Česká republika má velmi členité území. Celoplošné stanice využívají pro její pokrytí svým signálem na evropské poměry nezvykle hustou síť základních výkonných vysílačů. Tyto vysílače byly mezinárodně naplánovány a rozděleny již v …Stále se objevují informace o dalších nových a nových dokrývacích vysílačích pro VKV rozhlas v ČR. Podívejme se čemu prospívají, čím škodí a proč je po nich vůbec stále takový hlad.
Česká republika má velmi členité území. Celoplošné stanice využívají pro její pokrytí svým signálem na evropské poměry nezvykle hustou síť základních výkonných vysílačů. Tyto vysílače byly mezinárodně naplánovány a rozděleny již v 80. letech minulého století (Konference Ženeva 1984). Na lokální a regionální stanice se mnoho kmitočtů na vysílání velkým výkonem (50-100 kW vyzářeného výkonu) z vysoko položených lokalit nedostalo. Soukromí provozovatelé většinou zahajovali vysílání s vysílači o výkonu kolem 1 kW umístěných v blízkosti svého působiště.
Pochopitelná snaha získat větší počet potenciálních posluchačů vedla ke dvěma cestám. Jednak k extenzivní – pokusit se získat ženevský kmitočet, případně se alespoň dostat na vyšší lokalitu s vyšším výkonem, nebo intenzivní, spočívající ve stavbě dalších vysílačů menšího výkonu v satelitních městech a oblastech (pro ně se používá nejčastěji název vykrývací vysílač nebo též dokrývač). Nastoupené cesty pak byly kompromisem mezi ochotou RRTV naplnit skutečné možnosti již používaných kmitočtů a značnému zvýšení cen Českých radiokomunikací jako provozovatele většiny vysílačů na vysokých kótách.
Dokrývací vysílače jsou určeny pro místa, kde signál základního vysílače nedosahuje jisté minimální úrovně. Jedná se především o místa vzdálená od mateřských vysílačů, stíněná terénními nerovnostmi nebo hluboká údolí.
Rádio je médium, které nás může doprovázet na cestách v kapse, v automobilu, i nám zpříjemňovat čas doma, při zábavě nebo v práci. Pro každé místo nebo situaci si můžeme vybírat různé typy přijímačů.
Mezi jednotlivými typy přijímačů však nastávají propastné rozdíly co do úrovně signálu na vstupu přijímače. Kapesní přijímač odkázaný jen na „sluchátkovou“anténu proti přijímači s prutovou anténou, přijímač prutový venku, v přízemí, v pátém patře, přijímač připojený na směrovou mnoha prvkovou anténu – rozdíly výkonů vysokofrekvenčního pole dodaného na vstupní obvody těchto přijímačů se od sebe budou lišit v desítkách decibel – tedy sto až tisícinásobcích. Z toho se odvíjí potřebná síla elektromagnetického pole daného vysílače v místě poslechu (resp. umístění antény). Co je například kapesnímu přijímači málo, aby vůbec vydal hlásku, vystačí prutovému přijímači na monofonní poslech a přijímač s venkovní anténou zahraje na výbornou ve stereu.
Takto to tedy alespoň vypadalo ještě před několika lety, kdy se s podobnými výsledky daly poslouchat stanice s vysílači vzdálenými 100 i více kilometrů. (Například z Prahy je dobrá viditelnost (i rádiová) k severním horám. Od Krušných hor až po Orlické hory se tak dříve dala bez větších obtíží poslouchat většina pražských stanic). Dnešní trend ovšem vede k tomu, aby snad každé obydlené místo v ČR mělo svůj „kapesní příjem“ a to bez ohledu na důsledky. Počet kmitočtů je limitovaný, jeden rozhlasový kanál nezabírá jen 100 kHz, ale znehodnocuje i kanál nad a pod sebou.
Doba pokročila, a proti začátku devadesátých let je v přijímací technice možné považovat za „standard“ přijímač s digitálním laděním, který bez problému odliší dvě stanice vzdálené o 200 kHz. Samozřejmostí by měla být i dostatečná odolnost přijímače zaručující, že i v blízkosti vysílače na přijímači neuslyšíme přes celou stupnici jen programy vysílané z tohoto vysílače. Dostatečná citlivost přijímače již dnes nebývá problémem. Proto by i staré normy hlásající, kolik procent populace daná síť vysílačů pokrývá měli být brané s nadhledem, případně aktualizovány.
Stará poučka, že nejlepší zesilovač je anténa, platí samozřejmě i pro rozhlasové vysílání. Asi jen málokoho napadne, že by kvalitně přijímal televizní vysílání jen na prutovou anténu. Tento nesoulad a různá kvalitativní úroveň přijímačů nás trápí a přináší argumenty pro vykrývačové šílenství.
Extenzivní či intenzivní pokrývání přináší otázku, zda-li je lepší, budou-li mít posluchači kvalitnější přijímače a budou moci poslouchat velký výběr stanic šířených prostřednictvím základních vysílačů z různých vzdáleností, nebo budou-li obklopeni několika blízkými vysílači – dokrývači a jejich nekvalitní přijímače jimi budou zahlceny, čímž budou mít výběr omezený právě jen na tyto nejblíže položené vysílače.
Značná část obyvatel větších měst má navíc zavedenu kabelovou televizi. U velkých provozovatelů jako je UPC a Karneval je vedle nabídky TV programů samozřejmostí nabídka několika desítek rozhlasových programů, někdy i programů, které se pozemsky nevysílají, atraktivních, unikátních programů, které nejsou v daném místě jiným způsobem zachytitelné. Škoda jen, že tato cenná součást nabídky není více propagována.
Další možností jak se dostat k vysílání své oblíbené stanice je internet. Když vyloučím vytáčená připojení přes pevnou linku a mobilní připojení GPRS, internetové rádiové toky od 64 kbit/s umožňují solidní poslech.
Samozřejmě existují místa, kde má dokrývání smysl. Ale již při letmém proladění stupnice Vašeho přijímače asi často přijdete na to, že Vašeho okolí se to netýká. Zkuste si povozit po okolí bydliště Vaši lokálně dokrývanou stanici na jejím základním kmitočtu a uvidíte. Mimo velká centra je běžné slyšet několik vysílačů stejného programu, avšak žádný kvalitně – to je charakteristika dokrývacích kmitočtů, které pokryjí blízké okolí vysílačů a za nejbližším kopcem už nemají kvalitní signál, stanice zabírají několik frekvencí a přitom by kolikrát postačila jedna frekvence na vhodné lokalitě. U slabého vysílače je poměr kvalitně obslouženého území k území, kde je způsobeno rušení, propastně horší než je v případě kvalitní lokality se silným vysílačem.
Privátní rozhlasové vysílání v ČR je značně přesycené. Řada stanic se potýká s existenčními problémy. Je umožněn vznik dalších stanic. Stanice se spojují do velkých sítí se společnou částí programu. Výsledkem je pak přechod od rádia nadšenců z poloviny devadesátých let do časů rádia byznysmenů, stvořených samozřejmě pro tvorbu zisku, pokud možno bez risku. S tím souvisí i pokrytí, tedy minimálně mapky a dlouhý seznam vysílačů, dělající dojem na inzerenty, o které jde především.
Další dokrývače jsou tak také produktem konkurenčního boje. Nové lokality se často budují jen proto, aby je nedostal přiděleny někdo jiný, případně, aby v místě samém nikdo jiný nemohl být na horším vybavení poslouchán.
Na situaci, kdy se pro posluchače snižuje šíře poslouchatelných stanic se dosti podepisuje nekoncepčnost RRTV ve vytváření kmitočtových pozic od počátku 90.let. Byla tak propásnuta možnost zefektivnit využití rozhlasového pásma VKV například takto:
Rozdělit pásmo na kmitočty pro výkonnější vysílání, u kterých by bylo minimalizováno rušení. Dále pak na dokrývací kmitočty, kde by rušení naopak nevadilo.
Zároveň bylo možné ponechat dva – tři kmitočty pro často diskutované a ve světě někde obvyklé malovýkonové neziskové vysílání.
Poslední přidělené dokrývače ve mne zanechávají dojem, že jsou kmitočty přidělovány naprosto chaoticky. Hledají se volné díry v pásmu, které jsou velké do té míry, jaké se na jejich výpočet zadají parametry. Mrzí mne, že se především neuvažuje, zda-li budou-li rušeny nebo omezeny na dosahu vysílače celoplošných stanic, které zarušené území pokrývají odjinud, kdy je výsledkem méně škody, než když je na nějakém území znemožněn příjem unikátního programu.
Jsme neustále blíž éře digitalizace, proč jsou stále na pořadu dne další nové analogové kmitočty? O možnostech a budoucnosti digitálního rozhlasového vysílání někdy příště.
