Po minulé dílu, který se věnoval spíš obecné situaci a postavení Čs. rozhlasu v ní, se v tomto dílu věnujme programu rozhlasu v tomto období – na politické vysílání a zpravodajství, literárně-dramatické vysílání a rozebereme si „zápas o pop-music“.
Politické vysílání a zpravodajství zaujímalo nejrozsáhlejší prostor ve vysílání. Oblast propagandy, publicistiky a aktuálního domácího i zahraničního zpravodajství se soustředila v Hlavní redakci politického vysílání (HRPV). Tato redakce se od 1.7.1962 reorganizovala a vznikly dva útvary: Hlavní redakce zpravodajství (HRZ) a Hlavní redakce politického vysílání (HRPV).
HRPV měla tyto dílčí redakce:
- Průmyslová
- Zemědělská
- Vědy a techniky
- Vnitropolitická
- Kultury
- Propagandy marxismu-leninismu (později se přejmenovala na redakci společenských věd)
- Vnitropolitická
- Mezinárodního života
- Sportovní
- Ústředních zpravodajů
V HRZ měla práce vysloveně operativní charakter, rozložený téměř po celý den, zatímco HRPV šlo o rozšíření praxe „problémových (analytických) pořadů“, které dosud připravovalo jen několik jedinců, na celý základní kádr redakce. Byla to široká problematika – od otázek občanského soužití přes ekonomické problémy v průmyslu nebo zemědělství až k vrcholům československé vědy a kultury.
Redakce nesly největší tíhu propagandistické práce ve vysílání. Především sem se soustředily dlouhodobé i aktuální požadavky ideově-politického působení na posluchače, tady bylo nejvíce vyhraněných pořadů s výrobní tematikou, tady se odbývaly politické diskuse a přednášky, dispečinky a prezentace všech význačných společenskopolitických jevů, událostí, výročí, oslav apod. z tuzemska i zahraničí. Na počátku dekády byly v programech všech stanic výrazně zastoupeny ekonomicko-politické materiály. Kampaň o ateismu a pravidelné přednášky či kurzy marxismu-leninismu byly nedílnou součástí ideově-tematických plánů HRPV.
Vlajkovou lodí HRZ byly Rozhlasové noviny, které v první části obsahovaly aktuální zpravodajství, ve druhé pak obsáhlejší příspěvky ve formě črt, poznámek, fejetonů, což se mělo posléze proměnit v pravidelný vnitropolitický komentář.
Zpravodajské pořady (Rozhlasové noviny a krátké zprávy) byly přes den rozloženy do obou hlavních vysílacích okruhů (národní okruhy Praha a Bratislava a celostátní okruh Československo I) tak, aby je bylo možno poslouchat každou hodinu. Na zpravodajství, propagandistickou, výchovnou a organizátorskou činnost bylo vyhrazeno na národním okruhu cca 2800 minut týdně (přes 30% vysílacího času), na Československu I cca 2600 minut týdně (19%). V té době vysílal Čs. rozhlas přibližně 60% vlastních zpráv (zbývající byly z ČTK a jiných agentur). Bylo to umožněno i tím, že ve všech českých krajích měl své vlastní zpravodaje, ze Slovenska dodávala zprávy do pražského ústředí bratislavská zpravodajská redakce.
Počátkem šedesátých let se i v Hlavní redakci literárně-dramatické (HRLD) do značné míry stále odrážela myšlenková strnulost dogmatických padesátých let. Plány HRLD musely obsahovat náměty na umělecké ztvárnění různých politických kampaní. Pořady malých literárních forem i větší dramatické celky prostupovala výrobní tematika. Muselo se dbát na přísný výběr her i četeb, v nichž se preferovala díla ideově nezávadná a neodporující stranické linii. Bylo těžké nacházet je v tuzemské i zahraniční tvorbě. Redakce se stále potýkala s nedostatkem extérních autorů, kteří by se specializovali na rozhlasovou tvorbu.
Nejrozsáhlejším počinem k 15. výročí osvobození Československa se stala akce nazvaná Poznejme nové Československo, jejímž garantem se stala HRLD. Rozhlas vysílal v jejím rámci až padesát pořadů týdně! Podílely se na nich všechny hlavní redakce ústředního vysílání, Slovensko i krajská studia. Ambiciózní úkol chtěl postihnout celou šíři života naší země v uplynulých patnácti let.
Akce Poznejme nové Československo dala vzniknout novým typům pořadů (například Tribuna posluchačů, Kalendář naší vesnice, posluchačská anketa Taková bude naše vlast). Její páteř tvořily bloky krajských studií, obsahující strukturované pohledy na život a na historii jednotlivých regionů.
Kolektiv HRLD byl poměrně stabilizovaný a soustředil v jednotlivých redakcích mnoho tvůrčích a kultivovaných osobností, náročných na rozhlasovou tvorbu a nespokojených s dosavadním zaměřením literárně-dramatického vysílání.
Dílčí redakce HRLD byly:
- Dramaturgie rozhlasových her
- Literární redakce
- Redakce aktualit a zajímavostí (A-Zet)
- Redakce humoru a satiry (HUMSAT)
Hlavní redakce hudebního vysílání (HRHV) se v šedesátých letech skládala z těchto dílčích redakcí a útvarů:
- Redakce symfonické, vokální a komorní hudby
- Redakce malých hudebních žánrů
- Redakce lidových písní
- Hudebně-vzdělávací redakce
- Redakce mezinárodní hudební výměny
- Útvary hudebních dramaturgů a hudebních režisérů
- Oddělení hudební výroby
Hudební vysílání Čs. rozhlasu těžilo z určité posluchačské přízně v oblasti hudebně-vzdělávací (dominantní byly pořady vážné hudby), popularizační (přenosy koncertů, uvádění nových děl atp.) a rekreativní (hudba k poslechu a tanci, soutěžní pořady, koncem šedesátých let „hitparády“, přehlídky módních i moderních skladeb a písní, to vše soustředěno v redakci malých hudebních žánrů).
Hudba v rozhlase na počátku šedesátých let zaujímala přibližně 65% vysílacího času, na jednotlivých okruzích ovšem rozdílně (zatímco na národních okruzích Praha a Bratislava byl podíl nižší, na celostátním okruhu Československo I a od roku 1963 i na VKV okruhu Československo II bylo hudebních pořadů více).
Stále se projevovala obecná nespokojenost s hudební složkou rozhlasového schématu, at už v žánrové skladbě programu, nebo v časovém umístění. Zejména na začátku období ještě dozníval požadavek poskytovat posluchači – kromě samozřejmého dílu hudby vážné – hudbu a písně s tzv. budovatelskou tematikou. Teprve od roku 1960 se pod vlivem hudebních proudů, importovaných západními vysílači, začal prosazovat jiný hudební žánr, do té doby takřka zcela opomíjený, a sice jazz a moderní taneční hudba.
Místo a uplatnění hudby v rozhlase bylo spatřováno především v jejím výchovném poslání, ostatní funkce zůstávaly dlouho stranou. V diskusích se o tomto úkolu rozhlasu vedly stálé pře mezi dogmatiky a „osvícenějšími“ tvůrci hudebních programů.
Boj o pop-music
Počátkem roku 1960 ustavil ústřední ředitel Čs. rozhlasu speciální komisi, která měla zkoumat programovou linii hudebního vysílání, vyvodit ze závěrů podklady pro ideově-tematické plány na další léta a přispět k vytváření nové programové koncepce rozhlasu na tomto úseku. Za hlavní úkol označila komise všestrannou hudební výchovu pracujícího lidu. Rozhlas byl dosud nejčastějším zdrojem hudby a kromě škol měl největší vliv na lidový hudební vkus. Neměl proto ponechávat nic živelnosti, naopak měl hudební politiku řídit i ovlivňovat. Cílem bylo, aby si posluchač vybral „zdravou, vkusnou a všestranně rozmanitou hudbu“ pro zábavu a tanec, resp. aby vyhledával poslech tzv. vážné hudby.
Všeobecná hudebnost českého národa byla bezpochyby vysoká. Nebyla rozvinuta u všech vrstev stejně: u zemědělského venkova se projevovala značná odtrženost od tzv. umělé hudby, u mládeže byl zase patrný sklon k modernějším i módnějším trendům v hudební i písňové tvorbě. A právě tyto trendy, importované sem a žádostivě přijímané mladou generací prostřednictvím poslechu západních rozhlasů či pokoutně dovážených desek, byly už od poloviny padesátých let impulsem nové vlny, která začala viditelně otřásat dosavadním pojetím úlohy hudby v životě lidí.
Popularitě rozvoje nekonformně pojatých písniček a jejich interpretaci významně přispěly ankety a soutěže oblíbenosti, uváděné například v časopise Mladý svět, Melodie či v deníku Mladá fronta. Anketa Zlatý slavík ve svém prvním ročníku (1962) měla velký ohlas. Plejáda nových a dosud neznámých jmen interpretů čile nahrazovala dosavadní populární pěvce a pěvkyně.
Rozhlas se jen váhavě přizpůsoboval požadavkům především mladých posluchačů, jejich touze po nových rytmech a melodiích i civilněji pojaté písňové poezii. Pouze z donucení konkurence (legendární Radio Luxembourg ad.) začal hledat cesty, jak do vysílání integrovat žánry lehké a zábavné, a také jazz.
V rozhodování, kterým směrem se vydat, hrály roli neustále omílané obavy z neideového pojetí a zanášení cizorodých prvků či dekadence do tvorby a interpretace populární hudby (pojem pop-music se nesměl používat, příliš zaváněl „zápaďáctvím“). Na počátku šedesátých let se vedení HRHV „infiltraci západních vzorů“ snažilo brzdit a činilo pro to mnohá opatření a zásahy.
Produkce nové tvorby populárních písní byla značně omezená. Potřeby vysílání nebyly dostatečně pokryty výrobou v Gramofonových závodech a už ne v samotném rozhlase. Jednou z Šťastných iniciativ bylo, že si Čs. rozhlas založil v roce 1960 své hudební těleso, Taneční orchestr Čs. rozhlasu (TOČR). V letech 1963-1964 se také zásluhou obou těchto rozhlasových orchestrů značně rozšířila domácí produkce taneční a jazzové hudby a v jejich aranžmá převládly styly světově známých a proslavených orchestrů, big-bandů, comb i sólistů.
Průlom do nevšedního zájmu o naši i světovou pop-music způsobily ve druhé polovině šedesátých let speciální formy pořadů, do té doby v rozhlase tabuizované: itparády neboli žebříčky oblíbenosti skladeb a interpretů. Pořad 12 na houpačce (později 13 na houpačce) na Československu II – VKV (autory byli Mirka a Jiří Černí) nebo Mikrofóru uváděné Desky na černo odstartoval nejvýraznější etapu proměny populární hudby v Čs. rozhlase.
Tolik díl seriálu o programu. Příště se budeme věnovat poslední kapitole z období let 1959-1968. Nabídneme obsáhlé téma Diferenciace a programová přestavba Čs. rozhlasu a stručně i vývoj rozhlasové techniky v šedesátých letech.
