Čtyři vady mediálních rad

ANALÝZA – Je řada mediálních strašáků, respektive strašáků mediálního světa. Například Michel Fleischmann se stal jakýmsi synonymem zlouna pro svět rozhlasový. Osobně mám sice za to, že do značné míry neprávem, ale tohoto cejchu už se v očích rozhlasových nadšenců asi jen těžko zbaví. Podobný cejch získali v různých dobách i někteří členové mediálních rad. Někdy jej získali právem, jindy neprávem, ale onen hlavní problém jako by zůstával vždy v pozadí. Tím problémem totiž nejsou jednotlivé osoby, ale samotný systém, na jehož základě mediální rady fungují.

Mediální rady jsou spojením mezi státem na straně jedné a veřejnoprávními a komerčními médii na straně druhé. Média veřejné služby, tedy Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář mají každé svou vlastní radu, která supluje funkci správní rady. Nad všemi médii bez rozdílu potom bdí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejím úkolem je kontrolovat dodržování zákona broadcastery, dodržování licenčních podmínek jednotlivých elektronických médií a na základě výběrového řízení rozhodovat komu bude propůjčeno právo vysílat na té, které frekvenci.

Na první pohled tedy působí systém regulačních orgánů poměrně logicky.  Frekvenční pásmo není nevyčerpatelné, média ovlivňují veřejné mínění přeci jen větší měrou než třeba stánky se zeleninou a proto je výraznější kontrola nutná. Veřejnoprávní média pak stejně jako jakákoli soukromá společnost potřebují obdobu správní rady a kdo jiný by ji měl vykonávat, než zástupci občanů, volení dalšími zástupci občanů, tedy poslaneckou sněmovnou. 

Jako jakýkoli systém má ale i regulace médií několik vad na kráse. Pojďme se na ně společně podívat.

Vada první: Kvalifikace netřeba

Téměř pro jakoukoli práci s výjimkou zametání ulic, práce v rychlém občerstvení, nebo vybírání poplatku na toaletách potřebujete nějakou kvalifikaci. K těmto výjimkám můžeme ještě přidat povolání poslance Parlamentu ČR a člena mediální rady. I díky tomu může být například místopředsedkyní rady veřejnoprávní televize bývalá koulařka a současná majitelka pekárny.

Nulová kvalifikace, nezkušenost nebo jen minimální zkušenost s médii, případně znalost médií pouze z pozice redaktora nedává členům mediálních rad příliš dobré předpoklady pro opravdu fundované rozhodování. Přesto takoví lidé o chodu komerčních i veřejnoprávních médií spolurozhodují.

Jistě, řada členů mediálních rad je na tom, co se týká kvalifikace, přeci jen lépe než výše uvedený příklad, jenže ani vysokoškolské vzdělání v oborech jako je pedagogika, nebo filosofie ještě automaticky neznamená, že dotyčný ví, jak by měla vypadat programová skladba, jak funguje marketing, nebo jaký rozpočet je funkční a proč. Členové mediálních rad se tak často při rozhodování řídí spíš než realitou svými idealistickými představami, v horším případě představami jiných.

Vada druhá: Trafika za odměnu

Dlouhodobým problémem všech mediálních rad je volba jejich členů. Ti by měli podle ducha zákona a z části i podle jeho litery být nezávislí na tlaku politických stran a zastupovat tak nikoli zájmy politických stran, ale především občanů. Tak zvaná televizní krizi sice iniciovala změnu zákona, která měla právě tento problém vyřešit, jenže ve skutečnosti změna pouze naplnila pořekadlo, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. 

Členy mediálních rad totiž volí poslanecká sněmovna, v případě rad veřejnoprávních médií vybírá z návrhů různých občanských a profesních sdružení. Ať už ale kandidáty navrhuje sněmovně kdokoli vždy se zvolení dočkají pouze ti politicky průchozí a pro jednotlivé strany dostatečně spolehliví.

Podíváme-li se na seznamy bývalých i současných členů mediálních rad potom se nelze divit, že řada z nich má nějakou, více či méně aktivní, politickou minulost a slovo poslanec se v jejich životopisech neobjevuje rozhodně ojediněle.

I když následující poznámkou pravděpodobně znechutím celou řadu čtenářů, je nutné poznamenat, že tento systém je do značné míry logický. Říká se, že příležitost dělá zloděje, a v tomto případě příležitost dělá politiky ovládané mediální rady. Pokud by kdokoli  z nás měl možnost ovládat média, pak by toho nepochybně většina také využila. Politika je pouze odrazem společnosti, a pokud by se většina společnosti zachovala morálně sporně, potom se nelze divit, že se stejně chovají i námi volení zástupci.

Na druhou stranu, ne vždy jsou členové mediálních politickými loutkami. Nejednou se stalo, že zvolený člen nejednal podle dobře míněných rad svých volitelů a v několika případech dokonce neměla politická strana nad většinou svých zástupců v některé z rad kontrolu.

Stejně jako nelze házet do jednoho pytle všechny členy mediálních rad, nelze do jednoho pytle házet všechny politické strany. Ne každá politická strana má totiž dostatečně silnou a ujasněnou mediální politiku na to, aby dokázala prosadit „své koně“.

V minulosti měla z politických stran asi nejlepší mediální politiku dnes již mrtvá ODA. Později ji vystřídala ODS a v dobách opoziční smlouvy získala silný vliv i ČSSD. Naopak značně neujasněnou politiku (a také malý podíl členů v mediálních radách) mají dlouhodobě lidovci a komunisti. Jednou z mála stran, které do kolotoče rad vůbec nepodařilo nastoupit, byli Zelení.

Vada třetí: Neúplatní

V minulosti se často spekulovalo nad úplatností, či neúplatností zejména Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Těžko posoudit jak je tomu dnes, ale ještě v nedávné minulosti hrála i určitá částka v získání řady licencí nezanedbatelnou roli. Hned z několika důvěryhodných zdrojů jsem slyšel o jasných nabídkách, které byly požadovány v devadesátých letech a ještě v roce 2002 mohli žadatelé o licenci zvýšit své šance několikamilionovým darem.

Bylo by ale mylné se domnívat, že v této době byli všichni členové velké rady zkorumpovatelní, či dokonce zkorumpovaní. Tato aktivita byla vždy záležitostí jen několika radních, kteří se následně při rozhodování snažili ovlivnit zbytek rady.

Mediální rady totiž nikdy nebylo možné vnímat jako homogenní skupinu, či na druhou stranu jako jednotlivé individuality. V každé z rad se dříve nebo později vytvořila jedna, či dvě silné skupiny, na jejichž stranu se přikláněli, případně byli přikláněni, zbylí členové. Tyto skupiny paradoxně většinou nekopírovaly politickou příslušnost a jejich vedoucí osobností často nebyl předseda, či předsedkyně dotyčné rady.

Vada čtvrtá: Lobbistické tlaky

V posledních letech ovládl a stále silněji ovládá mediální rady jiný trend než pouze přímé zájmy politických stran. Do celého kolotoče totiž vstoupila ještě jedna strana, která ovlivňuje, kdo usedne v té které mediální radě. Touto stranou jsou lobbistické skupiny. V poslední době jsme mohli jejich vliv jasně vidět například na volbě ředitele ČTK, kterým se téměř stal Radim Hreha. Ten mimo jiné působil i na serveru Česká média, vlastněném jedním z nejznámějších mediálních lobbistů Jaroslavem Berkou a do čela veřejnoprávní tiskové agentury ho pomáhal zvolit jeho bývalý podřízený z téhož serveru Jan Bohdal.

Už méně křiklavé, ale přesto silné lobbistické tlaky, opět spojené s Jaroslavem Berkou, působí i v radě Českého rozhlasu a ta zdaleka není jedinou.

V čem je ale vlastně lobbing tak lákavý pro politické strany? Kouzlo lobbingu je vlastně stejné jako kouzlo jakéhokoli jiného obchodu. Politické strany přenechají část své moci třetí osobě, za což získají nejen ovladatelné mediální rady, ale i případnou podporu v tom, či onom médiu. A vzhledem k tomu, že silný lobbing vytvářejí především komerční média, tak se vlastně tímto způsobem celý kruh uzavírá. Jediní, ke komu tento systém není tak úplně spravedlivý, jsou tak pouze veřejnoprávní média a veřejnost sama.

Možná máte pocit, že by to chtělo nějaký optimistický závěr. Jakýsi návod na ideální systém. Pochopitelně že i takový by bylo možné vymyslet. Členy mediálních rad by například mohlo volit více než jeden orgán, mohli by být dokonce voleni i v nějakou formou přímé volby, jenže takový návrh by měl asi tak stejnou životnost jako zrušení veškerých poslaneckých odměn.

Mohli bychom do budoucna rovněž uvažovat nad potřebností orgánu jako je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Vždyť televizní licence se díky digitalizaci stanou zanedlouho nárokovými a rozhlasové licence časem také. Jenže RRTV dostane v nejbližších měsících novou pravomoc v oblasti internetového videa a tato pravomoc nemusí být poslední novinkou, které se dočkáme. Po regulaci internetu už se volá delší dobu. No a nakonec, vzdát se regulačního orgánu, který svou existencí vytváří ideální prostředí pro obchod? To by přece nemělo logiku.

Přečtěte si více:
Výměna stráže v ČTK neproběhla, mediální odboráři zvítězili