Celkem šest subjektů stálo v roce 2006 na startovní čáře digitálního televizního vysílání. Jen málokterý ale naplnil ambice na vytvoření úspěšné televizní stanice, která by měla šanci vystoupat do černých čísel. Pojďme se podívat jak si subjekty, které před čtyřmi lety doufaly v úspěch, vedou dnes, a jak se změnil program těch, kteří nakonec opravdu zahájili vysílání.
Óčko, relativně úspěšný výlet MAFRA
Společnost Mafra absolvovala hned několik výletů do světa elektronických médií. Provozovala například televizní agenturu TVD, která dodávala zpravodajství regionální televizi TV3, měla snahu o rozběhnutí vlastní internetové televize a několikrát si pohrávala s myšlenkou informačního rádia pro Prahu. Společnosti Mafra vlastní projekty ale buď vůbec nevyšly, nebo brzy po startu opět skončily. Úspěch zaznamenaly až projekty, které Mafra koupila. Mezi ty patří Rádio Classic, pražské Expres rádio a právě televizní stanice Óčko.
Óčko, které začínalo pod názvem Stanice O, mělo oproti ostatním nováčkům jednu podstatnou výhodu. Vysílání totiž zahájilo už v roce 2002 a finanční situace této televize se díky vstupu společnosti Mafra stabilizovala. Óčko tedy jako jediné nemuselo v byznys plánu nepočítat s budováním televize na zelené louce.
Samotnou existenci české hudební televize lze považovat relativně za úspěšnou. Našla si své diváky i, jasný programový formát a ve ztrátě se pohybuje pouze občas. Fungování Óčka vzhledem k digitalizaci ale lze za úspěšné označit jen těžko a jeho příklad lépe než kterýkoli jiný ukazuje, jak vlastně celý tender na digitální licence dopadl. Po rozepři s CDG, kdy Óčko nechtělo a asi ani finančně nemohlo, přistoupit na stále se zvyšující pokrytí signálem a tedy stoupající cenu za šíření programu, přešla hudební televize pod křídla multiplexu provozovaného společností Telefónica O2, který ve vývoji stagnuje. Za úspěch televizní digitalizace lze tedy Óčko označit jen stěží.
TV Pohoda, televize, o které není slyšet
Dalším úspěšným žadatelem o digitální televizní licenci se stal rozhlasový podnikatel Radim Pařízek s projektem dětské TV Pohoda. Pařízek se v projektu zaklínal tehdy populárními hesly jako doplňkové služby, sliboval vlastní tvorbu i vzdělávání, studia měla být prosklená, situovaná na náměstích velkých českých a moravských měst. Televize měla být financována ze soukromých zdrojů, ovšem počítala i s evropskými granty a v případě potřeby se vstupem menšinového investora.
Zajímavé je, že stejně jako řada jiných projektů, i TV Pohoda sázela na regionální zpravodajství, které mělo krom vlastních večerníčků, dětského zpravodajství, nebo filmů pro děti tvořit programovou náplň. Právě regionální zpravodajství bylo ale podivným zaklínadlem, o kterém jako by si řada žadatelů o digitální licence myslela, že bude vysněným trhákem, po kterém diváci touží.
Samotná myšlenka soukromé stanice, která nabídne vzdělávací pořady, nebo vysílání pro mateřské školky a případně i pro školy a jejíž startovní náklady se měly pohybovat mezi 170 a 350 miliony korun, to vypadá jako neuvěřitelná pohádka dnes, stejně jako v roce 2006. V realizaci této televize snad nemohl věřit ani Radim Pařízek osobně. I přesto svým projektem přesvědčil regulační orgán.
Už tehdy se ale nabízela o něco logičtější spekulace. Radim Pařízek měl díky HEY rádiím velmi blízko k mediální skupině GES, která vlastnila poloviční podíl v televizi Prima, takže TV Pohoda mohla být plánována jako jakýsi druhý kanál právě pro Primu. Nakolik je podobná spekulace oprávněná se už ale asi nikdy nedozvíme. Po TV Pohoda totiž zůstaly pouze webové stránky avizující na úvodní stránce „Připravujeme se na zahájení vysílání…“. Z plánů na dětskou televizi ale v tomto případě zatím zůstaly jen ty tři tečky.
Z1, neboli TA3 číslo 2
Zpravodajskou televizi můžete použít pouze ke dvěma věcem. K lobbingu, nebo ke zvýšení ega majitele, ale rozhodně ne k výdělku. Tuto pravdu si investor televizní stanice Z1, společnost J&T, vyzkoušel už na bratrském Slovensku ale ani přes to se netajil záměrem vytvořit jakousi středoevropskou obdobu CNN. Prvním kanálem plánované sítě měla být slovenská zpravodajská stanice TA3 a druhým právě česká Z1. Paradoxem ale je, že se v roce 2007 J&T své slovenské zpravodajské televize zbavila a zůstala jí pouze televize Z1.
Samotný projekt byl postavený na kombinaci klasických zpravodajských bloků, které si měla Z1 vyrábět sama a publicistiky, kterou plánovala odebírat od externích dodavatelů. Po čtyřech letech je ale realita od projektu přeci jen mírně odlišná. Po finanční krizi, kterou televize v roce 2009 prošla, se zpravodajství omezilo na ekonomiku a z publicistiky a magazínů nezbylo ani torzo. V rámci úsporných opatření omezila Z1 i rozsah vysílání a zrušila tak noční informační blok.
Velmi zajímavý je pak pohled na původní vysílací schéma, tak jak je uvedeno v licenčních podmínkách. Podle něj jsme se například měli potkávat hned s několika formáty docu-soap, což jsou pořady, kdy díky kameře divák například sleduje akční zásahy policie a podobně. Ochuzeni jsme neměli být ani o celou řadu magazínů. Namátkou mezi šestou a sedmou večerní měla Z1 vysílat pořady o gastronomii, cestování, nebo třeba o zdravé výživě a za zmínku a mírné kroucení hlavou také stojí plánovaný interaktivní SMS chat mezi jednou a druhou hodinou v noci. Ovšem tou pravou perličkou je přenos bohoslužby, který měl diváky povznést do duchovních výšin každou neděli odpoledne.
Z1 patří mezi projekty, které lze označit jako úspěšné sotva z poloviny. Na jednu stranu je sice jednou z mála televizních stanic, které z digitalizace vzešly a opravdu začaly vysílat, na druhou stranu je ale ukázkou naprosté rizikovosti podobného projektu v terestrickém vysílání. Tato televize totiž mohla a může samostatně fungovat, pouze pokud plní roli nátlakového média a lobbuje tak za svého investora. Jenže k vytvoření vlivového nástroje snad přeci jen digitální licence určeny nebyly.
Napsali jsme: České digitální televize v roce 2009: Opatrné čekání na lepší časy
RTA, jak vydělat v regionech
Bylo velice zvláštní, když se jedním z nových držitelů digitálních licencí stal mediální lobbista, majitel vlivové agentury Česká média a provozovatel stejnojmenného serveru, Jaroslav Berka. Ten kromě již zmíněných aktivit provozoval i síť regionálních televizních studií, pod názvem RTA, tedy Regionální televizní agentura a právě s ní se do licenčního řízení vydal. V době žádosti o licenci obsahovala RTA celkem osm regionálních studií, která z části sdílela vysílací frekvence s televizí Prima. RTA také v té době připravovala pro Primu několik dalších televizních pořadů a dodávala regionální zpravodajství televizi Nova.
Samotný Berka o síti regionálních stanic, která měla vytvořit celoplošnou stanici RTA, hovořil jako o „Denících Bohemia v televizní podobě“. Program měl být tvořen formátem breaking news, část měla být pro všechny regiony společná a část mělo tvořit odpojované, regionální zpravodajství. RTA dokonce plánovala, společně se svým strategickým partnerem, televizí Nova, přímé přenosy z aktuálního dění.
Odhlédneme-li od faktu, že mediální lobbista zkrátka nemá mezi vysílateli, nebo producenty co dělat, tak už samotný fakt deklarovaného partnerství s televizí Nova měl celý projekt ukončit ještě na prahu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nicméně nestalo se tak a RTA mohla vyrazit do světa. Jenže RTA patří mezi projekty, které nikdy neodstartovaly. Jen před několika dny vrátil dokonce Jaroslav Berka onu, kdysi tak vytouženou, digitální licenci a sen o televizi založené na formátu breaking news skončil.
Dodnes je tak trochu záhadou, odkud měly plynout příjmy RTA, tedy z jakých prostředků měl celý projekt vlastně existovat. Je jasné, že z reklamy by RTA mohla fungovat jen těžko a ani výroba pro jiné vysílatele by televizi neuživila. Jako jedna z možností se tak nabízí úzká spolupráce s vedením jednotlivých krajů či měst, která by si u RTA objednávala určitou část zpravodajství, nebo jiné, lokálně zaměřené pořady. To je sice plán na hraně, respektive za hranou zákona, ale pravděpodobně jedna z mála možností jak mohla RTA fungovat po ekonomické stránce.
Přečtěte si také: Další ztráta pro diváky: celoplošná televize RTA nevznikne
Febio, televize pohřbená digitalizací
Jestli lze někoho označit za oběť televizní digitalizace je to právě Febio TV Fera Feniče. Tato televize měla v plánu nabídnout plnoformátový program zacílený na širokou skupinu 15 až 50 let a i když se nikdy do éteru nedostane, vzhledem k produkci společnosti Febio je možné si její vysílání poměrně přesně představit.
Upřímně řečeno, přesto že pořady společnosti Febio patřily a dosud patří, na televizních obrazovkách, k těm divácky úspěšnějším, nejsem si tak docela jistý, jestli by zaznamenala úspěch televize jako taková. Její program totiž autoři projektu charakterizovali jako směs dokumentů, sitcomů, seriálů a filmů, lifestylových pořadů, reality show a kontaktní publicistiky, záznamů nebo přímých přenosů z výjimečných událostí, gay a lesbian pořadů a pořadů pro slovenskou menšinu. To vše s důrazem na problematiku menšin, alternativní humoru, osobnostní dokumentární tvorbu a filmovou a televizní tvorbu ze středoevropské a východoevropské produkce s uměleckou ambicí.
Nerad bych podceňoval tuzemského televizního diváka, ale nejsem si jistý, že by byl ochoten podobnou stanici sledovat. Jestli totiž po něčem průměrně blbý divák netouží pak je to cokoli uměleckého, cokoli alternativního a rozhodně cokoli obsahujícího slovo menšina.
Febio ale nemělo šanci si toto schéma vyzkoušet. Ještě dřív než je stačil zklamat divák, zklamal je investor, konkrétně společnost Arca Capital. Tato společnost totiž patří mezi investory pracující s rizikovým kapitálem, což reálně znamená, že jsou sice ochotni investovat značné částky do projektů s relativně vysokým investičním rizikem, ale jakmile se riziko zvýší ještě před startem projektu, většinou od investice velmi rychle couvají. A přesně to se stalo projektu Febio TV. Legislativní nejistota byla pro investora příliš silné sousto a z projektu raději odstoupil. Fero Fenič se sice pokoušel najít investora nového, ale nakonec bezvýsledně.
Barrandov, jediný nadějný projekt
I když se z původního projektu nezdálo, že by TV Barrandov mohla být úspěšným projektem, nakonec je jím kupodivu stala. Jistě, zatím ještě nemá vyhráno, ale Barrandov je jediným z původních držitelů licencí, který si licenci opravdu vyzvedl, nepostihly ho vážnější finanční problémy a má do budoucna výhled černých čísel.
Při pohledu na původní programové schéma se ale nelze ubránit údivu. Pořady jako Burza práce, připravovaná ve spolupráci s personálními agenturami, magazín o Evropské unii, nebo výrazný podíl regionálního zpravodajství bychom totiž v programu dnešní TV Barrandov hledali jen těžko.
Stejně tak se na Barrandově nikdy nepustili do plánovaných sportovních přenosů, mělo se jednat o sporty jako kulečník, box, nebo golf, celkem 6 hodin přenosů týdně a tuším-li správně, tak v programu nenajdeme ani slibované diskusní, nebo kontaktní pořady – měly být vysílány celkem pětkrát týdně z různých měst.
Oproti původním programovým plánům, které by nepochybně u diváků propadly, vděčí Barrandov za svůj úspěch především jasnému zacílení na skupinu starších diváků, které opustily obě velké komerční televize. Zatím co původní programové schéma byla všehochuť, kterou by nesledoval ani Ferda mravenec, tak současné schéma nabízí sice nenáročnou, ale za to jasně profilovanou zábavu.
Pokud bychom tedy hledali vítěze oné digitální šarády, která se spíš podobala špatnému vtipu, než přechodu na digitální vysílání, potom je jím jasně TV Barrandov.
Napsali jsme: TV Barrandov vstupuje do druhého roku vysílání s jistotami
Mimochodem, pokud byste snad někdo měli pocit, že jsem potměšile nezmínil vaši oblíbenou Primu Cool a už pomalu brousíte nůž, abyste si na mě mohli počkat za rohem, tak upozorňuji, že tento článek pojednával pouze o stanicích, které získaly licenci v rámci licenčního řízení a mezi ty ani Prima Cool, ani Nova Cinema, se svými kompenzačními licencemi nepaří.
