GLOSA – Je až neuvěřitelné nakolik vnímáme veřejnoprávní rozhlas odlišně od komerčních stanic. Co nám u komerce nevadí a v životě bychom si toho nevšimli, to Českému rozhlasu často otloukáme o hlavu s urputným zápalem. Jenže občas tak vlastně kritizujeme nepodstatnou drobnost, aniž bychom se zajímali o to co je opravdu podstatné.
Miliony majitelů, každý s vlastním názorem
Prošel jsem si několik článků a diskusí týkajících se programu Českého rozhlasu a nestačil jsem se divit, jaké všechny názory lze nasbírat. Tak namátkou: Veřejnoprávní rozhlas hraje příšerně, hraje dobře, hraje málo Vondráčkové, měl by změnit zvukový obal, neměl by měnit zvukový obal, měl by změnit zvukový obal, ale pomalu a nenápadně, má moderátory s příliš veřejnoprávním projevem, moderátoři mají příliš komerční projev. Veřejnoprávní rozhlas je přezaměstnaný, rozhlas by neměl propouštět redaktory a rušit pořady, které mám rád, ráda, rádo.
Rozdíl mezi postem manažera veřejnoprávního a soukromého rádia se díky takovým požadavkům stává propastným. Jestliže totiž povedete jakýkoli podnik, potom se budete muset zpovídat jeho majitelům a každý, alespoň podprůměrně inteligentní majitel potom bude hodnotit vaše výkony podle naplněnosti své vlastní kapsy. Jenže pokud řídíte veřejnoprávní podnik, potom máte několik milionů majitelů, kteří nejsou motivováni ziskem, ale vlastními vzpomínkami, představami a touhami.
Řídit jakoukoli z částí Českého rozhlasu se tak zákonitě podobá životaschopnosti průměrného lumíka. Byť by totiž měl takový veřejnoprávní manažer sebelepší ideu a sebeúžasnější schopnosti, tak jakmile narazí na názor posluchačů, je definitivně v háji. Nehrozí, že by se mu podařilo zavděčit se všem. Pokud k tomu ještě připočítám různé excesy kontrolního orgánu, Rady ČRo a občasné výlevy politiků, kteří v souvislosti s médii sice nevědí co říct, ale přesto mají potřebu se vyjádřit, je realizace jakékoli smysluplné koncepce nemožná.
(Foto: Český rozhlas)
Vnímání komerčního a veřejnoprávního
Posbíráme-li veškerá přání, návrhy a náměty za posledních několik let, potom vznikne jakýsi opatrný, pelmel, nabízející naprosto neposlouchatelný hudební mix, informující všechny a tedy nikoho.
Jakousi třešinkou na dortu všech možných šílených přání, které si média náležitě vychutnala, bylo vystoupení postarší pěvecké divy Heleny Vondráčkové a jejího manžela i managera Martina Michala. Jenže Vondráčková tvoří jen jakousi špičku ledovce. Klasickým příkladem, nakolik nelze dělat jakékoli změny ve vysílání Českého rozhlasu přinesl v roce 2008 nástup Barbory Tachecí na pozici šéfky Radiožurnálu. I přesto, že se po řadu předchozích let ozývaly ostré výtky směrem k zastaralé hudební dramaturgii, ošoupané zvukové grafice a archaickému projevu moderátorů, zvedla se ze dne na den masivní vlna odporu, která Tachecí strhla. Ještě bych pochopil, kdyby takovou vlnu odporu iniciovali zaměstnanci rozhlasu, ale zde šlo o vlnu posluchačskou.
Paradoxně si ale nemohu vzpomenout, kdy by se posluchači stejným způsobem vzbouřili proti změnám v programu, nebo koncepci některého komerčního rádia. A že takových změn proběhlo.
Naučme se, co znamená koncesionář
Jistě, je dobře, že si posluchači – koncesionáři uvědomují význam slova veřejnoprávní, že se zajímají o to, jakým směrem se jejich rozhlas vyvíjí a kam směřuje. Je jen trochu škoda, že se tyto posluchačské zájmy často tlučou. Nemůžeme chtít od Českého rozhlasu zároveň vysokou poslechovost i to, aby vysílal naprosto pro všechny a hlavně „to co mám rád já“. Nemůžeme chtít vysokou poslechovost, ale při tom žádnou změnu.
Onen hlavní problém ale bude nejspíš v něčem jiném, než jsou naše osobní touhy a představy o tom, jak by měl ten „náš“ rozhlas vypadat. Problém je především v nulovém vnímání veřejnoprávního rozhlasu a vlastně celkově veřejnoprávních médií, jak něčeho, co by měla kontrolovat právě veřejnost. Jen málokterý posluchač se zajímá o rozhlas jako o cosi co spolufinancuje a za co tedy nese svůj díl odpovědnosti. Veřejnoprávní média naopak často vnímáme jako by spadala do oné mystické kategorie „to řídí ONI“.
Právě silnější dohled samotné veřejnosti, zajištění výraznějšího podílu veřejného rozhodování na výběru svých zástupců v jednotlivých veřejnoprávních médiích, může zajistit vnímání Českého rozhlasu jako opravdu veřejnoprávního. V takovém případě už bychom nemuseli kritizovat jednotlivá koncepční rozhodnutí, protože bychom sami stáli za volbou manažera. Dokud ale budeme přistupovat na hru, kdy veřejnost nemá s volbou svých zástupců ve veřejnoprávních médiích vlastně nic společného, budou Český rozhlas, Česká televize, i Česká tisková kancelář, jen něčím na co si budeme tak maximálně nesmyslně stěžovat.
