesoustředila tolik na vysílání pro nejmladší věkové kategorie, důraz byl kladen především na tzv. dospívající mládež. Na vnímatele ve věkové kategorii cca 15-20 let byly soustředěny četné pořady, které měly za cíl nejen bavit, ale i vychovávat v duchu vládnoucí ideologie.
Produkce Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (HRDM) sestávala z části orientované na program umělecké (pohádky, hry, hudební pořady) a na pořady vzdělávací a publicistické. Tvarové a žánrové inovace byly patrné především v oblasti publicistiky.
Skutečnost, že rozhlas v polovině sedmdesátých let ve sféře publicistiky postupně dospěl k tendenci uplatňovat živé vysílání, otevírala mimo jiné také prostor pro vznik řady kontaktních pořadů určených mládeži. Dlouhou tradici má v tomto směru Mikrofórum, denní pořad, který vznikl už v polovině šedesátých let (poprvé se vysílalo 12.7.1965 na ČS I, tehdy pouze ve všední dny). Po srpnu 1968 bylo jeho vysílání zastaveno, ale na začátku roku 1969 bylo opět obnoveno – ale v jiném obsahovém duchu. V sedmdesátých letech bylo Mikrofórum vysíláno na okruhu Hvězda, takže se do jisté míry muselo přizpůsobit charakteru proudového vysílání. Pořad si zachoval formu zpravodajského deníku určeného mládeži. Byl koncipován jako sled krátkých, průměrně tříminutových vstupů, informací nebo rozhovorů, proložených populární hudbou.
Vedle Mikrofóra postupně vznikly nebo v působení pokračovaly další pořady určené mladé generaci posluchačů, převážně týdeníky jako např. Meteor, Paprsek, Listárna, Start, Toulky za písničkou, Metronom, Mládežnický pondělník, Pionýrská jitřenka nebo Kontakt a Vysílá studio mladých.
Redakci HRDM v osmdesátých letech vedl Jan Czech, od roku 1985 působil ve funkci šéfredaktora Bohumil Kolář. Právě on se stal hlavním iniciátorem každodenně vysílaných pořadů Domino, později také Rádio na polštář. Podílel se také na založení okruhu EM.
Pro přípravu publicistických pořadů určených kategorii tzv. mládeže, tedy mladých lidí věkové skupiny zhruba 15-30 let, byla v roce 1980 ustanovena v rámci HRDM Redakce mládežnické publicistiky. Její činnost zahrnovala čtyři programové řady, jež reprezentovaly čtyři typy pořadů: Mikrofórum (každý všední den odpoledne na stanici Praha), Studio mladých (pondělí večer na stanici Praha), Studentský chlebíček a Kontakt (stanice Vltava). Mikrofórum se od ledna 1987 rozšířilo o Noční linku Mikrofóra, charakterizovanou jako dialogy o životě. Tento pořad spolu se Studiem mladých si uchovávaly vysokou přízen posluchačů. Mikrofórum mělo podle tehdejších výzkumů pravidelně 1 200 000 posluchačů, Studio mladých okolo jednoho milionu.
Redakce (pod vedením Daniely Sedlářové, s redaktory Ivanem Jablonským, Ivanem Rösslerem, Janem Fraňkem, Jitkou Götzovou, Josefem Prouzou) se s uvolňováním a přestavbovými tendencemi, které se do vysílání prosazovaly zejména po roce 1986, velmi často pouštěla do poměrně otevřených kritických pohledů na stav našeho hospodářství. Míra této otevřenosti v řadě případů zřetelně překračovala odvahu, s níž společensko-kritické náměty pojednávaly ostatní publicistické redakce. Zde lze hledat jednu z příčin faktu, že to byli právě redaktoři Mikrofóra (Sedlářová, Jablonský, Rössler), kteří byli z celého Čs. rozhlasu prvními reportéry, již po listopadových událostech v roce 1989 vědomě překročili direktivy vedení Čs. rozhlasu a otevřeně referovali o dění ve společnosti.
Dne 4. září 1989 zahájil činnost nový programový okruh určený mladým posluchačům: ve spolupráci HRDM v Praze a Hlavní redakce pro mládež a vzdělávání v Bratislavě vznikl okruh EM. Stanice vysílala v pásmu VKV II (evropská norma CCIR – současně ovšem šířeno i na středních vlnách), byla koncipována jako osmihodinové vysílání (15.00-23.00 hod) a spojovala úspěšné programové typy obou stanic (Mikrofórum, Noční linka Mikrofóra, resp. Rádio Elán a Modrá vlna). Základem bylo živé vysílání, informace o politice, ekonomice, kultuře; 65-70% vysílání tvořila hudba, zejména tzv. menšinových žánrů.
Na přelomu let 1990 a 1991 došlo ke dvěma změnám v uspořádání okruhu Čs. rozhlasu. První z nich byl zánik stanice EM k 31. prosinci 1990. Rozhodnutí o zrušení padlo v létě 1990. Vedení Čs. rozhlasu na Slovensku zastávalo názor, že tuto stanici již nebude dále potřebovat a její vysílací sít použije pro šíření jiných programových okruhů. Druhým důvodem byla nevyjasněná situace financování Čs. rozhlasu ze státního rozpočtu a nedostačující výše rozhlasových poplatků.
Zánik stanice EM vyvolal velký dopisový ohlas rozhořčených posluchačů, stížnosti se objevily i v denním tisku. Šéfredaktor programového ústředí Českého rozhlasu Jiří Mejstřík začátkem února 1991 v Týdeníku Rozhlas přiznal, že jej zánik EM mrzí snad ještě více než posluchače, kteří tento fakt kritizovali.
Okruh pro mladé posluchače byl obnoven 7. října 1991, kdy na vysílačích v pásmu VKV II, jejichž prostřednictvím byl šířen signál stanice Praha, začalo v České republice vysílat Rádio Mikrofórum, které navázalo na tradici okruhu EM. Vysílání nemělo sloužit pouze ke kulisovému poslechu a jeho programové schéma se mělo odlišovat od komerčních stanic orientací na zájmové posluchače v oblasti publicistiky i v oblasti hudební. Vedoucím redakce Rádia Mikrofórum byl Richard Medek.
Rádio Mikrofórum vysílalo po celý týden čtyři hodiny denně. Od pondělí do soboty mezi 16.00 a 20.00 hodinou, v neděli v čase 15.00-19.00 hodin. Programovými dominantami nového okruhu byly hodinu a čtvrt dlouhý publicistický pořad pro mladé Magazín Mikrofóra, hodinový kontaktní pořad s větším podílem hudby než mluveného slova Mikromix a hodinovéhudebně specializované pořady o různých žánrech moderní hudby (Radioporta, Nezávislá scéna, Gung-Ho, Poste restante pop a Mikrofórum uvádí).
Rádio Mikroforum zaniklo k 31. prosinci 1992 v souvislosti s rozpadem České a Slovenské federativní republiky a následným přerozdělením vysílacích sítí.
Zajímavostí je, že Československý rozhlas umožnil start první soukromé komerční rozhlasové stanice na území Československa. Učinil tak pod vedením ústředního ředitele ČsRo Karla Starého (ve funkci od 6.12.1989 do 28.1.1990). Šlo o francouzskou Europe 2, které Čs. rozhlas na základě písemné dohody z ledna 1990 přenechal svůj pražský kmitočet v pásmu VKV 88,2 MHz.
„Cílem této dohody mělo být vytvoření rádia pro mladé ve spolupráci padesát ku padesáti mezi oběma subjekty – Čs. rozhlasem a francouzskou stanicí Europe 2,“ vzpomínal později ředitel rádia Evropa 2 Michel Fleischmann a dodával: „Bohužel, či možná naštěstí, historie to bude popisovat, jak bude chtít, se změnami ředitelů Československého rozhlasu naše dohoda přestávala mít své opodstatnění. Nebyla vůle Čs. rozhlasu zřídit tuto společnou stanici.“
Vysílání francouzské Europe 2 začalo na pražském kmitočtu Čs. rozhlasu 21. března 1990. O rok později Meziresortní komise pro výběr uchazečů o nestátní rozhlasové a televizní vysílání tento kmitočet přidělila Evropě 2, a to formou licence k experimentálnímu vysílání.
Čs. rozhlas a jeho ústřední ředitel tak umožnili vznik soukromého rozhlasového vysílání na území Československa a svým způsobem urychlili vstup soukromých subjektů do systému rozhlasového vysílání v Československu. Stalo se tak bez existence právního rámce k soukromému vysílání a redefinice postavení Československého rozhlasu.
