Nejprve k jednomu oblíbenému žurnalistickému evergreenu: Česká televize je prý neefektivní a rozmařilý postsocialistický moloch, bezedná černá díra, v níž se ztrácejí veřejné finanční prostředky.Nejprve k jednomu oblíbenému žurnalistickému evergreenu: Česká televize je prý neefektivní a rozmařilý postsocialistický moloch, bezedná černá díra, v níž se ztrácejí veřejné finanční prostředky. Můžeme tento předpoklad ověřit na měřitelných parametrech? Nejjednodušší je srovnání vývoje ceny výsledného produktu, tj. televizního vysílání, s růstem ostatních cen. Výsledek je překvapivý: celkové náklady na jednu hodinu vysílání České televize se v letech 1992 – 2002 zvyšovaly v průměru o 2,8% ročně, přičemž ve stejném období činila meziroční inflace spotřebitelských cen v průměru 4,5%. V praxi to znamená, že náklady České televize rostly ročně jen o 56% průměrné meziroční inflace. Jinými slovy: ve srovnání s všeobecným růstem nákladů v české ekonomice jako celku hospodařila Česká televize po celou dobu své existence úsporněji.
Tento výsledek si můžeme lehce ověřit i jinak. Česká televize hospodařila od svého založení v roce 1992 do poloviny roku 1997 s výnosem z televizního poplatku v neměnné výši 50 Kč a od července 1997 až dosud hospodaří s výnosem z poplatku v nezměněné výši 75 Kč. Počet plátců poplatku přitom od roku 1998 neustále meziročně mírně klesá. Příjmy České televize z reklamy v letech 1998 – 2000 víceméně stagnovaly a v letech 2001 a 2002 citelně poklesly v důsledku přijetí nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který ještě více zvýhodnil komerční televizní stanice. Přitom s výjimkou roku 1996 rozsah výroby i vysílání České televize neustále rostl. Česká televize je na počátku roku 2003 bez dluhů, hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a nepočítá s omezením rozsahu vysílání a dalších služeb. Rozsah její vlastní výroby sice mírně poklesne ve srovnání s rokem 2002, ale stoupne ve srovnání s rokem 2001 a všemi předchozími roky. Česká televize přes všechny peripetie posledních pěti let neustále hospodaří velmi efektivně. To je mimochodem dobrá vizitka všech jejích dosavadních managementů nebo minimálně svědectví o silném pudu sebezáchovy jejích manažerů. Stačí se podívat na osudy sesterské Slovenské televize, abychom uvědomili, že to není věc ani zdaleka samozřejmá.
Přesto se nyní Česká televize ocitá na rozhodujícím rozcestí, vymezeném především financemi. V celém sledovaném období se vyrovnávala s růstem cen energií, telekomunikačních poplatků, poštovného, s růstem nákladů na inkaso televizních poplatků, nákladů na přenos a šíření televizního signálu, s růstem plateb ochranným organizacím autorů. Řada z těchto položek přitom rostla rychleji než meziroční inflace spotřebitelských cen. Kde tedy Česká televize spořila a kde získávala dodatečné finanční prostředky? Dvakrát, v letech 1996 a 1997, si vypomohla prodejem nemovitostí, a v roce 2000 zlepšila svou platební bilanci výnosem z likvidace ČT Invest a.s. Tyto dodatečné příjmy však za celou její desetiletou historii činily v úhrnu 750 miliónů Kč. To je částka srovnatelná s objemem mezd v České televizi za kalendářní rok, ovšem bez zákonného pojištění. Nemohla tedy hrát rozhodující roli v kompenzaci důsledků inflace a poklesu příjmů. Pro srovnání: podíl mzdových nákladů včetně zákonného pojištění nepředstavuje každoročně ani 1/4 celkových nákladů České televize.
Dlouhodobou efektivitu hospodaření si Česká televize zajišťovala jinými postupy. Za uplynulých deset let snížila počet svých zaměstnanců o čtvrtinu. Růst celkového objemu mezd byl v dlouhodobém pohledu nižší než inflace. V roce 2002 průměrná mzda v České televizi dokonce klesla, a to nejen pod úroveň roku 2001, ale i roku 2000. Konkrétně to představovalo pokles z 22.480 Kč roku 2001 na 21.806 Kč v roce 2002, v roce 2000 činila průměrná mzda v České televizi 21.934 Kč. Celkový objem mezd v důsledku toho poklesl z 776,6 miliónů Kč roku 2001 na 734,2 miliónů Kč roku 2002, tj. o více než 40 miliónů Kč. Tím Česká televize dosáhla významné úspory nákladů na výrobů pořadů při současném růstu rozsahu této výroby. Dalším zdrojem úspor se stalo mj. omezení nákladů na výchovu a vzdělávání, snížení počtu zahraničních služebních cest a omezení mnoha druhů administrativních nákladů.
Kromě toho existuje další oblast, v níž lze úspory hledat zdánlivě snadno. Vývoj investičních nákladů České televize nebyl nikdy v minulosti lineární a proto není jednoduché činit zobecňující závěry o jeho trendech. Přesto však jsou některá čísla varující. V roce 1998 činily investiční výdaje České televize 515,3 miliónů Kč, v roce 2002 už jen 122,5 miliónu Kč. V prováděcím plánu na letošní rok jsou sice opět uvedeny ve výši 345,4 miliónů Kč, ale více než 95 miliónů Kč z něho jde na skluz investičních výdajů z roku 2002. Objem investic na rok 2003 tedy činí ve skutečnosti pouze 250 miliónů Kč, což představuje minimální úroveň investic, která sice umožňuje České televizi zachovat dosavadní rozsah výroby, vysílání a dodatečných služeb, ale neposkytuje perspektivu jejich dalšího rozvoje, a to ve chvíli, kdy vrcholí přípravy na zavedení pozemního digitálního televizního vysílání v České republice. Úspory investičních výdajů v letech 2000 – 2002 sice vyrovnávaly účetně schodkovitý rozpočet České televize alespoň z finančního hlediska, ale za cenu vytváření skrytého dluhu a rizika pro budoucnost.
Až dosud Česká televize vždy volila jednu nepsanou, ale dodržovanou strategii: rozšiřovala své služby, šetřila, dokazovala, že šetří, a žádala Parlament o zvýšení poplatku. Dočkala se sice jen jednoho, ale zato výrazného navýšení poplatku v létě 1997. Každé nastupující vedení od té doby až dosud tiše, leč automaticky počítalo s tím, že dalšího zvýšení poplatku dosáhne. Při stabilním managementu by se to možná podařilo, protože z pohledu dalšího rozvoje televizního vysílání veřejné služby v České republice (a z pohledu zavádění digitální technologie do televizního vysílání obecně) by to byl legitimní krok, učiněný zjevně ve veřejném zájmu. Znovu a znovu propukající krize kolem řízení České televize tomu však zabránila.
Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích neobsahuje žádný mechanismus, který by v závislosti na meziroční inflaci buď vedl k automatickému zvyšování poplatku, nebo alespoň nutil Parlament, aby se touto otázkou periodicky zabýval, jak tomu zpravidla je v zemích Evropské unie. Osudy předkládaných návrhů novel zákonů jsou navíc vždy nejisté, a proto Česká televize nemůže počítat s tím, že se úpravy svého financování v nějakém krátkém a předem daném termínu dočká. Co může v takové situaci dělat?
Nejdůležitějším přínosem managementu České televize v roce 2002 a zároveň naprostou novinkou v dějinách této instituce byl počátek přechodu na strategické řízení. V praxi to znamená, že v návaznosti na tři základní strategické scénáře od optimistického (vznikne digitální multiplex veřejné služby a budou prostředky na jeho financování) až po kritický (nic se nezmění) zpracovala Česká televize poprvé za dobu své existence ve třech variantách také svou dlouhodobou programovou strategii. Tato strategie objasňuje principy rozhodování o pořadech, stanovuje zásady veřejné služby televizním vysíláním a kvantifikuje optimální a minimální počty každoročně vyráběných pořadů, s nimiž Česká televize počítá jako s dlouhodobým obohacením svých programových fondů. To znamená, že v ní sice nenajdeme přesný počet zpravodajských a publicistických relací (ten může významně kolísat v závislosti na nepředvídatelných událostech), ale naopak z ní zjistíme počet inscenací, seriálů, animovaných snímků, dokumentů atd., které i po letech bude Česká televize využívat ve svém vysílání. Jinak řečeno: je to základní informace o tom, jak bude Česká televize využívat peníze vkládané do výroby pořadů. Z toho důvodu ji také Česká televize v těchto dnech publikovala na svých internetových stránkách.
Tato strategie není samoúčelná. Vznikla na základě zkušenosti, dlouhodobých vývojových trendů a reálně daných ekonomických možností. Vytváří dobrý nástroj pro sestavování základních řídících dokumentů České televize, vysílacího schématu a výrobního úkolu. Především ale bude představovat, pokud projde zákonem stanovenou schvalovací procedurou, veřejný a závazný slib České televize divákům. Je to model, založený na praxi některých západoevropských televizních stanic veřejné služby, mj. i BBC. Z pohledu České televize má tu výhodu, že nevyžaduje změnu legislativy a lze jej uskutečnit okamžitě. Veřejnost prostřednictvím takového dokumentu získává dobrý nástroj kontroly televize veřejné služby, její zaměstnanci a nezávislí televizní producenti naopak nezbytné minimální jistoty a jasně stanovené mantinely pro svou vlastní činnost. Perspektivně se pak může změnit, umožní-li to vývoj legislativy, v základ každoročně obnovované smlouvy vysílatele se státem, v jehož rámci je rozsah veřejné služby televizním vysíláním a způsob jejího financování přesně popsán. Tím by se Česká republika konečně přiblížila k obvyklé evropské praxi v zajištění a poskytování této služby.
Nejde však pochopitelně jen o tento jednorázový dokument, ale o základní princip práce a plánování. Jeho výhoda spočívá mimo jiné v tom, že rychle a názorně ukazuje důsledky každého rozhodnutí o nakládání s penězi. Umožňuje totiž říci: investuji-li do tohoto projektu, musím opustit tyto a tyto projekty, omezit tyto aktivity, nebo pro ně získat dodatečné finanční zdroje, a to v této konkrétní výši. Ukazuje názorně všechny základní varianty vývoje a jejich důsledky v několikaletém horizontu.
Česká televize začala v polovině roku 2002 se zaváděním tohoto způsobu řízení. Už dnes je schopna modelovat v základních variantách budoucí vývoj své výroby a vysílání v závislosti na způsobu financování. Tak získala možnost předkládat veřejnosti přesnou a věrohodnou představu důsledků jednotlivých rozhodnutí typu zvýšení či naopak nezvýšení televizních poplatků, zvýšení či nezvýšení podílu reklamy ve vysílání České televize atd. Tento systém řízení má pro ni navíc ještě další zásadní výhodu: jakmile Rada České televize schválí v souladu s příslušným ustanovením zákona o České televizi základní dokumenty, tj. dlouhodobé plány programového, technického a ekonomického rozvoje, zásadním způsobem omezí možné negativní důsledky personálních změn a posune Českou televizi směrem ke stabilitě a kvalitnější, systematičtější a efektivnější službě veřejnosti. Jakkoli se to může zdát vzhledem k situaci paradoxní, má v této chvíli Česká televize lepší předpoklady k tomu, aby se opět stala stabilní a dobře fungující institucí veřejné služby, než měla kdykoli během posledních pěti let.
Petr Klimeš
Prozatímní ředitel České televize
