V minulém díle tohoto miniseriálku čtenáři (až na pár příslovečných výjimek potvrzujících pravidlo) poznali, že šlo v podstatě o stručné odpovědi na několik technických námitek, které k dotčenému tématu omezení nadměrné hlasitosti televizních reklam poslední dobou vzešly z dominantního okruhu některých provozovatelů televizního vysílání v tuzemsku. Nyní se podíváme na další.
I v dnešním díle pokračujeme v mapovaní technických a legislativních možností a připomínek diváků k hlasitosti reklam. V předešlých dílech nedošlo na všechny připomínky, protože s aktuálním vývojem situace se objevují další. Takže možná se k některým z nich ještě dostaneme někdy příště.
Zájem diváků znamená spokojenost… nebo nikoliv?
Ale jak známo – a jak už bylo i koncem předchozího článku avizováno – objevily se k tématu i některé další námitky právního zaměření s poněkud „autorskoprávním“ příznakem. A o tom to bude právě teď. Nicméně ještě před tím si můžeme zrekapitulovat několik pravidel z praxe: Televizní vysílání je zpravidla určeno zejména pro diváka, na jehož zájmu (měřitelném a vykazovaném jakožto tzv. „sledovanost“) je konec konců závislé, a to hlavně v případě soukromých provozovatelů. Vysílání tzv. „veřejnoprávní“ televize pak ze zvláštního (a k tomu účelu určeného) zákonného pravidla má navíc (resp. především) poskytovat divácé veřejnosti veřejnou službu v oblasti televizního vysílání. Uvedená (a další z nich plynoucí, či odvozená, apod.) pravidla jsou bez potřeby další diskuse už vcelku všeobecně známá a jasná.
Logicky lze počítat s tím, že i tady může dojít k výjimce potvrzující pravidlo. Nicméně výjimka by se neměla stát pravidlem (a pravidlo výjimkou ;o) a proto je nutné to dodržování příslušných pravidel jak v zájmu diváka, tak i v zájmu divácké veřejnosti (resp. v zájmu veřejném) systémově zajistit. A v rámci tohoto systému mít i odpovídající funkční nástroje, funkční prvky a jejich funkční vazby, (včetně té velmi podstatné vazby, které se říká zpětná vazba), a to i se vším co s tím souvisí. Neboť systémová pravidla jsou objektivní. A ne vždy – i v mediální praxi – se vyplácí je jakkoliv nerespektovat.
„Prosím vás, kam až sahají Hujerovi?“
Ve století duplikace, medializace a zejména digitalizace se autorská práva (především tedy ty jejich části hmotné) stávají všudypřítomným fenoménem a společným jmenovatelem všeho. Jeden má kolikrát už málem strach, aby třeba v Gobi nebo na Sahaře za každým zrnkem písku nenarazil na něčí výsostně svébytný a zásadně nepřekonatelný autorskoprávní problém (resp. zájem). A to i mimo oázu… Inu „o peníze jde až v první řadě“ asi i tady. A leckomu by se pak mohlo zdát i to, že v tzv. vzduchových sloupcích – čili více či méně uzavřených akustických prostorech – tuzemských obýváků s TV bednou (resp. dnes už plazma a nebo led plackou) jde za uvedeným účelem o každý reklamní decibel.
Říkal mi tuhle kdesi kdosi, že od té doby, co na něj ty reklamní brejky tak řvou, už neměří tu reklamu jenom na imbecily, ale i na decibely. (Jak se mu to rýmuje.) Tož, proti gustu žádný dišputát. A to ani v případě některých měrných jednotek a jejich eventuálních aplikací. Máme tu konec konců hentu demokracii a každý má právo svobodně říct svůj vlastní názor. (Nicméně pokud možno přiměřeně hlasitě.) A pokud možno přiměřeně k tématu a pokud možno přiměřeně k prostředí. Tak třeba zmíněné autorské právo je systémem právních norem, upravujících a regulujících právní vztahy v určité přesně specifikované společenské oblasti. A tak tedy (rovněž v rámci dotčené tématiky) lze v daných kontextech připomenout i to, že autorské právo je součástí širšího systému práv na ochranu duševního vlastnictví, kam ovšem spadají také např. práva průmyslová (jako jsou třeba práva k vynálezům, patentům a průmyslovým vzorům), což jsou různé právní discipliny pro různé právní oblasti. A bylo by tedy dobré jejich právní instituty a jejich funkce rozlišovat a správně aplikovat (např. nezaměňovat, nemíchat a podobně). A to – jak už ze starého pravidla známo – ani případně z neznalosti, která neomlouvá. Aniž by však bylo v tom směru možno kohokoli z neznalosti podezřívat, nelze tu upřít ani pár stručných poznámek k některým ze zmíněných názorů, mířících do autorskoprávní oblasti dotčené problematiky.
Já nic, já „autor“…
Bylo-li vyřčeno, že „pro provozovatele vysílání je obtížné zasahovat do reklamního vysílání, které je samostatným autorským dílem“, pak by muselo být konstatováno i to, že „vysílání“ – ať už reklamní a nebo jiné vysílání jako takové (tj. coby technický proces přenosu nějakého signálu) – samo o sobě nemůže vykazovat znaky „autorského díla“ – tedy být dílem v režimu autorského práva. Takovým předmětem však může být např. dílo, které je vysíláno.
Dále bylo například řečeno, že pořady a reklamní spoty jsou vysílány ze samostatných nosičů (např. kazet), a že nosiče s akvizičními pořady dodávají provozovatelům vysílání distributoři, nosiče s reklamou pak mediální či reklamní agentury a pořady i reklamní spoty představují samostatná autorská díla a provozovatelé vysílání nejsou oprávněni do jejich zvukové složky zasahovat, protože jsou chráněna autorským zákonem. K tomu lze poznamenat, že není zcela zřejmé, zda by zvuková složka reklamního spotu (jako taková – tedy jeho technická součást) mohla být považována za předmět ochrany autorského práva jakožto samostatné tzv. autorské dílo.
V dané oblasti totiž není možné stanovit, že daný audio či A/V produkt má být – jakožto „autorské“ dílo – přehráván pouze v určité hlasitosti (např. 90 dB, apod.) a pokud ne, pak by došlo k porušení jeho autorskoprávní ochrany. Takový „autor“ by možná takovou „autorskou“ podmínku stanovit mohl, ale co na to pak např. hygienické a jiné normy k ochraně zdraví?
V roce 1995 ještě problém hlasité reklamy neexistoval, nebo ano? Ilustrační foto – vysílání TV Nova z poloviny devadesátých let (archiv RadioTV)
Je hlasitost věcí autora díla nebo vysílatele?
Při eventuální akceptaci uvedené logiky by pak totiž audio či A/V nosiče mohly podléhat podmínce, že musejí být konzumovány pouze za autorem (zvukovým technikem) předepsané úrovně hlasitosti. A pokud ne, pak by podle dané „logiky“ došlo k porušení jeho „autorských“ práv. V takovém případě by pak ale (domyšleno do důsledků) vůbec nebylo možno ztlumit či zesílit televizi, rádio, přehrávač, anebo jiné zdroje A/V signálu – tedy mimo tu úroveň, kterou coby autor předepsal např. zvukový inženýr. (Taková alternativa je už i teoreticky jenom stěží představitelná. A co potom její praktická kontrola – jako podklad pro její eventuální následnou vynutitelnost?) Kromě zákona o právu autorském jsou tu totiž i jiné zákony – např. zákon o ochraně veřejného zdraví – a s ním související (již shora zmíněné) hygienické a jiné zdravotní předpisy. Náhled na danou problematiku by tedy mohl být složitější ještě i o tohle. Co potom?
A pokud v uvedeném směru v zájmu „autorů hlasitosti“ zazněl odkaz na čl. 17 ústavní Listiny základních práv a svobod, pak by podle stejné logiky mohl zaznít i reversní odkaz na stejná práva televizních diváků (pochopitelně i jim garantovaná tímtéž ústavním pořádkem). Aneb:
Vox populi…
Z dlouholeté zkušenosti víme, že převážná většina televizních tvůrců pracuje pro diváka – bez něj by totiž jejich práce neměla smysl. Alfou a omegou všeho, co se v televizi děje je to, že se na to divák dívá. A až to divák přepne a nebo vypne, pak neuslyší ani tu nejhlasitější reklamu.
PŘEDCHOZÍ ČLÁNKY NA TOTO TÉMA:
Probůh, mámo, ztlum tu bednu – 2. díl: technika už není brzdou
Regulace hlasité reklamy – Probůh, mámo, ztlum tu bednu!
