Problém, který dlouhou dobu zaměstnává mediální analytiky a teoretiky souvisí s možnou ovlivnitelnosti médií. Jsou česká i světová média opravdu nezávislá nebo nadbíhají různým zájmovým skupinám? Kde je hranice mezi nezávislostí a podjatostí? A lze nezávislost vyjádřit například investicemi do politicky kritických pořadů?
Nezávislost veřejnoprávních i soukromých médií je ve zdejším politickém systému brána jako naprostá samozřejmost. Žádný politik nebo veřejně vlivná osoba nemůže svévolně zasáhnout do publikovaného obsahu nebo ovlivnit vysílání. To je neoddiskutovatelná skutečnost. Jenže zároveň platí, že čím víc je společnost svobodnější, tím citlivěji vnímá práh nezávislosti. V českých poměrech zřejmě nikdo nebude namítat, že soukromé televize nebo soukromá rádia jednají nezávisle, jen v rámci aktuálních komerčních zájmů. Pokud jde o zájmy politické, tam už je situace složitější.
Investigativní publicistika a politické kauzy
Pamatujete začátky televize Nova? Ta byla ve svých prvních deseti letech postrachem politiků. Přispěly k tomu investigativní pořady, zejména formát Na vlastní oči, který odhaloval nejcitlivější kauzy. Podobným způsobem přispívala k dílu i Česká televize s pořady Fakta nebo Klekánice. Tyto pořady byly na svou dobu velice úspěšné a dokázaly ovlivnit politický svět. Postupem času si ale vedení televizí uvědomilo, že jde v některých momentech přece jen o výbušný materiál. Pro každé médium, i to soukromé, jsou důležité především korektní dlouhodobé vztahy nejen s politickou sférou ale i s klíčovými regulačními orgány.
V případě publicistických pořadů byl navíc problém i v penězích. Výroba pořadu Na vlastní oči stála televizi Nova více než patnáct milionů korun ročně. Za tyto peníze ale televize nedostávala adekvátní protihodnotu. Sledovanost pořadu pozvolna klesala. Navíc výroba jedné skutečně výbušné reportáže trvala někdy i půl roku. To byl případ kauzy „pět na stole v českých“ nebo kauzy Morava. Podobný publicistický pořad je ale potřeba živit průběžně a tak se Na vlastní oči plnily i různými méně významnými reportážemi nebo „vycpávkami“. Není divu, že jejich sledovanost stagnovala. Navíc, Nova začínala mít problémy v politickém prostředí.
Ve druhé polovině devadesátých let byl úspěch pořadu Na vlastní oči založen na tom, že odkrýval do té doby tabuizovaná témata. Na podobně vlně se svezly i další formáty Novy – především talkshow Áčko nebo Tabu. Kdyby ale televize odkrývala podobná témata dnes, už by to zřejmě nikoho nezajímalo. I proto byla dlouhodobá náplň pořadů typu Na vlastní oči problematická.
Televize Nova měla kromě zábavy v devadesátých letech i silnou redakci publicistiky. Tehdy ji vedl Radek John, dnešní ministr vnitra. Ilustrační foto: archiv TV Nova / archiv RadioTV
Lokální televize nejsou nezávislé
Další kapitolou jsou lokální televize, které by si mohly dovolit jít víc do hloubky protože se orientují pouze na události z malého regionu. Jenže jejich nezávislost je ještě víc problematická. Z velké části jsou tyto televize financované z příspěvků místních samospráv a nedokážou tak úplně odolávat místnímu politickému vlivu. Navíc většina redaktorů těchto televizí nemá dlouhodobé novinářské zkušenosti a tak není možné jít po místních problémových tématech v dostatečném měřítku. Problémem jsou rovněž (a nikoliv překvapivě) peníze. Platové podmínky v místních televizích jsou neporovnatelně horší a společenská prestiž pracovníků těchto subjektů je prakticky minimální.
Situaci v tomto směru můžou vyvážit regionální a lokální rádia, zejména krajská studia Českého rozhlasu. Jenže rozhlas jako médium je v tomto směru problematické, neboť mu chybí důležitý rozměr. Lidé dnes poslouchají rádio především jako doplňkové médium k práci nebo oddechu. Složitější žánry jdou z tohoto důvodu stranou. A Český rozhlas jakožto veřejnoprávní vysílatel se investigativním tématům v regionech věnuje jen v omezené míře. Soukromá rádia se do podobných náročných projektů z pochopitelných důvodů nehrnou, byť jejich vliv na společnost není zanedbatelný.
Pomůžou komunitní rádia?
Jistou zárukou větší nezávislosti by mohla být komunitní rádia. Financování podobných stanic by totiž probíhalo z grantů, sponzorských darů nebo příspěvků od posluchačů. Jenže cesta od nápadu k realizaci bude v českém prostředí ještě dlouhá. Kromě toho, i tyto stanice si budou muset projít všemi problémy, které se startem souvisejí. V prvních letech je tedy pravděpodobné, že budou pouze sbírat zkušenosti a učit se žít společně se zavedenými značkami na rozhlasovém trhu. Perspektiva, že by komunitní stanice ovlivňovaly místní dění nebo odhalovaly citlivé kauzy, je ještě hodně vzdálená, nikoliv však nemožná.
Až se podaří prosadit změnu legislativy a otevře se cesta k provozování ochotnických a neziskových rádií, pak bude šance, že se za nějaký čas dočkáme nové generace respektovaných médií, která se nebudou bát jít do rizika. Zatím tuto roli plní především internetové deníky nebo tištěné noviny. „Hlídacích psů demokracie“ bude ale potřeba mnohem víc. A to může být výzva právě i pro nekomerční komunitní rádia.
Nezáislá média neexistují. Každé má nějakého vlastníka, ten je vděčný za svou existenci tomu, kdo ho platí. Ten, co platí, chce od médií, aby mu „nenápadně“ sloužila. To by byl ten nejlepší případ, horší je takové ovládání politiky:-))))
Můj bývalý šéf s oblibou říkal: „Všichni jsme závislí na penězích našich klientů“ … :-)