Pomohli Risk a „Milionář“ našim vědomostem?

Vzdělání je v první řadě záležitostí státních orgánů. Přímý a okamžitý zisk z něj, pokud nepočítáme přímé vazby průmyslových podniků na některé školy technického zaměření, většinou neplyne. K zhodnocení vzdělání a konkrétnímu profitu dochází až v horizontu dlouhodobém, nemluvě o významu pro rozvoj společnosti.

Televize hrou

Proto je také povinnost vytvářet a uvádět vzdělávací programy v případě veřejnoprávních médií obsažena přímo v zákoně (V Zákoně o České televizi se mj. dočteme: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména… výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež.“). My se přesto dnes podíváme na to, jak ke vzdělávání diváctva přistupují televize komerční. Přesněji tedy: Jak se na „vzdělávání“ dá vydělávat?

Především se tedy zaměříme na dvě největší komerční televize u nás. Samozřejmě že v jejich případě se většinou nesetkáme s pořady plně strukturovanými podle určitých edukativních schémat. Spíše můžeme mluvit o vzdělávacích prvcích obsažených v některých formátech, které apriorně vykazují jinou funkci, většinou zábavní. A to nejen v intencích Komenského škola hrou, ale hlavně naopak, tedy hra školou. I když pokud se vrátíme k původnímu konceptu Učitele národů, kdy za onu hru považoval především vystoupení dramatické, jistě si v již zapamatování hodném období existence českých komerčních televizí vzpomeneme na případy, kdy se z vysílaného pořadu stalo pouhé divadlo, neřku-li fraška (připomeňme jen kauzu kolem vítězících soutěžících ve hře Riskuj, kteří umně odčítali správné odpovědi z pultíku moderátora).

Riskuj bez rizika

Nejblíže ke konceptu vzdělávání (pokud jde o ověřování nabytých vědomostí či získávání nových) odpovídají tzv. vědomostní soutěže. Navzdory tomu, že tento formát má v naši televizní kultuře již letitou tradici (připomeňme ze starší doby Deset stupňů ke zlaté či novější Videostop), opravdový boom, co se týče vědomostních soutěží, nastal až s adaptací amerického formátu Jeopardy. Televizní pořad známý pod jménem Risk (později Riskuj) přitahoval k obrazovkám statisíce diváků, nemluvě o tom, že se takřka od počátku zařadil mezi vlajkové lodě nastupující komerční televize Nova. Již nasazení do doby pozdního odpoledne nasvědčovalo tomu, že dramaturgové televize jsou si jasně vědomi potenciálu tohoto pořadu. Rozsahem ani svou dynamikou neodpovídal totiž požadavkům na večerní program, a proto byl logicky umístěn v časovém schématu do doby těsně po návratu většiny pracujícího obyvatelstva domů.

Edukativní charakter pořadu se zakládal především na souboru tematicky řazených otázek, jejichž zodpověděním získal soutěžící určitou sumu bodů, pro vítěze znamenající konkrétní finanční obnos. Výhodou Risku nesporně byla jeho otevřenost, kdy spolu se soutěžícími mohli se na jednotlivé otázky pokoušet odpovídat diváci doma, a tematická šíře, protože okruhy otázek byly voleny z různých oblastí, přírodními vědami počínaje a popkulturou konče. Samozřejmě že v tomto případě šlo více o přezkoušení nabytých vědomostí. Pokud můžeme mluvit o rozšiřování povědomí o světě, jednalo se spíše o dovednosti zužitkovatelné nejlépe při luštění křížovek, protože tak byl systém otázek a odpovědí v podstatě stavěn. Jestli vůbec bylo možno uvažovat o nějakém motivačním prvku, tak jenom v případě, že byla některým z okruhů nasměrována pozornost diváků určitým směrem, tedy k oblasti, o níž měli mizivé, nebo nijaké povědomí.

V celku tedy na pořadu typu Risk přitahuje pozornost účelové sloučení lichotivě stanovených odměn s výkony výjimečných účastníků. Ačkoli většina divácké populace nedisponovala schopnostmi dostatečnými k zapojení do soutěže, dovedla ocenit úspěchy některých jedinců (i jistou míru exhibicionismu), vyčíslitelnou jasně sumou nabytých finančních prostředků. Navzdory tomu, že podoba tohoto televizního vědomostního pořadu se po několik let neproměnila, udržoval si dlouho stabilní diváckou základnu. Naprosto v duchu „rekreačního“ charakteru odpoledních televizních formátů, které především mají poskytnout odpočinutí před večerním programem a nabídnout dostačující míru napětí.

Deset stupňů k deseti milionům

Na podobném základě byl vystavěn jiný akviziční formát převzatý televizí Nova. Soutěž s vyzývavým názvem Chcete být milionářem? vycházela z celosvětově úspěšného pořadu, který vědomostnímu zkoušení uděluje až spektakulárním nádech. Tentokrát již došlo k nasazení do hlavního vysílacího času. Ani reklamní kampaň nebyla zanedbána. Pořad také díky nabízeným atraktivním výhrám určitý čas (i když ani zdaleka tak dlouho jako Risk) přitahoval pozornost diváků.

Nicméně, co se týče vzdělávání, byl potenciál Milionáře o něco nižší. Nejenže se na obrazovkách neobjevoval tak často jako Risk, ale právě kvůli budování napětí neměl pořad ani takový spád, a tedy navzdory větší časové dotaci nepadlo v průběhu jednoho zhruba padesátiminutového dílu ani tolik otázek. Pozitivem naopak bylo, že s postupem každého soutěžícího k vyšší částce rostla i obtížnost předkládaných otázek. Odpovědi ovšem byly předkládány v podobě souboru čtyř variant, takže při určitém stupni pravděpodobnosti může účastník soutěží projít, aniž by věděl některou z odpovědí na otázky (krásně odhaluje pozici prvku náhody v uspořádání Milionáře nejnovější film Dannyho Boylea Milionář z chatrče). Ve výsledku tedy u Chcete být milionářem? převládala funkce zábavní. Nastavení pořadu vhodně odpovídalo požadavku stupňování napětí při vědomí ohromujících finančních zisků.

No, nic moc

Budeme-li proces vzdělávání chápat v intencích tzv. celoživotního vzdělávání, kdy se člověk vzdělává v různých oblastech prakticky nepřetržitě, vykazují jistý edukativní potenciál i některé další pořady z produkce komerčních televizí. Na mysli máme především formáty, jež vedou diváky k rozvíjení nějakých schopností či dovedností. Nejklasičtějším případem jsou kuchařské programy, kde jsou diváci seznamováni s recepty a postupy vaření různých pokrmů. Po fiasku, které znamenají Babicovy dobroty na TV Nova, můžeme jako nejzdařilejší český pořad v případě komerčních televizí označit Prima vařečku televize Prima. Zajímavé zpestření tohoto formátu představuje pořad Ano, šéfe!, jehož poučné působení se zakládá na kritice provozování místních restauračních zařízení. Diváci se toho zase tolik nedozví o samotném vaření, ale spíš o tom, jak by taková správná kuchyně měla fungovat.

Další pořady z původní produkce komerčních televizí nelze již tak snadno zařadit do určitého ranku, jehož adekvátní vyjádření bychom našli u veřejnoprávní televize. Proto jen zmiňme pořady typu Receptář prima nápadů, Jak se staví dům, Autosalon, Rady ptáka Loskutáka či Clever.

V globálu je třeba přiznat, že české komerční televize jen potvrzují pravidlo, že vzdělání prostě nenese a je možno je považovat za činnost navýsost bohulibou. Jiná situace je v případě edukativních a publicistických dokumentů, které (kromě občasného ranního uvedení na TV Prima) zpřístupňuje českému divákovi několik televizních programů kabelových. Ale o těch třeba někdy jindy.