Digitální vysílání je poměrně frekventovaným pojmem, informace se množí a jejich třídění může vyvolávat další otázky. Lidé se chystají k nákupu set-top boxu a nevědí jaký si vybrat, hledají správné umístění antény, chtějí znát možnosti a varianty dobrého příjmu. Chtějí znát optimální posloupnost svých kroků. Pro server RadioTV hovoří ředitel úseku vysílacích služeb Radiokomunikace a.s. Martin Roztočil.
Zdá se, že uživatel rozumí termínu set-top-box (STB), je schopen akceptovat jeho cenu (tedy smířil se s tím, že nebude dotován), mnozí uvažují o digitálním přijímači, ale málokdo dokáže přesně určit, zda je v oblasti s dostatečným pokrytím či nikoli. S tím také souvisí volba antény. Jak určím svůj „digitální azimut“ a jak vyberu správnou anténu pro DVB-T? Stačí běžné UHF antény?
Na webových stránkách Radiokomunikací jsou k dispozici poměrně podrobné mapy současného pokrytí našeho multiplexu. Co se týče výběru vhodné antény a zjištění příjmových podmínek v konkrétním místě, doporučujeme obrátit se na odbornou „anténářskou“ firmu. Naším cílem je, aby co největší počet diváků mohl i pro sledování digitálního vysílání využít stávající anténu bez nutnosti zásahu.
Je velký rozdíl mezi směrovými anténami a síty? Která jsou pro tento případ vhodnější?
Obecně lze říci, že čím je anténa směrovější, tím je vyšší její zisk, tedy tím i její schopnost „vysát“ z éteru více energie pro přijímač. Směrové antény mohu tedy doporučit zejména tam, kde je nižší intenzita elektromagnetického pole z vysílače (okrajové části pokrytí ) nebo tam, kde se vyskytuje rušení signálu, které přichází z jiného směru než užitečný signál, které tak lze odseparovat. Směrová anténa s vysokým ziskem je nejlepší způsob, jak zlepšit úroveň signálu na vstupu přijímače zejména ve srovnání se zesilovačem.
Mnoho diváků (a posluchačů) trpí představou, že nízkou intenzitu příjmu lze vyřešit vřazením zesilovače k anténě…
To je mylná představa. Toto řešení má smysl jedině v případě, že zesilovačem kompenzujeme ztráty, které vznikly za anténou na rozvodech signálu. Jedinou výjimkou je případ, kdy použijeme zesilovač, jehož vlastnosti jsou lepší než vlastnosti samotného přijímače (např. zesilovače s GaAs tranzistorem), čímž se zlepší citlivost celé soustavy. Taková řešení však musí dělat odborník. Běžnou praxí je, že si diváci pořídí levné „polské síto“ s integrovaným zesilovačem, které „díky“ kvalitě provedení ve většině případů příjem spíše zhorší a často svým působením zruší příjem i sousedům. Antény typu „síto“ nejsou obecně špatné (bez zesilovače), jsou však vhodné do oblastí se silnější intenzitou pole a zejména tam, kde chceme přijímat dva různé signály z mírně odlišných směrů. Každopádně doporučuji věnovat výběru přijímacích antén pozornost. Je to článek, který může příjem výrazně vylepšit ale při nevhodném použití též zhoršit.
A jak je to s pokojovými anténami?
To je samostatná kapitola. V současné době – při zavádění DTV jsou deklarované mapy pokrytí vázány na příjem na vnější pevnou anténu, tzn., že příjem na vnitřní, pokojové antény není možný v celé pokryté oblasti, ale prozatím jen v blízkosti vysílače. Elektromagnetické vlny pronikají do budov daleko hůře ve srovnání s volným prostorem a tudíž příjem je možný jen v oblastech se silným signálem. Naprostým nesmyslem je pak používání pokojových antén ve spojení se zesilovačem.
Je lépe být v tomto případě individualista nebo lze úspěšně fungovat i na společné anténě?
Na společnou anténu DTV samozřejmě funguje též, je-li vhodně navržena. Patrně se dá doporučit „nejdemokratičtější“ způsob příjmu, kterým je příjem signálu na společnou anténu a jeho rozvod do všech účastnických zásuvek v původní, neremodulované podobě. Výhodou tohoto řešení jsou nízké náklady na společnou část (anténa, rozvod, údržba) a naprostá volnost jednotlivých uživatelů vybrat si kterýkoliv z programů v jednotlivých multiplexech. Nevýhodou je nutnost, aby si každý účastník zakoupil set top box, ta je však dle mého názoru vyvážena naprostou volností ve výběru programu.
Opačným řešením je konverze digitálních programů na analogové kanály a remodulace. Výhodou tohoto řešení je, že účastníci mohou sledovat programy beze změny na analogových přijímačích bez nutnosti zakoupit STB. Značnou nevýhodou je však nutnost mít společné profesionální (drahé) zařízení pro každý program (bude-li v budoucnu 5-6 multiplexů, každý s 4-5 ti programy, jde o docela ucházející studio), což znamená poměrně vysoké náklady na pořízení i údržbu včetně limitů vycházejících z omezenosti kmitočtového spektra v rozvodu a v neposlední řadě ztrátu kvality remodulací na PAL.
Jistým kompromisním řešení by mohl být model, kombinující oba předchozí – tedy převod několika základních programů do analogu (pro diváky, kteří zatím nepožadují digitální příjem) s paralelním rozvodem DTV signálu do všech zásuvek.
Hovořil jste o vžitých rituálech. Jaké jsou nejčastější omyly spotřebitelů?
Problémy s přechodem na digitální vysílání bývají nejčastěji právě u volby antény a zjišťování pokrytí signálem. Někteří diváci také zakoupí špatný typ set-top-boxu, který v českých podmínkách buď nefunguje vůbec, nebo má problémy s kódováním češtiny v teletextu. Radiokomunikace proto nabízejí ve svém elektronickém obchodě testované a prověřené set-top-boxy.
K dalším omylům patří představa, že digitální vysílání již od počátku bude kvalitativně srovnatelné např. s reprodukcí DVD. Z důvodu potřeby zavést co nejjednodušším a relativně levným způsobem digitální vysílání, byl nejen v ČR zvolen pro tento proces systém komprese MPEG2 a tzv. úroveň SDTV, tj. televize se standardním rozlišením. Standardním rozlišením se rozumí rozlišení stávající ATV pro standardní rozměry vakuové obrazovky. Majitelé velkoplošných zobrazovačů (plazma, LCD) jsou přirozeně kvalitou obrazu zklamáni, neboť jejich přístroje jsou konstruovány pro příjem TV s vysokým rozlišením (HDTV), jejíž zavedení nás v blízké budoucnosti jistě čeká, neboť i to je jeden z cílů digitalizace (nikoliv však pro první, zaváděcí etapu), který je, doufejme že v blízké budoucnosti, uspokojí.
Naopak výraznou změnu k lepšímu již v současné fázi zaznamenali ti diváci, kteří nemohli přijímat analogový TV signál ve 100% kvalitě, často vlivem slabého signálu, odrazů signálu či jiným vysokofrekvenčním rušením (zrnění, duchy, žaluzie apod.). Tito diváci digitálním příjmem eliminovali tato rušení a obraz se jim výrazně zlepšil.
Obavy se objevují i u nahrávání DVB-T programů. Ke každému televizoru totiž potřebujeme jednu krabičku a my se musíme dívat na to, co právě nahráváme. Je nějaká šance na změnu?
Ano, tento problém je vyřešen od okamžiku, kdy se na trhu objevily HDD rekordéry, tzv. osobní video záznamníky. Jsou konstruovány tak, že můžete nahrávat libovolný program z nabízeného spektra, zatímco sledujete jiný. Jedním z fenoménů digitální televize je díky této technologii i možnost sledování TV mimo reálný čas.
Moderní přístroje umějí z doplňkových dat, vysílaných s programem zjistit např. žánrové zaměření jednotlivých programů a na základě instrukcí uživatele pak automaticky v jeho nepřítomnosti zaznamenávat všechny pořady zvoleného žánru, popř. konkrétní pořady. Lze tak získat a následně si vybrat požadované pořady v záznamu a ty sledovat nezávisle na aktuálním vysílání ve vhodnou dobu.
Tato vize očekává, že díky této technologii se zvýší sledovanost médií, zvláště TV a že divák bude mít širší možnosti k individuálnímu výběru a sledování programu dle specifické volby.
Je zde i viditelný úbytek kvality při záznamu na DVD disk. Jaká je vaše zkušenost a co lze očekávat v budoucnu od vývoje set-top-boxů? A nejsou jen dočasnou záležitostí. Budoucnost přeje podle mého názoru spíše digitálním televizím …
Úbytek kvality při záznamu může být způsoben jen případnou další redukcí bitového toku programu, tedy rekompresí. Při zachování bitového toku by z principu digitální technologie nemělo k úbytku kvality dojít.
Co se týče vývoje STB, jsou jistě dočasnou záležitostí, odrážející přechodnou dobu přechodu od ATV k DTV a jejich funkcionalita bude postupně integrována do digitálních TV přijímačů. Situaci lze srovnat k potřebě konvertorů k TV přijímačům při zavádění 2. TV programu v pásmu UHF a jejich postupné integraci do nových TVP. Digitální přijímače jsou jednoznačně příští generací přijímačů a postupně nahradí přirozenou cestou stávající analogové přijímače. Mezikrok cestou adaptérů – STB – zmírňuje nebezpečí obávané digitální propasti.
V oblasti rozvoje lze očekávat implementaci nových, dokonalejších kompresních algoritmů, funkcionalit systému MHP, vylepšené obslužnosti apod. Cílem vývoje by mělo být domácí audiovizuální mediální centrum, které umožní využívat všech konvergujících mediálních technologií.
Jsou i zde nějaké nástrahy při nahrávání? Jaký je nejkritičtější článek v přenosovém řetězci?
Záznam se zlepší při zavedení HDTV, tedy efektivnějších algoritmů pro kompresi a též s rozvojem kapacity záznamových médií, neboť pak nebude nutné používat tak intenzivní rekomprese a nedojde k úbytku informací v obraze a zvuku. Nejkritičtější článek v přenosovém řetězci od studia k záznamu je však přenos informací od vysílače k přijímači, kde je cena za každý přenesený bit relativně nejvyšší. Tato část přenosu a její cena je tedy rozhodující pro množství přenesených informací a tím sekundárně i kvalitu záznamu, neboť informace, která je při kompresi již jednou ztracena se nedá obnovit.
Ztrátová komprese zde používaná je pouze prostředkem optimalizace pro využití tohoto kanálu. Nástrahy při nahrávání budou zejména v souvislosti s ochranou autorských práv a v neposlední řadě s otázkou možné eliminace reklam ze záznamu a tím snížení jejich sledovanosti, což by potenciálně mohlo otřást ekonomickým modelem financování zejména komerčních médií.
Obavy se objevují i u testování HDTV, které má začít v roce 2007. Co je nutné řešit než se přistoupí k samotnému testování, datový tok je zde podstatně větší…
HDTV je dalším kvalitativním stupněm digitální TV. I když přirozeně souvisí s digitalizací v ČR, rád bych alespoň částečně oddělil současný proces zavádění DTV v ČR v systému SDTV od implementací HDTV v budoucnu. Tím bych rád rozptýlil obavy diváků, kteří váhají s přijetím digitálního vysílání z důvodu potenciálního nebezpečí brzkého přechodu na systém HDTV.
Důvodem je zejména fakt, že oba systémy po jistou dobu poběží souběžně. Systém HDTV již ze svého principu i za použití efektivních kompresních algoritmů potřebuje vyšší datové toky než systém SDTV, což, přirozeně, znamená, že jeho provoz bude dražší. Lze tedy s velkou pravděpodobností předvídat, že bude, alespoň v prvních fázích, implementován pouze na vybrané atraktivní programy (filmové, sportovní atd.), které zajistí úhradu nákladů např. z exkluzivních reklam, nebo půjde o programy placené, tedy kryptované.
Přechod všech programů do kvality HDTV je otázkou další budoucnosti, řekněme až po roce 2010. Co se týče samotných testů, největší brzdou v tuto chvíli je patrně ne zcela ukončený vývoj hardwaru pro DVB-T aplikace a to jak na straně komprese, tak zejména na straně vhodných přijímačů.
