Neexistovalo žádné znovuobjevení české hudby, ale hlad po ní, který se táhl už od začátku devadesátých let. Malá rádia se tehdy snažila dohnat minulou dobu a hrála jen anglickou hudbu.
Myslíte si, že přichází éra rockových rádií, tak jako před třemi lety nastal čas znovuobjevení české muziky?
Jak se díky tomu může změnit situace na rozhlasovém trhu?
Přichází doba větší profilace hudebních formátů?
Josef Vlček: Neexistovalo žádné znovuobjevení české hudby, ale hlad po ní, který se táhl už od začátku devadesátých let. Malá rádia se tehdy snažila dohnat minulou dobu a hrála jen anglickou hudbu. Český hudební průmysl procházel složitým přerodem, nebylo co rádiím nabídnout. Víc než 50% tehdy testovaných posluchačů postrádalo české písničky, na které byli zvyklí z dob bolševika.
Jednou z příčin velkého úspěchu Frekvence 1 při jejím startu v roce 1993 byl proto fakt, že začala hrát 45-50%
české hudby a navíc její rozvoj ve svém vlastním zájmu podporovala. Všichni jsme věděli, že publikum chce českou hudbu, ale nedala se jim nabídnout. Neexistovaly žádné CD reedice starších titulů, museli jsme je tehdy u gramofirem dokonce iniciovat. Impuls a Blaník v tom pokročili dále – na rozdíl od Frekvence 1 z její šíre udělali imagetvorný prvek. Už na to měli dost materiálu, na kterém se to dalo
stavět, ať už to byly reeditované tituly zlatého fondu (Blaník) nebo dostatek úspěšných titulu moderní doby (Impuls).
Chci-li hodně posluchačů a je-li mi přitom jedno, jak atraktivních z inzertního hlediska, stavím program na domácí hudbě. I Impuls proto musí dokrmovat lidovou image českých písní akcentováním dalších hodnot, pro něž
je třeba volit právě tuto stanici. Rocková rádia dnes přicházejí v jiné souvislosti. Ale ještě předtím
podotýkám toto: někdo přišel s úspěšným nápadem a všichni ho kopírují. Michel Fleischmann přišel s úspěšnou Frekvencí 1 a žadatelé o licence hned jako posedlí nabízeli, že ve svém lokálním rádiíčku vytvoří malé Frekvencíčky s třiceti procenty mluveného slova. Petr Dvořák přišel s Blaníkem a za rok polovina žadatelů nabízela Radě nové Blaníky. Teď se chytil Zeppelín, pardon Beat, a žadatelé se vrhli na nabízení rockových formátu.
Ve své podstatě to není úplně od věci. Průzkumy ukazují, že rock poslouchá něco mezi pěti a sedmi procenty populace. Navíc té nekompromisní části populace, která dosud neposlouchala žádné privátní rádio. Ještě nedávno to
byla zanedbatelná část rozhlasového trhu. Najednou je v Praze při dvacítce komerčních rádií těch 5 procent potencionálních rockerů docela hodně. Shrňme to tedy velmi obecně tak, že posluchači české hudby poslouchali už předtím
nějaké rádio, ale když jim někdo nabídl českou image, šli za ní. Rockeři se ale nehlásili k žádnému rádiu, protože všechna hrála z hlediska jejich vkusu „sračky“. V tom je rozdíl mezi tím, co se dělo před třemi roky s českou hudbou
a co se děje s rockovým formátem dnes.
K rozvoji rockového formátu přispívá i koncentrace většího množství rádií v rukou jednoho majitele. Z hlediska podnikání pak může rockový formát hrát velmi důležitou roli v duopolních nebo dokonce polypolních strategiích. Jestliže
například podnikatel vlastní v regionu dvě rádia, jedno pro starší publikum a jedno pro mladé, je třetí rádio jako rockový formát dobrým doplňkem do pevného bloku. Jiný příklad vidíme v případě Brna – je to nejjednodušší
způsob průniku do regionu, mnohem snazší než třeba stavět proti Hádum podobný hudební formát.
Nevidím to tedy jako nějaký hlad po rocku, ale jako
inspirující pokus přitáhnout k rádiím nové lidi. Ale jestli si myslíte, že na Vysočině nebo v Břeclavi brzy přepnou na rockový formát, tak to asi ani náhodou. K něčemu takovému může dojít jen na několika místech republiky, jen tam, kde je větší konkurence rozhlasových stanic. Zbytek bohužel zůstane stejně „univerzální hnědá omáčka“ jako je dnes.
Na poslední otázku, zda přichází doba větší profilace rozhlasových stanic, proto odpovídám: V Praze je dnes všechno možné. I úzké formáty, i velké záběry napříč několika generacemi. Formát je totiž produktem něčeho
nadřazeného – a to je STYL.
