V médiích je dlouhodobě přetřásána otázka, zda zvyšit či nezvýšit koncesionářské poplatky, ovšem v době rozmachu internetu a mobilních technologií se poněkud zapomíná na otázku, za které přístroje je třeba podle zákona platit. Mají povinnost platit koncesionářské poplatky pouze majitelé rozhlasových a televizních příjmačů nebo se vztahuje i na vlastníky počítačů připojených k internetu a mobilních telefonů?
Podle ustanovení §1, odst. 2, zákona č. 252/1994 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se rozhlasový nebo televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového, resp. televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.
Definice koncesionáře se zdá být podle zákona jasná, ovšem překotný rozvoj internetových a mobilních technologií stále více ztěžuje odpověď na otázku, co je zařízení způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového, resp. televizního vysílání.
Proto jsme zástupcům obou veřejnoprávních médií položili následující otázku. Je povinen platit koncesionářské poplatky ten, kdo:
- a) Nemá klasické příjmače, ale ve svém PC má televizní nebo rádiovou kartu, která příjem umožňuje.
- b) Nemá klasické příjmače ani kartu v PC, ale je
připojen k internetu, tudíž si může naladit vysílání veřejnoprávního rádia nebo televize v podobě internetového streamu. - c) Nemá klasické příjmače ani PC, ale má mobilní
telefon, který příjem rádia nebo televize umožňuje.
Jasnější televize
Ohledně koncesionářského poplatku za Českou televizi se zdá být situace poměrně jasná, což potvrzuje i generální ředitel ČT Jiří Janeček.
Ve smyslu zákona je odpověď na Vaši otázku jednoznačná. Z tohoto hlediska je
a) PC s televizní kartou televizním přijímačem, neboť umožňuje příjem televizního vysílání jako kterýkoli jiný televizní přijímač.
b) Není-li PC vybaveno televizní kartou a umožňuje pouze příjem televizního vysílání v podobě internetového streamu, není televizním přijímačem, neboť umožňuje reprodukovat jen omezený počet televizních pořadů, nikoli televizní programy ve smyslu definice zákona č. 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění (viz §2, odst. 1, písm. i, citovaného zákona)a neumožňuje
tedy „individuálně volitelnou reprodukci televizního vysílání“.
c) Totéž, co v bodě b), platí i pro mobilní telefony, užívané v současnosti v České republice. Vybrané pořady, které pro sítě mobilních telefonů v současnosti
provozovatelé televizního vysílání nabízejí, opět nejsou „televizním programem“ ve smyslu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tyto mobilní telefony tedy nelze pokládat za televizní přijímače ve smyslu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích.
I Janeček si je ovšem vědom, že v budoucnosti může být všechno jinak. „Jiná situace však nastane příchodem mobilních telefonů 3. generace, způsobilých přijímat například televizní vysílání v systému DVB-H. Tyto telefony už umožní „individuálně volitelnou reprodukci televizního vysílání“ a půjde tedy o televizní přijímače ve smyslu zákona. Předpokládám ovšem, že než bude v České republice spuštěno vysílání v systému DVB-H nebo jiném obdobném, bude již tato otázka řešena nově přijatými právními normami.“
Nejasný rozhlas
V případě koncesionářských poplatků za veřejnoprávní službu Českého rozhlasu je situace mnohem složitější. Většina programů Českého rozhlasu totiž dnes kontinuálně vysílá přes internet a tudíž každý počítač připojený k internetu teoreticky naplňuje zákonnou podmínku „individuálně volitelné reprodukce rozhlasového vysílání“. To ostatně platí také pro poměrně významné procento mobilních telefonů, MP3 přehrávačů a dalších moderních přístrojů s vestavěným rádiem.
Snad proto se zástupci veřejnoprávního rozhlasu nedokázali vyjádřit tak jasně, jako generální ředitel ČT. „Protože se netajím tím, že považuji koncesionářský poplatek spíše za poplatek za veřejnou službu, než za „bednu“, jak to kdysi bylo, mám za to, že je logické, že se platí i za nové typy přijímačů, které nabízí vývoj,“ odpověděl předseda Rady ČRo Michal Prokop.
Ředitel ČRo 1 – Radiožurnálu Alexander Pícha je o něco konkrétnější a naznačuje eventuality, na které chce upozornit tento článek. „Nejde o typ přístroje, ale o službu společnosti, resp. program, který Český rozhlas vysílá. Sám samozřejmě platím rozhlasový poplatek, i když nejvíc poslouchám Radiožurnál z počítače přes internet. Navíc zákon 252 o rozhlasových a televizních poplatcích to říká jasně: „Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k příjmu a následné reprodukci vysílání Českého rozhlasu.“ Nezáleží tedy na tom, jestli rozhlasové zprávy nebo operu posloucháte z krystalky nebo z mobilu,“ říká Pícha.
Za co tedy platit?
Ať už je odpověď na tuto otázku jakákoliv, běžná domácnost si nemusí dělat starosti. Fyzická osoba (a s ní další osoby v jedné domácnosti) totiž platí pouze jeden poplatek za libovolný počet přístrojů. Je přitom zřejmé, že domácností, které mají PC připojené k internetu nebo mobilní telefon s rádiem a přitom nemají klasické rozhlasové a televizní příjmače, je zanedbatelné procento.
Naprosto odlišná situace nastává u právnických osob, které podle odst. 3 §3 zákona 252/94 platí rozhlasový poplatek z každého rozhlasového přijímače a televizní poplatek z každého televizního přijímače. Jak naznačil Jiří Janeček, televizního poplatku se to zatím netýká, ale co koncesionářský poplatek za veřejnoprávní rozhlas? Platí vaše firma Českému rozhlasu za každý počítač připojený k internetu a za každý mobilní telefon vybavený rádiem?
RadioTV uvítá jakékoliv vyjádření právníka znalého mediálního práva na otázku, za jaké přístroje je třeba platit koncesionářské poplatky.
