O úspěchu Radia Impuls v posledních výsledcích Mediaprojektu jsme již napsali mnohé. Impulsu se povedl historický úspěch – pokořil nejen milionovou hranici, pokud jde o posluchače, ale vytlačil z první pozice i dlouhodobě nejposlouchanější, veřejnoprávní Radiožurnál. O úspěchu Impulsu jsme pohovořili s Michalem Zelenkou, prezidentem APSV.
V čem spatřujete hlavní důvod toho, že se konečně podařilo soukromé stanici předstihnout v poslechovosti dlouhodobě nejlepší Radiožurnál?
V důležitých ukazatelích, tedy v poslechu za 7 posledních dní (weekly reach), který vyjadřuje potenciál stanice, se to stalo již dříve. Stejně tak v podílu na poslechu (share) a v průměrné čtvrthodině (AQH), které vypovídají nejen o tom, kolik lidí včera rádio zapnulo, ale zejména o tom, jak dlouho je poslouchalo. Je mi jasné, že poslech včera (daily reach) je pro přehlednost preferován, ale musím zdůraznit, že nevyjadřuje nic jiného, než to, kolik lidí si danou stanici zapnulo předešlý den aspoň na 15 minut. Nezbývá, než pogratulovat Jirkovi Hrabákovi a celému týmu Impulsu, že se jim konečně povedlo předčit ČRo 1 i v tomto ukazateli a ještě přesáhnout magický MILION posluchačů denně.
Myslíte, ze je příčinou vysoká kvalita Impulsu nebo nízká kvalita Radiožurnálu?
Moderní informační rádio je nejen slogan Impulsu, ale v jeho vysílání je i denně prakticky naplňována nepřeložitelná americká slovní hříčka „news to use“ – použitelné informace. Kromě zábavy a rekreace mě překvapuje také provázanost vysílání. Nosná témata se objevují v různých částech dne v různých formách zobrazení. Z hlediska „programové kuchyně“ obdivuji i práci s obalem, včetně důsledného upoutávání, jak obalovými prvky, tak moderátory. Kdo někdy pracoval v rádiu ví, jak je složité přimět vysílací tým k tomu, aby „prodával“ program svým zákazníkům, tedy posluchačům. Aby dokázal nabízet další a další věci a ještě s úsměvem. Žádné soukromé rádio nikdy nebude mít tolik prostředků, tolik aut a tolik spolupracovníků jako Radiožurnál. Impuls však vyhrává jednoduchostí, švihem a dynamikou. Nevím, kde se vzal předsudek, že vysílání „veřejné služby“ musí být nudné a smutné. Radiožurnál, jakoby se bál svým posluchačům dopředu nabízet a i zpětně poukazovat na to, co pro své posluchače dělá a udělal. Jakoby své posluchače podceňoval, že rychlejšímu tempu nebudou stačit a že ve zpravodajském formátu je humor nepatřičný. V tomto smyslu se nabízí paralela mezi promem ve vysílání na Nově a v ČT. Vypadá to stejně, ale funguje to jinak. Abyste věděli, co bude na programech veřejných služeb, musíte si vzít do ruky program. Abychom nemluvili jen o obalu a o zprávách, koukněte se na „Branky body“ a na „Sportovní noviny“, které jsou při stejném obsahu podstatně kratší. Napadá mě židovská anekdota, ve které se kdosi ptá pana Khona, jak se mu líbil Lohengrin. Khon odpoví, „co jim mám říkat, v půl dvanáctý jsem se kouk´ na hodinky a bylo půl devátý“. Takže já k tomu dodávám, co jim mám povídat, veřejná služba je zatím spíše „nuda v Čechách“.
Jak se, myslíte, budou díky teto situaci vyvíjet další výsledky poslechovosti?
Někam jsem založil křišťálovou kouli, takže musím zapnout svou vlastní. Lidé budou dál poslouchat rádia, která nabídnou přehledná a hlavně jednoduchá vysílací schémata. Hudba, ve smyslu „formátové vyhraněnosti“ zřejmě už nebude hlavním předpokladem úspěchu. Čím dál důležitější se mi jeví schopnost připoutat posluchače a vytvářet trvalou vazbu ke „značce“ na základě jak racionálních, tak emotivních faktorů vyplývajících z hodnověrnosti, stylu a spolehlivosti rozhlasové stanice. Všem, kdo se o to chtějí pokusit, doporučuji k pozornému poslechu zmíněný Impuls, Blaník, a aby nebyla mýlka, že nějak preferuji českou nebo dokonce starší českou hudbu tak třeba i Evropu 2. Ono to totiž už opravdu není jenom v hudbě.
Děkuji za rozhovor.
