GLOSA – Olomouc je velké město, které však není Praha a nabídka rozhlasových stanic tomu odpovídá. Obdobná situace je nejspíš ve všech krajských a menších městech. Proto jsme se rozhodli přinést vám osobní pohled na spektrum rádií v jednom z regionů ČR. Text není v žádném případě odbornou studií programové nabídky českých rádií, je pouze snahou o pohled očima jednoho obyčejného posluchače.
Nerad poslouchám rádia na internetu. Mé připojení ke globální síti má totiž kolísavou kvalitu a poslech přes internet je u mě často nerealizovatelný. Zároveň jsem však člověkem, který k práci potřebuje jakýsi zvuk ve v pozadí. Ticho mě znervózňuje. Když nic neslyším, mám pocit, že je něco špatně, popřípadě, že se něco chystá. Ideální výplní mi vždy bylo a stále je rádio. Ať už v práci, nebo v autě. Nezbývá tedy než FM pásmo. Hlavní stanicí pro mě zůstává už několik let Radiožurnál. Rádio totiž poslouchám zejména kvůli informacím, hudba je pro mě až v druhém plánu. Radiožurnál zapínám okamžitě, jakmile pořádně rozlepím oči. Mám nutkavou potřebu vědět vše důležité dřív, než postavím vodu na kávu.
Co se týče informací, nemá Radiožurnál konkurenci, avšak naprosto zničující hudební dramaturgie (přestože vnímám hudbu jen v pozadí) dokáže otrávit sebelepší zpravodajství. Když v loňském roce probíhala transformace Radiožurnálu, těšil jsem se, že nebudu muset každou chvíli točit ladícím knoflíkem na VKV stupnici. Myslím si, že v rámci „kulisové“ hudby jsem člověk velmi tolerantní. Zahraniční interprety jsem schopen zvládnout téměř všechny, co jsou na Radiožurnálu k slyšení. Problémem však je častá rotace. ABBA, Boney M zdaleka nejsou mou krevní skupinou. U hudebníků tohoto druhu je problémem neuvěřitelná vlezlost jejich melodií, člověk má pocit, že je hrají pořád. Přesto lze zahraniční část hudební dramaturgie označit za vyváženou a solidně rozprostřenou, protože můžeme na Radiožurnálu slyšet Rolling Stones, R.E.M. nebo i Elvise Presleyho.
Pokud můžeme označit „zahraniční sekci“ hudební dramaturgie za relativně vyváženou, „domácí část“ takto nazvat nemůžeme ani zdaleka. Na Radiožurnálu rotuje naprosto nesmyslná směsice, u které člověka napadá jediné: „Hudební dramaturg vybírá písně pouze podle minutáže, nic jiného ho nezajímá.“ Nesnesitelné je i neustálé opakování jedněch a těch samých interpretů. Není problém, aby posluchač musel přežít jakéhosi Petra Koláře i pětkrát za den. Podobných „Petrů Kolářů“ je tam několik. Playlist je naprosto konstantní a stálý posluchač ví, co ho ten den čeká. Největší „avantagardou“ je vzácně pouštěný Vladimír Mišík, nebo Michal Prokop. Má trpělivost dospěla vrcholu přibližně před měsícem. Tehdy jsem si řekl dost a začal jsem v okamžiku nezvládnutelné hudby ladit jinam. Od té doby trávím u ladícího knoflíku spoustu času. Zjistil jsem, že nemám, co poslouchat.
Veřejnoprávní hledání
Nejprve jsem chtěl zůstat věrný Českému rozhlasu. Naladil jsem tedy ČRo2 Prahu se vzpomínkou, že se mi jejich ranní vysílání líbilo. Avšak ráno není dopoledne, poledne, odpoledne… Během dvou dní jsem zjistil, že Praha není pro mě, připadal jsem si jako bych měl pár měsíců do důchodu a musel jsem zdvojnásobit dávky kofeinu. Zkusil jsem tedy Vltavu. Paměť mi říkala, že večerní a noční vysílání této stanice má neopakovatelnou atmosféru. Jenže denní rytmus je oproti tomu večernímu a nočnímu naprosto odlišný. Poslech Vltavy navíc vyžaduje posluchačovo soustředění se, což jsem nebyl schopen zvládnout.
Na řadě byla tentokrát regionální mutace – ČRo Olomouc. Strávil jsem s touto stanicí rozpačitý den, a pak šel spát, že zítra uvidím, respektive uslyším. Druhý den jsem zjistil, že se ČRo Olomouc bojím pustit. Nevím proč, nedokážu si to vysvětlit jinak, než že zkrátka nevysílají pro mě. Pokorně jsem se vrátil k Radiožurnálu, po dvaceti minutách zaznělo „Na tvý ájsíkjů já si nezvyknu…“ (Petr Kolář) a já vztekle točil knoflíkem.
Komerční bezmoc
Vrhl jsem se tedy do komerčních vod. Jelikož jsou pro mě informace/zpravodajství primární potřebou, začal jsem s Rádiem Impuls. Veřejnoprávní stanice jsem zvládl poslouchat alespoň den, Impulsu jsem byl schopen věnovat hodinu – nejsem zkrátka Impulsák (a doufám, že jím nikdy nebudu). Zprávám jsem nevěřil – nejspíš jsem příliš konzervativní, z hudebního výběru mi spadla čelist a agresivní vynucování si vědomí faktu, že poslouchám Impuls – to pro mě tvoří nestravitelný koktejl.
Zkusil jsem Frekvenci 1. Zde jsem zase nabyl dojmu, že jsem nucen poslouchat informace, které mě vůbec nezajímají, přesto jsem vydržel poslouchat o něco málo déle než Impuls. Nicméně jsem zjistil, že další dvě rozhlasové stanice míří na zcela jiného posluchače. Má představa o tom, že jsem typický konzumní člověk se začala bortit.
V rychlosti jsem přelétl Evropu 2, Kiss Moravu, Hitrádio Apollo a Fajn Rádio Hity. Na tyto stanice jsem opravdu starý, pubertu mám dávno za sebou a nehodlám vést pomyslný dialog s agresivními ataky ze strany rádia. Nehledě na to, že informační hodnota zpravodajství na těchto stanicích je mizivá. Tyto stanice cílí naprosto mimo mě, takže jim vlastně ani nemohu nic vyčítat.
Hledal jsem dál a zastavil se na Rádiu Čas. I tato zastávka byla velmi rychlá, netušil jsem, že tuto českou muziku ještě někdo hraje. Začínal jsem být zoufalý, protože jsem nevěděl, co budu dělat. Z některých stanic bych vzal větší či menší část a stejně bych nebyl plně spokojen. Začínal jsem si myslet, že jsem notorický stěžovatel, který zestárne do typu „zlodědek“.
Zbývaly mi poslední dvě stanice – „dvojčata“ Haná a Rubi. Vzpomněl jsem si svou pubertu, kdy jsem na Hané poslouchal Milana „105 kilo“ Krajčího, jehož pořad byl jediným programem, který jsem kdy v rádiu cíleně vyhledával. Celková hudební dramaturgie Rádia Haná rozhodně není tak zajímavá a přínosná jako v pořadu (bohužel jsem zapomněl jméno) Milana Krajčího, ale z celého spektra stanic mi byl zdaleka nejpříjemnější. Po třech dnech poslechu jsem však pociťoval silný nedostatek kvalitního a obšírného zpravodajství a taky jsem čím dál tím častěji vnímal stále stejné reklamy v blocích, které na můj vkus byly až moc často. Rádio Rubi dopadlo stejně, i když dle mého názoru míří na trochu mladší publikum než Haná.
Je mi 30 a nabízím se jako cílová skupina
Člověk začíná být nervózní, když ztratí své jistoty. Má osobní vzpoura vůči Radiožurnálu dopadla tak, že trávím spoustu zbytečného času hledáním stanic v pásmu VKV. Ráno rozhlas zapínám s nervozitou, jak dlouho to vydrží, než budu rozčíleně ladit jinam. Připadám si bezprizorní, protože nikam nepatřím. Při svém hledání dokonalého produktu, jsem se ztratil. Ale možná by to nebylo tak složité. Pro začátek bych na Radiožurnálu neskonale ocenil jeden princip, který praktikují na Rádiu Haná. Jejich slogan: „Během pracovní doby, ani jednu písničku dvakrát.“ oceňuji. Byl by to malý krůček k tomu, abych zase nabral jistotu a stal se konečně plnohodnotným členem nějaké cílové skupiny.
