Už delší čas uvažuji o tom, že se pustím do analýzy českého rozhlasového trhu. Že se pokusím de facto z pohledu člověka ne přímo zainteresovaného popsat příčiny a stav současného českého rádia a posluchače. Jenomže to skutečně není jednoduché.
Zjistil jsem hned na začátku u sebe jeden podstatný nedostatek. Nejsem průměrný posluchač. Už mnoho let rádio jako takové studuji a dívám se na všechno moc odborně. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nevydržel poslouchat jednu stanici, ale vždycky jsem přelaďoval. Právě proto, abych věděl, co zrovna vysílají sousedé.
Když jsem se ocitl v jiném kraji, hned jsem ladil příslušné frekvence a opět jako „pomatenec“ se během pár hodin snažil získat poznatky o té či jiné stanici. Pak jsem většinou zkonstatoval, že se moc neliší od těch „mých“ důvěrně známých.
Snažím se získat názory na česká rádia od jiných lidí. Většinou zpovídám mé známé. Vzhledem k tomu, že se rádiem, jako fenoménem, vůbec nezabývají (často nechají automaticky ladit rádio a čekají, u které stanice se zastaví), jsou alespoň pro mne tím nejlepším lakmusovým papírkem.
Třeba Pavel. V červenci jsme byli spolu na cestách po severním Německu a Nizozemsku. A jak jsme tak cestovali, jednou večer se stočila řeč na rádia. Hned jsem využil toho, že Pavel je vysokoškolák, stále studující matematicko-fyzikální fakultu na UK, člověk vzdělaný a příslušník mladé české generace. Jaké on rádio poslouchá? Vzhledem k tomu, že je Pražák, tak Radio 1. Líbí se mu na něm, že hraje odlišnou hudbu než „běžné“ stanice. Má rád neustálou změnu v hudebním programu. Líbí se mu poslouchat neustále hudební novinky, odlišné hudební styly. Při té příležitosti se zmínil i o televizi Stanice O. Je mu sympatická. Podle svých slov mu vyhovuje takové rádio, které příliš nemluví, ale hlavně hraje. Pavel nejčastěji kvůli dennímu zaneprázdnění poslouchá rádio večer. Je spokojen, že v tu dobu už většinou nemusí poslouchat mluvené slovo.
Pavel se zmínil i o své mamince. Trochu se rozčiloval, že u nich doma je pořád puštěna Frekvence 1. Samotné rádio mu nevadí. Uznává, že když chce vědět jaké bude počasí či co se děje, tak se to na této stanici dozví. Vadí mu ale to, že na Frekvenci 1 se neustále mluví a ty samé zprávy se vysílají každou chvíli. Nejvíc se ale pohoršoval nad tím, že Frekvence 1 „usekává“ písničky a hraje stále dokola ty samé, jeho slovy, „profláklé songy“.
Když jsem nadhodil, aby naše povídání pokračovalo, že je mi sympatické Kiss 98fm, protože hraje zajímavé osmdesátky, Pavel mě znovu ujistil, že má rád novou hudbu. A co takhle Expres? Ne, tohle rádio nezná. Vůbec o něm neslyšel. Neví, že je. Přitom podle svých slov neustále jezdí metrem. Zdá se, že reklamní kampaň s prosebným sloganem nezabrala. Aspoň u Pavla. Ten si jí ani nevšiml.
S venkovní reklamou mám ještě jednu příhodu. V únoru jsem se na téma rádia bavil s dalším kolegou, který studuje na elektrotechnické fakultě ČVUT. Ten mne ujistil, že rádia neposlouchá vůbec. Prý proto, že mu nevyhovují. Poslouchá něco jiného, než obecně české stanice nabízejí. A co Expres, zná? Také nic. Neví co je to zač. Podle svých slov ale ví o nějakém rádiu Blaník. Prý viděl reklamu na eskalátorech a zapamatoval si z ní smějící se sluníčko.
Mí rodiče bydlí v Ústí nad Labem. I oni jsou pro mne vzorek, na kterých testuji rádia nebo televizní pořady. Otec zůstává věrný Radiožurnálu, přestože zná hodně stanic a ví co vysílají. Poslouchá tu stanici od svého vzniku. Už tehdy poslouchal Československo.
Máma je asi nejlepší reprezentant své věkové skupiny. Frekvence 1 v kuchyni byla naladěna od prvních dnů, co začala vysílat. Od rána do večera. Začínalo to Dámským klubem, pokračovalo přes odpolední bloky a končilo večerním povídáním Jitky Lukešové. Postupně zájem o tu stanici opadl. Přestávala se jí líbit. Podstatně se vyměnili lidi a jak sama říká: Už to není to, co bývalo. Naposledy se mi postěžovala, že zkusila poslouchat ten pořad s Asterkou, Sexy život nebo Na titulní straně s Lucií Výbornou. Musela to přepnout, protože témata byla prý o ničem.
Bylo zajímavé pozorovat, u které stanice nakonec zůstane. Máma není posluchač jednoho rádia. Přiblížil bych to asi tak, že si vybírá podle momentální situace, jako program v televizi. Zjistilo se, že ji vyhovují programové formáty rádií Blaník a Labe. No dobře, to není zas až tak překvapivé, ale zajímavé na tom je to, že opět není věrna jedné či druhé stanici. Obě stanice prakticky hrají totéž, vysílají pro stejnou cílovou skupinu. Navíc Labe chce být opravdu lokálním rádiem, na kterém se posluchač dozví vše z Ústí a Teplic. Zjistil jsem ale, že Blaník šel tvrdě do boje a stylizuje se do stejné role. Myslím, že už od šesté večer vysílá samostatné severočeské vysílání a během dne svým posluchačům servíruje lokální zprávy. Mámě, jako reprezentantce cílové skupiny, je pak jedno, jestli poslouchá Labe nebo Blaník. Ona se neztotožňuje s tou stanicí. Z toho usuzuji, že daná rádia neumí vytvořit image značky. Neumí docílit toho, aby u lidí vytvořili pocit výjimečnosti.
Testoval jsem u mámy i rádia pro mladé. V našem případě North Music a Agaru. První stanice se jí nelíbí. Říká, že to rádio je opravdu pro mládež, ne pro ni. Nevyhovuje ji hudba, styl mluvy moderátorů. Překvapením ale je, že Agaru přijala. Přestože se rádio z Chomutova tváří rovněž jako rádio pro mladé, oslovilo i ženu před padesátkou.
Na závěr přidám ještě poznatek reprezentanta té nejmladší cílové skupiny, kterou chce oslovit Evropa 2. Když jedu v autě s mým bratrem, většinou mám naladěnu právě Evropu 2. Ne kvůli tomu, že bych ji miloval, to už odvál čas, ale proto, že na dlouhých cestách se asi tak dá nejlépe poslouchat z té celé velmi omezené skupiny (Český rozhlas, Impuls, Frekvence 1, Evropa 2). Má slušné pokrytí a hraje svižnou hudbu.
Martin mě ale vždy pokárá. Mám to vypnout, nebo přeladit. A co, že mu na tomto rádiu vadí? Hraje stále to samé a pořád dokola. Prý už tu písničku dneska slyšel dvakrát. Jak bystrý hoch, i on ve svém věku už poznal, jak Evropu 2 poznat… Většinou ji ale posloucháme dál, protože s povzdechem musím konstatovat, že není nic jiného. Není volba.
Někdo možná zase namítne, že řádky výše napsané jsou o ničem. Abych nemusel zpětně v případné diskusi vysvětlovat, co tímto článkem chce autor říci, napíšu to pro jistotu už nyní. Snažil jsem se napsat a čtenářům RadioTV pracující v médiích přiblížit (já vím, že máte ty své podrobné analýzy), jak se případně na jejich rádia dívají lidé, kteří jsou skutečně „amatéry“ a pouhými posluchači. Jejich pocity lze shrnout v několika slovech: bezradnost; rozpačitost; nespokojenost; smířeni s tím, co je. Nejlépe to vystihuje povzdech: Když ono nic jiného není a přitom chci slyšet nějakou hudbu.
