Nadávat na úroveň českých rozhlasových stanic (především těch komerčních) se stalo již jakýmsi folklórem. Prý by se mělo něco dělat, že takhle to dál nejde, ozývá se z mnoha stran. Ale jde to vůbec jinak?
Drtivá většina komerčních rádií je vzájemně zaměnitelných, neboť repertoár, který do éteru vysílají, je v podstatě totožný – nenáročný pop, jenž musí splnit několik základních kritérií: musí být jednoduchý a líbivý, aby bylo lze ihned rozpoznat jeho základní melodii a také neměl by skýtat vícero hudebních vrstev, neboť jeho život se počítá v řádu jepic.
Pravděpodobnost, že by se do budoucna tato struktura změnila, je velice nízká, protože podstata komerčních rádií tomu odporuje. Vysílání tuzemských komerčních stanic má za úkol především tvořit hudební kulisu, v lepším případě i pobavit.
Díky malému trhu a velkému počtu stanic je snahou každé privátní stanice snaha o co největší zásah posluchačů. S tím jde ruku v ruce přizpůsobení se „všeobecnému“ publiku, jemuž je třeba se následně podřizuje i program. Anonymní mase několika set tisíc posluchačů přijdou obecně daleko více vhod kolovrátkoví Tatu nežli intelektuálští Dream Theater.
Privátní rádia si sama pro sebe vytyčila úkol vyplnit akustické prázdno. Snaží se tedy být společníkem maximálně amorfním a přizpůsobivým. Komerční stanice proto vycházejí z předpokladu, že lidé, kteří jim věnují pozornost, nejsou žádnými odborníky ani milovníky hudby, protože jako takoví by si pouštěli kompakty doma na přehrávači a nelovili by na krátkých vlnách.
Námitka o existenci žánrových stanic je sice oprávněná, ale neobstojí. Všechna stávající tuzemská rádia, která se nějak hudebně specializovala, vysílají pouze lokálně.
Kdyby byla rozšířena na celostátní frekvenci, jen stěží by přežila, protože jejich okruh posluchačů by byl jen velice omezený a pokrytí většiny republiky svým signálem mnohonásobně nákladnější než jejich stávající technický provoz.
Nevalná kvalita produkce komerčních rádií je neoddiskutovatelná, ale zároveň pochopitelná. Dnešní konzumní společnost si takové zboží možná nežádá (byť je to jen zbožné přání), pod marketingovou masáží je ovšem přijímá bez výhrad. Pro majitele soukromých licencí i nahrávací společnosti jistě výhodná situace.
A publikum? Skutečný milovník hudby proto nakonec sáhne místo po rozhlasovém přijímači po CD či kazetě svých oblíbených, umně produkujících interpretů. Kde se o nich ovšem dozví? V českém éteru zatím ne.
Převzato ze serveru Vajíčko.