V minulém dílu jsme si objasnili politickou situaci, ve které se nacházel poválečný Československý rozhlas. V dnešní části seriálu RadioTV si více rozebereme programovou skladbu a žurnalistiku rozhlasu po nástupu totality.
Základní sít zpravodajských pořadů se za celé období od roku 1949 nijak zásadně neměnila, jenom se občas posunuly časy o třicet minut dopředu nebo zpět; někdy byly stejné pořady vysílány simultánně na obou okruzích (Národní okruh Praha, resp. Praha I (od dubna 1954), Československo, resp. Praha II (od dubna 1954)), jinde byl učiněn pokus dát posluchači, který měl k dispozici oba rozhlasové programy, možnost výběru tím, že na jednom okruhu byly zařazeny v celou hodinu, na druhém pak byly opakovány s půlhodinovým posunem.
V 19 hodin byl tradiční pořad Rozhlasové noviny, který trval celou hodinu. Tato délka zpravodajského pořadu byla stále předmětem diskusí. Už v letech 1949-51 šly v šedesátiminutové podobě jenom na obou hlavních programech, v 19.45 hod se od nich odpojovala krajská studia s vlastním regionálním zpravodajstvím. Od roku 1954 dokonce došlo k dalšímu hodinovému rozšíření, tj. Rozhlasové noviny se vysílaly od 19.00 do 21.00 hodin a druhá polovina patřila besedě. Ovšem dvě hodiny mluveného slova bez hudby se ukázalo jako neúnosné a tak zpravodajství bylo zkráceno na 40 minut a poté zbývajících dvacet minut patřilo hudbě. Poté následovala beseda s posluchači.
Předmětem diskusí bylo, zda mají Rozhlasové noviny jít na obou okruzích současně. V některých dobách přejímal druhý program jen část Rozhlasových novin.
V letech 1949-51 dělaly tvůrcům programu starosti během dne četná okénka odboru zvláštních úkolů a jeho Služby budovatelské práci (Naším horníkům, Zemědělský rozhlas, Odborářské zpravodajství, Služba práci a lidové správě, Hlášení SNB, Z polí a vesnic). Jejich četné vstupy vyvolávaly potřebu častých desetiminutových výplní, které byly označovány jako „hudba z gramofonových desek“.
Po zásadní programové změně v roce 1952 a po vytvoření specializovaných redakcí na podzim roku 1952 tato vada na kráse programového schématu odpadla, objevila se však – dlouhé výkladové a výchovné pořady, které spolu soupeřily o místo v nejposlouchanějších časech, tj. mezi 17. a 21. hodinou.
Půlhodinové pořady průmyslové redakce Učíme se, Zkušenosti našich závodů, Týdeník socialistické soutěže, zemědělské pořady Za novou vesnici, ale i některé pořady z oboru vědy a techniky vytvářely v podvečer a večer neúnosné „přemluvené“ plochy, ze kterých posluchač neměl úniku.
Jiným problémem byl velký tlak na kvantum sovětské tematiky ve vysílání a později nápor pořadů připravovaných pro naše vysílání přímo moskevským rozhlasem.
Posluchači byly servírovány pořady jako Hovoří Moskva, připravovaný v české redakci moskevského rozhlasu. Zároveň byly vysílány současně na obou okruzích, takže nebylo úniku. Navíc tyto pořady vytlačovaly populárně-vědecké pořady. Pohled na sovětskou současnost sice mohl být zajímavým oživením programu, vždyť různá „okénka do světa“ se vždy těšila přízni a zájmu posluchačů, ale tyto pořady byly bohužel profesionálně slabé, bez dobré znalosti potřeb a zájmů českých posluchačů a z velké části byly sestavovány z materiálů prefabrikovaných pro všechna jinojazyčná vysílání sovětského bloku.
V této době nebylo pro stavitele programu snadné vložit do vysílání dostatek pořadů zábavných a uměleckých. Přesto se Československému rozhlasu podařilo udržet ve svém programu prostor pro uvádění rozhlasových her.
Hudba zaplňovala podle statistiky z roku 1955 celkem 62% rozhlasového programu, ale převaha hudebních pořadů zaujímala časy méně poslouchané – noční, dopolední, polední. Prostor byl věnován převážně lidové hudbě a klasické – koncerty z Pražského jara, České filharmonie, Slovenské filharmonie a Státní filharmonie Brno. Naopak populární a zábavná hudba byla poznamenána přísným vymícením veškerých vlivů západní hudby, v jehož důsledku byly odmítnuty nejen novější vývojové proudy, ale dokonce i jakékoli náznaky jazzu. Selekcí rovněž prošla písničková tvorba domácí. Prim v té době hrála hlavně dechovka z produkce závodních kapel a hrály se i tzv. budovatelské písně.
Nad sestavou rozhlasového programu bdělo oko programového ústředí. Soustřeďovalo návrhy a nabídky programových útvarů a sestavovalo první tvar, návrh možného schématu, který by co nejvíc odpovídal nabídce. Formovalo ho do grafu, který paralelním řízením všech navržených programů v předpokládaném vysílacím čase umožňoval odhalit a řešit případné střety.
Vzhledem k tomu, že program domácího vysílání v padesátých letech běžel na dvou okruzích téměř celodenně (4.30 – 24.00), nastupovali hlasatelé ke své práci ve směnách. Hlasatelský sbor čítal stále kolem 25 osob. Ti také byli pravidelně školeni odborníky z Ústavu pro jazyk český ČSAV.
Už v letech 1949-51 se rozhlasová žurnalistika orientovala na „budovatelské“ úkoly, na pokračující obnovu poválečného hospodářství.
Na I. celostátní konferenci Čs. rozhlasu v Praze 12.-15. ledna 1949 formuloval úkoly rozhlasu ministr informací Václav Kopecký takto: „…konkrétně to znamená, aby se náš rozhlas dal plně do služeb československé pětiletky…“
Zpravodajství Čs. rozhlasu však bylo brzy zahlcováno i jinými zprávami než se vztahovaly k běžnému dni. Začaly politické soudní procesy a rozhlas v nich hrál významnou roli. Stranické orgány rozhodly vysílat záběry z nejvýznamnějších politických procesů, které probíhaly v letech 1950-1952. Rozhlas byl povinen dodat přenosovou techniku, přistavit mikrofony a jmenovat odpovědné redaktory, kteří podle daného scénáře provedou konečnou úpravu pro vysílání. Po této úpravě se do rozhlasu dostavoval zvláštní zmocněnec, který protokolem soudního líčení v ruce záznam překontroloval a propustil do vysílání.
Dodnes je zachován v rozhlasovém archivu dvouapůlhodinový záznam procesu s majorem Nechanským a osmihodinový záznam procesu s tzv. skupinou Milady Horákové, končící předem stanovenými rozsudky smrti. Denně zaznívaly z rozhlasových přijímačů hlasy prokurátora, soudců, obžalovaných. A nezůstalo jenom u toho. Rozhlas denně zveřejňoval rezoluce „našich pracujících“, závodních a odborových organizací, požadujících pro „zrádce“ nejtěžší tresty. Zvukový záznam procesu s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským v rozhlasovém archivu chybí. Musel být předán nejvyšším stranickým orgánům.
Rozhlas navíc se stal nástrojem převýchovy, nebot v té době nebyl jiný masovější prostředek k šíření osvěty, vzdělávání a výchovy. Ted ovšem byl postaven před úkol stát se masovým nástrojem převýchovy. Bylo třeba vyvrátit mnohé z toho, čemu učilo předválečné české školství, dát nový výklad dějinám, přírodním vědám, světové filozofii, náboženství, vštípit nový světový názor. Bylo třeba vychovat, nebo – jak se psalo a mluvilo – „vytvořit“ nového socialistického člověka. Šíře tohoto úkolu neměla téměř hranice. Sahala od přednášek, vysvětlujících význam „táborů nucené práce“ nebo varujících před cizími agenty, až po rozhlasový nácvik lidových tanců, určený účastníkům májových manifestací.
To všechno také byl tehdejší rozhlas. Pokud si o tomto období chcete více přečíst, RadioTV doporučuje knihu Od mikrofonu k posluchačům, která mapuje osm desetiletí rozhlasového vysílání u nás. Příště již začneme období tzv. renesance rozhlasu (1959-68).
