V záplavě výkřiků plných nesouhlasu proti nové podobě Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si dovolím vyjádřit i svůj názor. Netroufám si o sobě tvrdit, že jsem zkušený rozhlasový matador a komentáře píšu zcela vyjímečně, ale po deseti letech, kdy se v této branži pohybuju, si tentokrát neodpustím reakci a Barbory Tachecí se pokusím zastat. Na rozdíl od většiny glos a komentářů si totiž myslím, že vykročila správným směrem. Připouštím, že se některé věci daly udělat lépe, ale natolik zkostnatělá instituce jako Český rozhlas svěží vítr potřebovala a ČRo 1 – Radiožurnál si v novém kabátě jistě své posluchače najde.
„Chceme, aby Radiožurnál – coby vlajková loď Českého rozhlasu – byl modernějším a méně konzervativním rádiem schopným být v dlouhodobém horizontu absolutně většinovým rádiem v České republice. Chceme, aby byl Radiožurnál ještě lepší veřejnou službou než dosud s větším důrazem na kvalitní původní zpravodajství a kvalitní publicistiku,“ uvedla před spuštěním nového formátu Barbora Tachecí.
Troufám si tvrdit, že se jí to povedlo a kdybych měl její počin oznámkovat, dal bych jí lepší dvojku. Podle mého názoru přesně splnila zadání, které od nejvyššího vedení dostala. Ačkoliv Český rozhlas vždy proklamoval, že poslechovost pro něj není rozhodující a hlavní je veřejnoprávní funkce, je veřejným tajemstvím, že každý výstup poslechovosti je v této instituci očekáván s velkým napětím a její pohyb může vést k čemukoliv – od snížení prémií až po odchod z funkce.
A přestože část (tipuji do pěti procent) posluchačů na nový Radiožurnál zanevře, do budoucna vznikne produkt na mediálním poli mnohem konkurenceschopnější nyní dominantním komerčním celoplošným stanicím. Samozřejmě nevidím do duše šéfům Impulsu a Frekvence 1 Hrabákovi a Škodovi, ale myslím si, že se jim nový Radiožurnál nelíbí stejně jako hlavním kritikům, ovšem ze zcela jiného důvodu, do roka totiž může významně srazit jejích podíly na trhu.
Možná namítnete, že to je špatně. Proč by se měl Radiožurnál přibližovat Impulsu nebo Frekvenci 1, odkud mimochodem Bára Tachecí přišla? Odpovím jednoduše. Proč ne? U České televize, která byla vždy na veřejnosti propírána mnohem více než rozhlas je už několik let samozřejmostí, že ČT1 je typický komerční produkt a americkými seriály a bulvárními pořady, který zcela nepokrytě soupeří s Novou a Primou. Veřejnou službu plní ČT2, ČT24 a ČT4 a nikdo proti tomu petice nepíše.
Proč by tomu tak nemělo být i u Českého rozhlasu? Vždyť tu konzervativní část programu si posluchač najde na ČRo 2 – Praha, labužníci si smlsnou na Vltavě, alternativci na Rádiu Wave a funkci suché a korektní zpravodajské stanice plní Rádio Česko. Nemluvě o stanicích D-Dur a Leonardo, které nabídku veřejné služby dále rozšiřují. Jistě, ne všechny stanice lze naladit všude a na každém rádiu, ale kromě nejstarší části populace, která podle průzkumů ladí takřka výhradně Prahu a Regiony, si téměř každý nějakou cestu k tomu svému najde.
Ale pojďme se na jednotlivé prvky programu podívat podrobněji. Co se zvukového obalu týče, každá změna vyvolá ohlasy. Já si ovšem myslím, že dlouhá léta omílané znělky už potřebovaly oprášit a vůbec mi nevadí, že je dynamičtější, agresivnější a vkrádá se i pod mluvené slovo. Pokud má být Radiožurnál masovou stanicí pro většinového posluchače, potřebuje prvky komerčních stanic a jedním z hlavních pilířů je právě zvukový obal.
Od nepaměti lidé upozorňovali na katastrofální úroveň hudební dramaturgie. Nová hudební náplň má bezesporu blíže k moderní evropské stanici, byť je možná celkové šíře playlistu užší a rotace častější. Ale co na tom? Každý zkušený broadcaster ví, že doba rotace by se měla odvíjet od průměrné doby poslechu, takže pokud stejná píseň zazní v rádiu třikrát denně, není na tom nic špatného. A že ve vysílání chybí normalizační hity? Chce se mi zvolat: hurá! Myslím si, že každý posluchač, kterému něco z původního Radiožurnálu chybí, má možnost naladit si jednu z dalších veřejnoprávních stanic, dechovku a ony milionkrát omílané normalizační evergreeny najdete na regionech, alternativu na Wave, klasiku a jazz na Vltavě.
Kritici se dále zaměřují na přílišnou agresivitu, menší serioznost a dokonce žoviálnost některých moderátorů. Ano, proti suchému tónu pětiminutového přednesu, jak ho posluchači znali z frekvencí Radiožurnálu je to jistě změna. Ale je to taky důvod, pro který řada posluchačů přeladila „uspávající“ vysílání na Frekvenci 1 nebo Impuls, kde se dověděli prakticky to samé, ale srozumitelněji a rychleji. Doba prostě přeje infotainmentu a je jen dobře, že to pochopili i na Radiožurnálu. Někteří také upozorňují na celkově horší kvalitu mluveného projevu moderátorů a zprávařů, ale zde je třeba si uvědomit, že se učí za pochodu a jsou pod tlakem, takže do budoucna mohou být jen lepší.
Je logické, že tímto krokem Radiožurnál přijde o část, hlavně starších posluchačů, kterých má podle průzkumů poslechovosti procentuálně více než komerční celoplošná rádia, na druhou stranu získá šanci oslovit více lidí v produktivním věku a posunout svou cílovou skupinu na 25-50 let, která je typická pro nejúspěšnější většinová rádia nejen u nás, ale dokonce i u veřejnoprávních stanic v jiných evropských zemích.
A na závěr se zastavme u nejdiskutovanějšího tématu – personální změny, rušení a vznik nových pořadů. Ačkoliv bych sám osobně Halinu Pawlovskou ve vysílání slyšet nemusel, Banánová rybička má celou řadu příznivců, kteří díky ní mohou na Radiožurnál po ránu přeladit. Je logické, že si nový ředitel přivede nové lidi a těch, kteří se mu do jeho koncepce nehodí, se prostě zbaví. Radiožurnál není postaven jen na Pawlovské a bulváru, ale při psaní této recenze jsem si poslechl zajímavý hodinový pořad Příběhy 20. století, který měl k bulváru daleko asi jako Ivan Hoffman a jeho ranní poznámka, která, ačkoliv má jistě své příznivce, se formátově hodí více na čistě zpravodajsko-publicistickou stanici jako Radio Česko.
Co se zpravodajství týče, žádné výrazné zhoršení jsem nezaznamenal, oživení projevu zprávařů podle mne není na škodu, zahraniční zpravodajové fungují jako dříve a nový šéf zpravodajství Alexandr Pícha, kterého Barbora Tachecí povolala z postu stálého zpravodaje v USA je pro mne osobně zárukou, že jeho úroveň neutrpí.
Co říci nakonec. Přestože nový program Radiožurnálu není bez chyb, po přečtení této glosy asi tušíte, že žádnou z petic proti novému Radiožurnálu nepodepíšu. Neberu nikomu právo na jeho názor, ale osobně si myslím, že než skončí zima, řada kritikůsi na novou podobu vysílání zvykne a najde v ní i pozitiva. V komerční rozhlasové branži totiž platí pravidlo, že nejlepší změna je žádná změna a do fungujícího produktu je nejlepší zbytečně „nevrtat“. U zkostnatělého veřejnoprávního molochu to podle mne neplatí, ten změnu potřeboval.
PS: Malá poznámka na závěr. Na Silvestra 2006 jsem nevyrazil do víru města, nezapnul televizi, ale v klidu domova jsme s přítelkyní poslouchali silvestrovskou show v podání Jana Pokorného a Františka Lutonského. Jejich projev byl tak příjemný, uvolněný a vtipný, že jsme se shodli na tom, že bychom si přáli, aby aspoň trošku podobně vysílal Radiožurnál stále. Věřím, že se nyní touto cestou vydal.
