Minulý týden si veřejnoprávní televize zajistila exkluzivní vysílací práva k hokejovým přenosům domácí O2 Extraligy na další čtyři roky. O přenosy měla zájem i Nova, která postoupila do finálového výběru. Bezprostředně po rozhodnutí vyvstala otázka, zda by měla Česká televize soupeřit s komerčními stanicemi o sportovní vysílací práva, když je bude dotovat z koncesionářských poplatků. A pokud ano, do jaké míry by měla cenově konkurovat komerčním televizím?
Hokejová O2 Extraliga i v příštích sezonách exkluzivně na ČT
Zvyk je železná košile, řekli si zřejmě v agentuře BPA sport marketing, která obchoduje s vysílacími právy hokejové O2 Extraligy. Přenosy na následující čtyřleté období získala Česká televize, ačkoliv ve finále měla významného konkurenta – Novu potažmo Novu sport. Nicméně veřejnoprávní televize svou pozici uhájila, a tak i v následujících sezonách bude platit přirozené dělení na poli sportu – na veřejnoprávní televizi budou významné domácí soutěže, na soukromé konkurenci jen ligy ze zahraničí.
V dobách, kdy měla ČT s výjimkou fotbalu na sportovní přenosy prakticky monopol, bylo přirozené, že se hokejová extraliga vysílala právě na veřejnoprávní obrazovce. Jenže jak by se mělo s právy naložit dnes, když vyrostlo několik soukromých sportovních kanálů? Začalo to kdysi dávno megalomanským projektem Sport1 společnosti UPC Sport, následovala Galaxie sport, pak vznik veřejnoprávní ČT 4 Sport, soukromých satelitních a kabelových kanálů Sport1 a Sport2 (s dřívějším Sportem1 se shodují jen v názvu) a pokračovalo přerodem Galaxie na Novu sport. Na trhu se tak vytvořilo několik významných hráčů, jejichž výčet může doplnit i TV Prima, která sice o sport nikdy moc nestála, ale se svým novým „mužským“ kanálem Prima Cool může vstoupit i do této oblasti.
I proto vyvstává otázka, zda by měla ČT soupeřit o sportovní práva, když má na podobném poli mnoho konkurentů. V době, kdy veřejnoprávní televize nemůže z reklamy financovat program (příjmy z vysílání reklamy putují na zvláštní fond), je jasné, že ČT musí nákup drahých sportovních práv dotovat z peněz koncesionářů. A je sporné, nakolik je vysílání sportovních přenosů službou veřejnosti, když většinu událostí by dokázala obhospodařit i soukromá konkurence.
ČT dělá hokej kvalitně, jenže…
Kvalitativních argumentů v prospěch vysílání hokeje (i fotbalu) na ČT je mnoho – veřejnoprávní televize disponuje nejlepší sportovní redakcí s největším počtem respektovaných osobností, nabízí přenosy v lepší technické i vizuální kvalitě (zvlášť když to srovnáme s přenosy TV Nova ze zápasů fotbalové reprezentace nebo kdysi Gambrinus ligy), dává podstatně víc prostoru reportážím a analýzám a může nabídnout i divácky méně atraktivní zápasy protože nemusí usilovat o nejvyšší sledovanost za každou cenu. Může tedy vysílat i zápasy těch týmu, které nemají mistrovské ambice.
Jenže pokud na Českou televizi hledíme optikou veřejné služby, je minimálně na pováženou, zda by měla do sportovních megaakcí vůbec jít. Pokud by soukromé televize neměly o vysílání domácích sportovních soutěží vůbec zájem (třebaže by pro ně nebyly komerčně zajímavé), tehdy by byla role České televize v tomto procesu obhájitelná. Dala by totiž ve vysílání prostor soutěžím, které by se jinak na obrazovce neobjevily. A nemusela by za ně platit desítky milionů korun ročně jako dnes, když je cena za vysílací práva „vyšroubovaná“ díky konkurenční soutěži.
To ale není případ hokeje a fotbalu. Český fotbal žil dlouhá léta svůj vlastní život na Nově, a tatáž televize měla zájem vstoupit i do dění v českém hokeji. Nemluvě o Primě, která má z minulosti s domácími soutěžemi též své zkušenosti, i když nikdy nehrála první housle.
Slovenská televize nemá ve sportu konkurenci
Zajímavý příklad veřejné služby ve vztahu k sportovním přenosům nabízí Slovenská televize. Ta vysílá prakticky všechny domácí soutěže včetně hokeje a fotbalu bez omezení. Jenže situace u našich východních sousedů se výrazně liší. Soukromé televize Markíza a Joj by o domácí hokejovou nebo fotbalovou soutěž nezakoply. Joj sice provozuje sportovní internetový portál Huste.sk, kde rovněž nabízí přenosy z hokeje i fotbalu, ale do tendru na úrovni klasického vysílání nikdy nešla.
STV si díky tomu může diktovat podmínky, za jakých uzavře smlouvy na vysílání všech soutěží. V dobách reformního ředitele Richarda Rybníčka platila televize za práva na hokejovou extraligu a fotbalovou ligu maximálně jednotky milionů korun. Pokud svazy chtěly víc, televize přenosy odmítala koupit. Za nynějšího ředitele Štefana Nižňanského ochotně platí desítky milionů korun i když komerční potenciál přenosů zůstává stejný a míra konkurence mezi televizemi se nezměnila. Na Slovensku tak cena za sportovní práva není určena konkurenční soutěží ale je spíš důsledkem vzájemných přátelských konexí mezi vedením televize a sportovních svazů.
Foto: www.gambrinusliga.cz
Proč se televize o práva nerozdělí?
Nicméně i na českém trhu je cesta jak skloubit veřejné i komerční zájmy. Česká televize je neodmyslitelnou součástí sportovního dění, jenže když už domácí soutěže financuje z peněz koncesionářů, bylo by logické, aby s právy i dále obchodovala. V zahraničí je běžné, že práva na vysílání jakékoliv soutěže má několik televizí na základě sublicence. Pokud by se ČT o své práva „podělila“ se soukromou konkurencí, a sublicencovala by nejatraktivnější domácí soutěže, prospělo by to divákovi, partnerům i veřejnoprávní kase. Část přenosů z hokeje i fotbalu by nadále vysílala ČT, část by běžela na soukromých televizích. Koncesionář by nepřišel o kvalitu, na kterou je ze strany veřejnoprávní televize zvyklý, a ta by část utržených peněz původně určených na sportovní přenosy mohla investovat do jiných aktivit.
I soukromé televize by z toho vytěžily. Mohly by vysílat komerčně nejatraktivnější přenosy, a ty méně atraktivní přenechat televizi veřejné služby. Je ale otázkou, zda by o podobnou spolupráci měly vůbec zájem. V nejbližších čtyřech letech se to zřejmě nedozvíme. Exkluzivita zvítězila.
