Televizní vysílání v současnosti přináší mnoho možností, které můžou, ale i nemusí podléhat regulaci úřadů. Zatímco ještě před dvaceti lety jsme sledovali televizi jen přes anténu, a ti šťastnější mohli investovat do analogového satelitu, dnes se nabízí mnohem víc možností a platforem. Jaká je však budoucnost regulace? Je možné provozovat televizní vysílání bez vědomí úřadů?
Fenomén IPTV
Technologie a možnosti digitálního vysílání se posouvají kupředu, a jedním z nových fenoménů je i televize šířena přes internetový protokol – IPTV. Naše legislativa tuto novinku zatím příliš nezná, a tak se poskytovatelé IPTV nacházejí v určité šedé zóně, díky které nemusí mít za jistých okolností pro svou službu registraci. Tedy až donedávna nemusely. Poté, co vešel v platnost nový zákon o audiovizuálních službách na vyžádání se i regulace týká i těchto operátorů, byť žádný ze subjektů na českém trhu se ji ani dosud nesnažil obejít.
Ale čistě teoreticky – bylo by možné poskytovat službu IPTV bez vědomí úřadů? Mohla by se najít firma, která by nabídla klientům ve své síti exkluzivní obsah, který nepodléhá regulaci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? Mohla by obejít poměrně striktní pravidla, které přikazují kabelovým televizím nevysílat nepřístojný obsah mezi 6. a 22. hodinou případně upravují, jaké programy může daný operátor ve své síti šířit?
Legislativa se přizpůsobuje
Jelikož poskytování IPTV nebylo přímo upraveno v legislativě, společnosti, které jej nabízely, se registrovaly jako standardní kabeloví operátoři. Tímto způsobem začala na českém trhu kabelových společností působit i Telefonica O2 se svým produktem O2TV. Vznikla i řada menších IPTV operátorů, kteří nabízeli své služby lokálně v menších městech a obcích.
Ne všechny společnosti se ale hodlaly registrovat jako kabeloví operátoři. Frýdecko-místecký Mattes AD (dnes součást skupiny RIO Media) vysílal nějaký čas bez registrace. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání s ním v roce 2007 zahájila správní řízení, na jehož konci mohla být až desetimilionová pokuta za pirátské vysílání. Provozovatel totiž zkoumal, pro jaké vysílání ještě platí zákony, a kde je hranice mezi televizí a internetem.
Spor se nakonec nedostal do závěrečné fáze. RRTV správní řízení ukončila s tím, že operátora vyzvala, aby se řádně registroval. Společnost Mattes AD tuto výzvu respektovala, a svou službu řádně licencovala v souladu s požadavky regulátora.
Regulace satelitních platforem je mírnější, protože je lze provozovat i z území jiného státu. Ilustrační foto: PR platformy Magio Sat – Slovak Telekom
Rovné podmínky pro všechny
Jenže podívejme se na problém z jiného úhlu – co by se stalo v případě, že by někdo chtěl provozovat IPTV bez registrace? Mohl by si takový operátor dovolit zařadit do své sítě libovolné programy a obcházet legislativu, která je platná jen pro standardní operátory? Jak by se k podobnému problému postavil regulátor vysílání a co by tomu řekly televizní stanice?
Podobný problém zatím žádná ze stran řešit nemusela, teoreticky by ale taková situace mohla nastat. Jenže takový operátor by jen stěží dal dohromady konkurenceschopnou nabídku. Nehledě na to, jak televizní vysílání šíříte, u převzatých programů potřebujete vždy souhlas toho, kdo program vyrábí. To znamená, pokud chcete ve své síti šířit například programy České televize (což je z hlediska základní nabídky samozřejmost), potřebujete k tomu její souhlas. A ten vám ČT nedá, pokud nemáte registraci kabelového operátora. Podobně to platí o dalších subjektech na trhu.
Příklad ze Slovenska – „společná anténa“ pro 600 domácností
Teoreticky si tedy můžete založit virtuální společnost, která bude nabízet IPTV služby bez registrace. Jenže pokud nezískáte pro svou činnost licenci a nebudete podléhat standardní regulaci, nevyskládáte ani konkurenceschopnou programovou nabídku.
Nicméně jsou známy případy dobrodruhů, kteří v malých obcích nebo na sídlišti vytvořili virtuální kabelovku díky tomu, že propojili několik desítek domácností. Jeden nezaměstnaný Slovák měl být dokonce podmíněně odsouzen za to, že provozoval „společnou anténu“ pro šest stovek domácností. Ve skutečnosti šlo o neregulovaného kabelového operátora v jedné obci. Programová nabídka obsahovala kanály, pro které dotyčný „provozovatel“ neměl registraci, a navíc ani povolení od televizí. Přesto si jeho konání úřady dlouhou dobu nevšímaly.
Na druhé straně, pokud nějaký provozovatel šíří vysílání jakékoliv stanice bez jejího svolení, dopouští se porušování autorských práv. Zvláště tehdy, pokud šíří ve své síti placené programy, z kterých neodvádí příslušné poplatky. Z tohoto pohledu tak vzniká televizním stanicím škoda, která se může výrazně znásobit. Pak to ale nemusí být příběh nutné regulace, ale spíš příběh o zahájení trestního stíhání.
Televizní vysílání je fenoménem všech dob… potřebuje ještě regulaci?
Potřebujeme tedy novou regulaci?
Na konci tohoto příběhu by tak mělo být logické zamyšlení, zda je nutné neustále zavádět nové regulace v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, nebo zda by měl stát dát možnost soukromým subjektům podnikat jen v rámci současných zákonů. Protože nejkompetentnějším regulátorem je stejně abonent služby – televizní divák – a v dnešní době už není potřeba mezi něj stavět prostředníka.
