Generální ředitel televize Nova Vladimír Železný se v sobotu vůbec poprvé od konečního výroku arbitráže mezi nizozemskou společností CME a Českou republikou vyslovil k desetimiliardovému odškodnému, které má Česko zaplatit CME za nedostaečnou ochranu investic. Železný k tomu použil svůj pořad Volejte řediteli, který Nova tentokrát vysílala naživo. Přinášíme přepis té části pořadu, která se týkala právě arbitráže:
Tak viděli jsme válku v Iráku, pojďme k událostem domácím, které jsou neméně dramatické. Dramaturgie mi připravila první dotaz, poslouchejte: „Zajímalo by nás, kdy v sobotu obědváte, jestli před nebo až po Volejte řediteli? Sice to asi nezodpovíte, ale nás to moc zajímá. Vaši věrní diváci, Kuba Ručka a Adéla Šimčáková.“
Ani náhodou neudělám chybu, jakou jsem udělal minule, ale udělal jsem ji bezděčně. Však si to možná pamatujete. Já jsem v pátek předtáčel pořad Volejte řediteli, neboť jsme odjížděli do Bratislavy, kde jsme společně s kolegy z Jojky oslavovali první výročí vysílání naší sesterské televize. A protože v tu dobu výrok arbitráže ve sporu Česká republika a CME nebyl znám, tak jsem s naprostým klidem odpovídal na podobnou otázku na začátku. „Máte rád vepřo-knedlo-zelo a českou kuchyni?“ A já jsem se přiznával, že ano, že jím vepřo-knedlo-zelo a že miluji bílé omáčky.
A mezitím padla arbitráž a druhý den v poledne jsme vysílali, všude běžely zprávy o tom, že všichni budeme platit tisíc korun za Železného za Novu a Železný vystoupil v poledne a říká, jak má rád vepřo-knedlo-zelo. Tak to byla taková shoda okolností, která se vám přihodí. A vzápětí přišla smršť e-mailů, dopisů, nechápajících, výhrůžných, pobouřených. Nikdy jsem nedostal takovou záplavu ohlasů. A byly od mírných až po ty výhrůžné, byly i takové. „Jste pěkný darebák, pane Železný, nestydíte se ještě vystupovat jako neviňátko v pořadu Volejte řediteli? Spíš Volejte grázlovi.“ Ale hlavní téma bylo: „Proboha, proč mlčíte, proč to nevysvětlíte, proč neodpovíte? Je v tom arogance, je v tom pocit, že se od toho můžete distancovat?“
Nebyla to arogance, nebyla to arogance, byla to velmi klidná a zralá úvaha. V té úvodní části, kterou měla CME a její okruhy, její okruhy propagandistické a že jich tu má, že dokonale fungují, spustily takovou emotivní kampaň, že jakékoliv racionální vysvětlení by stejně nemělo smysl. My je máme samozřejmě, my je budeme říkat, ale budeme je říkat až teď, kdy emoce přece jenom poněkud ustoupily a můžeme se na celou věc podívat o něco v klidu. Ale zejména nechtěli jsme rozdmychávat kampaň, která ve svých argumentech může být pro Českou republiku mimořádně nebezpečná a sice kampaň, která může poskytnout našim soupeřům, nepřátelům České republiky velmi významnou potravu ve sporu, který probíhá.
Víte, k čemu došlo? Spustila se kampaň, ve které doslova říhali nadšením všichni nad tím, že máme platit deset miliard. Všimli jste si toho nadšení, těch rozjásaných obličejů? „Tak teď toho Železného máme, teď máme tu Novu, teď v České televizi naprosté nadšení, teď budeme moci prosadit libovolný zákon, libovolnou reklamu, teď je máme na talíři, protože teď to můžeme hodit na ně.“ Neuvědomovali si, co způsobují tím, že začínají hledat viníka. Viníků bylo jmenováno velmi mnoho, v první řadě Železný, možná jeho společníci, možná televize Nova, možná poslankyně Marvanová, poslanec Přibáň, kteří stojí u zrodu celého toho problému novelou zákona z 1. 1. 1996, možná rada, zejména ten Štěpánek, možná, já nevím, kdo všechno, a začali jsme hledat viníky, začali jsme hledat, kdo to zaplatí, kdo to zavinil, dokonce ústavní činitelé, někteří se zapojili do tohoto hledání. A my jsme chtěli tím tichem, ono nebylo ani takové ticho, my jsme reagovali a reagovali jsme velmi střídmě, říci: „Prosím vás, nechejme toho teď, nechejme toho.“
Česká republika přece zná viníka, Česká republika zná viníka, přece viníka jasně označila. Dovolíte, já budu citovat. Já jsem si vzal ku pomoci ministra financí a jeho vyjádření. Ministr financí je za českou vládu odpovědný za postoj českého státu vůči arbitráži, on reprezentuje Českou republiku. A v interpelaci v parlamentu pan magistr Bohuslav Sobotka naprosto přesně označil viníka a označil ho jménem České republiky. Napsal: „Avšak rozhodci v takzvané stockholmské arbitráži nevzali vůbec v úvahu české právo, potažmo jakékoliv jeho interpretace. Rozhodci tím jednali zcela v rozporu se svým mandátem daným mezinárodní dohodou o ochraně investic, která stanoví, jakými prameny práva se rozhodci při svém rozhodování mají řídit, mimo jiné českým právem.
Navíc rozhodci nejenže nevzali v úvahu české právo, ale nerozhodovali podle žádného práva.“ To je hlas České republiky oficielní. A vzápětí: „Nejenže byl mezitímní rozhodčí nález pouze většinový, ale dle názoru České republiky podepřeného odbornými názory vykazuje takové vady hmotně-právní a procesní, že se Česká republika rozhodla platnost tohoto mezitímního rozhodčího nálezu napadnout.“ A napadli jsme a žalujeme. A ten soud právě teď probíhá. A já vás ujišťuji, že hledáme-li viníky u nás tady doma a budeme-li svolávat komise a zasedání a projednávat to a nahlas vykřikovat: „A on za to může možná spíše ten a ten,“ jenom tím dáváme brilantní potravu právníkům, obhájcům Američanů, obhájcům druhé strany, protože oni to brilantně použijí, oni to umí, opravdu umí.
Já to znám ze své arbitráže, jak používali titulky, které si předem předvyrobili pomocí své kampaně tady z tisku, jak je využívali v arbitráži jako důkazy. Oni každý takovýto hlas použijí proti České republice. Pokud Česká republika sama zpochybní svůj postoj, výroky svých činitelů nebo obecnými výroky o tom, že hledáme viníka někde jinde, než kde jsme ho označili v žalobě, je zle, je to špatně. Prosím, nechejme si toto sebezpytování, sebemrskačství na chvíle, kdy bude jasné, jak dopadne stockholmský soud. On ještě nedopadl a mějme víru, věřme, že spravedlnost přece nemůže být pošlapána úplně donekonečna. A připomeňme si, že se jednalo o dvě arbitráže úplně stejné, na vlas stejné, se stejnou žalobou, jednu podal pan Lauder, druhou podalo CME, jednu podal v Londýně, jednu podal ve Stockholmu.
Ta první dopadla jednoznačně ve prospěch českého státu, český stát se ničeho nedopustil, nemá nic platit a zejména ta arbitráž řekla: „Prosím vás, pokud jste byli nespokojeni s uspořádáním, proč jste tehdy nekřičeli, proč jste dál podnikali, proč jste tam dál vydělávali peníze?“ Tak žádný, ani korunu. A najednou přijdou dva ze tří, jenom dva ze tří arbitrů ve Stockholmu a rozhodnou jednoznačně a zcela ignorují české právo. Takže jakékoliv hledání viníka teď v tuto chvíli není úplně ta nejlepší cesta, jak pomoci České republice. Ostatně reálné argumenty, pokud bychom je říkali, stejně neměly smysl. Možná teď je začne někdo poslouchat. Měli jsme vysvětlovat, že jsme nikdy neporušili zákon v Nově, věřili byste tomu? Nevěřili. V té vzedmuté vlně emocí a výkřiků určitě ne.
Že Železný udělal jedinou věc a sice, že neprodal Lauderovi za čtyři miliardy korun, mohl se napakovat, mohl být bohatý, za čtyři miliardy korun neprodal televizi v okamžiku, kdy ji Lauder potřeboval, aby si s ní zalátal díry, které vytvořil jinde v Evropě, protože prodával celé CME, nám to tehdy neřekl až později. Neprodal, stalo se. A nese za to důsledky a nesl za to své důsledky. Ale to, jestli prodá, nebo neprodá, nebyl problém českého státu, to byl obchodní spor, obyčejný obchodní spor. Máme připomínat, že Ronald Lauder sem neinvestoval peníze, o kterých říká, že sem investoval v té úrovni, v jaké investoval? Mám vám připomínat to, že v navyšování, kterým vlastně vstupoval do televizního podnikání v České republice, investoval kopie letenek, manželek, poradců CME, které létaly Concordem do Paříže? A že se v navyšovacích spisech, v těch souborech, kterými jakoby nám dával peníze, objevovaly účty za licenční řízení v Polsku, licenční řízení na Ukrajině, mám vám to připomínat? Nemusím, vy to víte. Česká republika to také ví. Bohužel neuměla pravděpodobně všechny tyto důkazy předložit správně v té arbitráži, ale možná uměla.
Ta londýnská ukazuje, že spíše uměla, že problém je opravdu někde jinde, že je ve dvou arbitrech, kteří se rozhodli z nějakých svých důvodů, jsou to arbitři, arbitři rozhodují zcela samostatně, z nějakých svých důvodů, že prostě nějak rozhodnou. Měli jsme připomínat, že v roce 1995 si Ronald Lauder a jeho skupina mohla bez problému koupit licencovanou společnost, že by ji vlastnil dnes on a ne Železný, dnes už ji Železný nevlastní, ale tehdy ji vlastnil poté, ale až jako druhý, máme vám to připomínat? Ne, on tehdy nechtěl koupit, jemu náramně vyhovovalo to uspořádání, které tu bylo, odvážel si všechny peníze a nenesl žádnou odpovědnost, nebyl regulován totiž. A proto také tak nadšeně uvítal to, na čem vyhrál tu arbitráž, na novele zákona mediálního, která vstoupila v platnost v roce 1996.
Víte, tehdy vstoupil v platnost nový zákon, který omezil pravomoci rady velmi výrazně tím, že zrušil neprogramové licenční podmínky, omezil pravomoci nad servisními organizacemi a ostatními organizacemi, ponechal tam pravomoci jenom nad tou, která má vysílat, to znamená nad tou, která drží licenci. No, to se Američanům náramně líbilo, zavládlo naprosté nadšení a chlubili se akcionářům, jakého úžasného právního úspěchu nebo jaké liberalizace bylo dosaženo ve vývoji, mediálním vývoji České republiky. A teď na tom vysoudí peníze, protože náhle se jim to hodí úplně naopak. Máme vám to připomínat? Nebudeme.
Rok 1999, tam je to velmi zajímavé. V roce 1999 naopak došlo k tomu, že vysílatel CET 21 upevnil svoji pozici, vysílal podle schématu, prokázal naprostou kontrolu nad vysíláním, a to je to jediné, co stát může regulovat. Rada neměla důvod, překvapilo mě, že pan předseda Muchka nedávno vystoupil a řekl: „Rada bohužel neměla důvod odebrat licenci v roce 1999, protože nedošlo k porušení zákona.“ Mně na tom vadí to slůvko „bohužel“ malinko, já bych spíše řekl „bohudík“, protože rada má dbát na to, že zákon není porušen a má mít radost z toho, že nebyla porušena. Pravda, a teď všichni vidíte, platíme deset miliard za toho Železného a za Novu, že? To není deset miliard ani za Železného, ani za Novu.
Ostatně, kdybychom se mohli my bránit, my, Nova, v arbitráži České republiky, asi bychom se bránili jinak a s jinými argumenty. Víte, já jsem dnes narazil i ve spolupráci s radou, která na mě učinila formální dotaz: „Prosím vás, znáte tento důkaz, který použili proti České republice?“ A ukázali mi jakousi počítačovou sjetinu, ve které si někdo zaznamenával, co já jsem říkal na radě. A představte si, byla tam věta: „Železný říká, že bude poškozovat CME.“ Představte si mě na radě, jak sedím a oznamuji před patnácti lidmi, včetně pana Miloty a dalších, kteří nebyli úplně vždy nakloněni televizi Nova, budu říkat takovouto větu. A ona se tam objevuje bez podpisu, bez čehokoliv, bez autorizace, a to jsou důkazy, na kterých Česká republika údajně prohrála svoji arbitráž. Kdybychom se bránili my, asi bychom užívali více protiargumentů, ale možná, že se obrana České republiky vedla velmi dobře, my to nevíme.
Fakt je, že zůstává otázka, za co platíme. Za co tedy vlastně platíme? Platíme za Novu? Ne, platíme za ignoraci dvou arbitrů, kteří se rozhodli, že budou ignorovat české právo. To se může přihodit státu, určitě se to přihodí i v budoucnu. Ale stát by měl i nadále trvat na tom, že za to nemůže ani rada, ani paní poslankyně Marvanová, ani pan poslanec Přibáň. Ti všichni vytvořili velmi kultivovanou a velmi civilizovanou podobu nebo novelu zákona, to byl normální zákon, jaké v Evropě běhají naprosto standardně a jsou novelizovány v této podobě, to nebylo nic mimořádného. A rada podle tohoto zákona naprosto standardně také rozhodovala.
Nehledejme viníky tady, platíme za to, že tento stát má právo regulovat a reguloval, a vydávat zákony a vydává zákony, a upravuje si zákony tak, jak uzná jeho parlament za vhodné. A může se přihodit, že narazí na někoho, kdo dokáže zvládnout arbitráž proti českému státu a že narazí na dva arbitry, kteří se rozhodnou, že budou nějakým způsobem postupovat, a pak je jediný způsob, zažalovat, zažalovat tu arbitráž a čekat, jak to dopadne. Uvidíme, jak to dopadne, nepředjímejme to a hlavně nedávejme, prosím, argumenty druhé straně. Oni jich umí brilantně využít. To všechno, co už bylo řečeno doteďka, se ve Stockholmu v té soudní při určitě objeví na straně obhájců Američanů, oni to použijí. Já věřím, že Stockholm dopadne dobře. A není příjemná představa, že na jednoho každého z nás připadá o tisíc korun více k tomu dluhu, který už máme.
Vy asi víte, že státní dluh České republiky, dluh vlády jako exekutivy, která spravuje tento dluh, je přibližně čtyři sta padesát miliard korun, to znamená, na každého z nás teď připadá nějakých čtyřicet pět tisíc korun tohoto dluhu. V letošním roce má státní dluh dosáhnout pětiset šestnácti miliard, pokud se nemýlím, čili to bude nějakých padesát jedna tisíc korun na jednoho každého obyvatele. Je samozřejmě nepříjemné místo padesáti jedna platit padesát dva, je to nepříjemné, samozřejmě, ale je to cena za suverenitu této země. Já věřím, že Stockholm dopadne dobře a že to platit nebudeme muset všichni.
Ale může se přihodit, že ne, může se přihodit, že Česká republika bude platit i za jiné typy regulací, přece nereguluje jenom média, reguluje také například banky, a tady běží také několik arbitráží, pokud vím, ta nejvýznamnější je kauza IPB, Česká republika se rozhodla, že bude regulovat tuto banku, zasáhla nějakým způsobem a nyní obhajuje se v arbitráži, a to můžou být další, řekněme, čtyři tisíce korun, ano, místo padesáti tisíc, padesáti jedna tisíc budeme mít na sobě každý dluh padesát pět tisíc korun. Je to nepříjemné, ale podívejme se té ceně za suverenitu v naprostém klidu a čelně do očí.
Není to cena za Novu, není to cena dokonce ani za Železného, i když Železný se rád nechá obětovat za takovouto cenu. Není to ani cena za Marvanovou, není to cena za Přibáně, není to cena za radu, není to cena za Štěpánka. Je to cena, kterou platíme za to, že na svém území se chováme tak, jak uznáme my za vhodné a trváme na tom, aby zahraniční investor to respektoval. Když to nerespektuje a odvolá se na nějakou úmluvu, pak by to mělo být řízeno českým právem. Tak předepisují pravidla mezinárodní arbitráže, nebyla tato pravidla dodržena. Tak, co ještě říci, snad že nespravedlnost nás v životě nejvíce ponižuje a uráží, je to to, co vás v životě nejvíce urazí.
Píšete zajímavé ohlasy: „Jak to, že proti České republice byly vedené dvě arbitráže? V první Česká republika vyhrála, předpokládám, že arbitráž je forma soudu. Jak je tedy možné, že v jedné věci jsou dva soudy a dva různé rozsudky?“ Ptá se pan Macháček. No, je to možné, dva arbitři se prostě takto rozhodli. A ptá se dál. Dotaz: „Hypoteticky tedy CME by nás mohlo zažalovat v patnácti zemích a kdyby čtrnáct sporů jsme vyhráli a jeden prohráli, platíme?“ Platíme, je to tak, je to tak. Ronald Lauder umí rozjet sto kauz, když potřebuje, na všech možných frontách, na kterých umí, také na té propagandistické. I na to myslete, když čtete noviny, anebo když se díváte na některé jiné televizní okruhy.
Půvabný názor mi napsal pan Čestmír Bára z Třebíče. Podivuje se nad tím, že ta arbitráž probíhá v Londýně a ve Stockholmu a píše: „Vzpomínám si, že po rozjezdu Novy a stále se zvyšující obliba Novy vedla ke snaze Novu pohltit, tak se alespoň snažil Vávra, bývalý pracovník Novy. Byla arbitráž skutečně podle pravidel a proč právě v Londýně a Švédsku?“ A teď píše: „Angličanům nevěřím, zradili nás v Mnichově, Švédové zase u nás loupili za třicetileté války a lup dosud nevrátili.“ Myslím si, že za to nemohou ani Angličané, kteří podepsali Mnichov a ani Švédové, kde teď vedeme spor soudní. Myslím si, že Švédové nemají s tou arbitráží nic společného, jen se náhodou shodou okolností konala ve Stockholmu, protože to bylo místo určení a teď má pro nás určitou závažnost s tím, že právě ve Stockholmu, tudíž můžeme napadnout tu arbitráž.
Na závěr se ještě vrátím k panu magistru Sobotkovi jako ministrovi. On v té odpovědi na tu interpelaci řekl velmi moudrou větu, varující větu nakonec, a říká: „V mezinárodních sporech, na základě mezinárodních dohod je žalovanou stranou Česká republika.“ Zkracuji to trochu. „Pokud se stane, že státní orgány nebo ústavní činitelé veřejně prezentují rozporuplné postoje k těmto sporům, pak takovýto postoj jako takový ohrožuje zájmy našeho státu v těchto sporech.“ Takže buďme střízliví, prosím, a nedávejme potravu tam, kam nemáme.
Z celého projevu Vladimíra Železného je nejzajímavější část, ve které připomíná údajné viníky prohrané arbitráže. Na jedné straně se zastává Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, konkrétně například místopředsedy Petra Štěpánka, na straně druhé například i poslankyně za US-DEU Hany Marvanové. Přitom Unie svobody rozhodně není strana, která by stála za Železným a Novou. Proč se tedy Železný zastal Marvanové jako spoluautorky novely vysílacího zákona z roku 1995, který radu zbavil kontroly nad licenčními podmínkami Novy?
Nabízí se zajímavá odpověď. Železný se ani tak nezastával všech, které jmenoval, ale spíš naznačoval, kdo všechno je spoluviníkem. Vina ředitele TV Nova je neoddiskutovatelná. V případě, že bude muset českému státu vracet část odškodného vyplaceného CME, nebo jej stát popožene k odpovědnosti jiným způsobem, Železný brilantně naznačil, kdo mu k jeho rozchodu s ČNTS a CME pomohl. A kdo by měl nést spoluodpovědnost s ním.
