Jiřina „téměř svatá“ Švorcová

GLOSA – Podle sledovanosti milují Češi televizní seriály ze sedmdesátých a osmdesátých let. Není zkrátka nic lepšího než k večeři trocha normalizačního soudružství, zalitá omáčkou z čistokrevných kapitalistických reklam.  S normalizačními seriály se logicky vynořily i už téměř zapomenuté normalizační hvězdy a tak se diváci opět zamilovali i do nich.  Nyní jsme ale zašli ještě o něco dál a z obdivu se stala posmrtná glorifikace.

Je sice hloupým a nesmyslným, ale přesto jakýmsi nepsaným zvykem, že když někdo zemře, okamžitě o něm začínáme mluvit pouze dobře. Je téměř jedno jak se dotyčný choval za svého života, ale ihned po jeho smrti máme neutuchající potřebu na všechny jeho špatnosti okamžitě zapomenout a hlásat jaký že to byl dobrý, hodný a vůbec celkově skvělý člověk.

Naprosto klasickým, trochu hrozivým příkladem tohoto přístupu, se v posledních dnech stala Jiřina Švorcová. Ihned po její smrti se začaly diskuse internetových serverů plnit čtenářskými příspěvky o jejím vynikajícím herectví, o tom jak byla vzácná tím, že nepřevlékla kabát, o tom že vždyť vlastně byla docela hodná a sympatická.

POČÁTKY ČST: Televizní zábava v padesátých a šedesátých letech, politika vždy a všude

Při pročítání těchto komentářů jsem získal silný pocit, že nejspíš žiju v jakémsi jiném, paralelním světě než většina diskutujících. Jistě můžeme o Jiřině Švorcové říci, že byla herečkou, nakonec v několika kusech si opravdu i zahrála. Ovšem otázkou už je, nakolik herečkou opravdu dobrou. Pokud si vzpomenu na její herecké výkony, potom jsem z nich měl vždy pocit mírně afektovaného výkonu s tragickým nádechem pracujících socialistických žen a žádné jiné výraznější herecké finesy se mi zaznamenat nepodařilo. Její prodavačky, traktoristky, manželky funkcionářů byly natolik šablonovité, že by je se stejným úspěchem zahrála jakákoli z českých hereček té doby.

PÁTREJME V ARCHIVU: Televizní zábava v sedmdesátých a osmdesátých letech, VUML na obrazovce

Zatím co pohled na Jiřinu Švorcovou – herečku je do značné míry otázkou osobního vkusu, tak názor na Jiřinu Švorcovou – politickou pracovnici, už je historickým faktem. Jen ve zkratce. V roce 1969 zakládá Švorcová Leninský svaz mladých, v roce 1976 se stává členkou Ústředního výborů KSČ a předsedkyní Svazu českých dramatických umělců. Její podíl na přípravě Anticharty potom není téměř třeba připomínat.

Z ARCHIVU: Televizní zábava v devadesátých letech, příliš mnoho soutěží

Jiřina Švorcová pravděpodobně nebyla vypočítavou osobou, která svým politickým postojem sledovala pouze osobní prospěch. Je bohužel pravděpodobnější, že šlo pouze o osobu mírně hloupou a naivní, která uvěřila ve světlou budoucnost ideologie svého mládí a u této víry zůstala. Pokud by se narodila jindy, nebo jinde, mohla být stejně tak zuřivou zastánkyní katolické víry, nebo zvedat ruku k srdci při hymně Spojených států. Fakt, že u své ideologie zůstala, potom není ani tak obdivu hodný, jako spíš logický. Švorcová totiž neměla důvod nevěřit dál. Ať už ale hrála v politickém životě Jiřiny Švorcové hlavní roli naivita, hloupost, nebo vypočítavost, rozhodně to není důvodem k jásání nad tím, že nepřevlékla po revoluci kabát.

TELEVIZNÍ SOUČASNOST: Televizní zábava v novém miléniu, tvoříme hvězdy

O Jiřině Švorcové lze jen těžko říci, že by se bez ní naše kultura neobešla. Spíš spadá do té skupiny lidí, kteří na tomto světě už několik set let vlastně nemuseli být a nic by se bylo nestalo. Její smrt má ale jeden poměrně zajímavý efekt. Ukazuje reálnou sílu médií a jejich vliv na průměrného konzumenta na straně jedné a schopnost reálné paměti národa na straně druhé.