Přinášíme vám druhou část rozhovoru s americkým vědcem Jeffem Liebermanem, jenž se stal známý díky stanici Discovery, kde moderuje pořad Time Warp. Ten je založen na natáčení běžných (i těch bizardnějších) situací pomocí vysokorychlostní kamery. Výsledkem jsou zpomalené záběry, které divákům odhalují procesy dosud nevídanou optikou.
S Jeffem Liebermanem jsem si povídal na mezinárodním festivalu populárně-vědeckých filmů AFO 2009, jehož bylo RadioTV mediálním partnerem.
První část rozhovoru si můžete přečíst zde.
RadioTV: Diváci pořadu Time Warp mohou nabývat pocitů, že vaše práce je jedna velká legrace. Je to opravdu tak? Musí vás produkce stanice Discovery krotit?
Ne, samozřejmě je to velice náročný proces. Když vezmete v úvahu, že na place je s námi dalších třicet lidí ze štábu, které musí Discovery platit, každá minuta natáčení je pak velmi drahá. Musíme mít dobře promyšlený plán, vše vyžaduje důkladnou přípravu. Někdy technici nastavují scénu půl dne, přestože výsledná stopáž zabere sotva minutu. I já mám rozhodně co dělat, mimo scény většinu času trávím u svého notebooku a snažím se najít fundované informace, kterými pak doplňuji náš pokus. Jedna věc je fakt, že něco vypadá cool, druhá věc je obohatit to o něco ještě zajímavějšího. Discovery je skvělá televizní stanice, ale musí mít z čeho žít a proto vyžaduje určité vyvážení ve skladbě svého programu. Pochopitelně nám poskytují dostatek svobody, ale na druhou stranu si vyhrazují dohled, protože musí myslet na to, co bude a nebude fungovat v pořadu, který sleduje přes milion lidí. Vždy se pohybujeme v určitých mezích, což pokládám za přínos. Oni potřebují maximálně populární a přístupnou show, my do ní vkládáme co největší množství vědeckých poznatků.
Jeff Lieberman na letošním ročníku AFO
RadioTV: Přesto se leckterý zarputilý vědec namítne, že jste pouhou atrakcí a pod štítem vědy děláte klukovské vylomeniny. Třeba se jich dotýká fakt, že oni nedokážou být tak zábavní.
Pořad Time Warp má své logické proporce. Někdy mám chuť věnovat se pokusu s větší hloubkou, ale to nejde, musíme naše epizody koncipovat tak, aby se vztahovaly ke zkušenosti milionů lidí. Někdy bych divákům prostě rád ukázal, co všechno za tím natáčením stojí, jelikož nastavit kamery a svícení tak, aby vše bylo srozumitelně odvysílatelné, není vůbec jednoduché. Velmi záleží na tom, jaký typ diváka chcete oslovit. Přicházely mi dopisy od lidí, kteří mě vyčítali šíření bludů: „V televizi jste říkal, že točíte na šest tisíc snímků a přitom máte nastavenou rychlost na pět tisíc osm set.“ Moje odpověď takovým divákům je, že náš pořad rozhodně není pro ně. O vědě toho vědí mnohem víc, než jim Time Warp dokáže zprostředkovat. Pokud vycházíme z předpokladu, že z dvě stě padesáti miliónů Američanů se zajímá o vědu jedno procento, já chci vyjít vstříc devětadevadesátiprocentní většině. Chci jí ukázat, že věda má i svou zábavnou stránku a zároveň velkou hloubku. Pro svou srozumitelnost, a aby se vyhnula desinterpretacím, se totiž věda stala poněkud suchopárnou a zaslouží si oživit. Samozřejmě nemůžeme překrucovat fakta, musíme ale dodržet maximálně půl minuty odborné debaty o konkrétním problému. Vždy se ale najdou kritické hlasy, ať už to děláte jakkoliv.
RadioTV: O ty se tedy nezajímáte?
Naopak, myslím na ně každý den. Rád bych vyslyšel jejich názory, nápady a připomínky. Vždyť já nejsem televizní moderátor, povolali mě právě jako vědce, abych vyvrátil, že zájem o vědu ve státech klesá. Věda je vcelku mladý fenomén, po dlouhá tisíciletí si lidé mnohé vysvětlovali opravdu bizarními teoriemi, a ani my se nesnažíme působit jako opravdoví vědci z výzkumného ústavu. Používáme však reálnou, vědeckou metodu, která si už získala určitý respekt a rozhodli jsme se jí využít k popularizaci fyzikálních, přírodních a všemožných jevů. Pokud se nám podaří jen minimální procento našich diváků přesvědčit o tom, že ve vědě je každý den něco úžasného a stojí za to se jí věnovat odborně, pořad tak splnil svůj účel.
RadioTV: Teď se vcelku hodí doplnit číslo sledovanosti Time Warpu.
Po první sezóně (24×30 minut, pozn. red.) má pořad sledovanost kolem jednoho miliónu a věřím, že pravidelných diváků bude ještě přibývat. Co však takové číslo znamená, to nevím.
RadioTV: Máte za sebou první sezónu Time Warp, kontaktoval vás někdo, aby jste s vysokorychlostními kamerami spolupracoval na nějakém vědecky-profesionálním projektu? Aby jste se setkal s menšinovým, ale odborným publikem?
Volali mi, abych dělal přednášky na školách, ozývali se i vědci různého zaměření. Někteří učitelé dokonce náš pořad pro své přednášky využívají, což je úžasné. S profesionály je to složitější, každý by vysokorychlostní snímání využil právě pro svůj účel a tak trochu nás tlačí k tomu, abychom zpomalovali konkrétní, složité procesy, které nemusí být až tak atraktivní. Zato můj spolumoderátor Matt se tím živí už dlouhou dobu, pozvala si ho opravdu celá řada různých společností. Výrobci díky němu zdokonalují běh a účinnost svých přístrojů, tanečnice mohou studovat své vteřinové pohyby rozložené do třech minut, téměř každý z toho má užitek.
RadioTV: Lidé vás teď nejspíš poznávají jako „toho chlápka z televize, co děla super pokusy“, cítíte se být pořád jen vědcem, nebo už jste spíše celebrita?
Celebritami jsou jiní lidé, jako třeba… třeba Paris Hilton. Veřejnost chce neustále vědět, co dělá a kde zrovna je. Můj život se z 99,99 procent nezměnil, pořád jsem ten kluk, co se ráno probudí, v trenkách chroupe cereálie a na internetu projíždí YouTube. Pak dělám vcelku to samé, co jsem vždycky dělal, ale sestříhá se z toho 30 minut do pořadu, který pak odvysílá televize.
RadioTV: A co vaše pozice ve výrobě pořadu? Změnila se nějak za celou sezónu vysílání?
Nijak zvlášť co se týče mého vlivu na ostatní spolupracovníky. Rozhodně nejsem velitel projektu, musíme se všichni shodnout na tom, že právě to, či ono téma a způsob jakým ho děláme, je ten pravý. Já jsem se v průběhu natáčení naučil větší zodpovědnosti při výběru témat, po dvou stech dnech práce na Time Warp už si v druhé sezóně můžeme dovolit vynášet odbornější díly, protože už tu existuje naše publikum, které ví, jak co děláme.
RadioTV: Schováváte si zbytky z věcí, které v pořadu v zájmu vědy poničíte?
Některé dokonce sníme, Matt se s chutí pustil do žvýkačkového prachu, který zbyl v mixéru po našem pokusu se zpomaleným mixováním. Ostatní unikáty nám visí na stěně, plechovky a elektronická zařízení, která padla za oběť vědě. Já osobně ty věci nerad ničím. Ze začátku jsme toho rozbili opravdu hodně ale postupném času nám došlo, že kromě fajn efektu to vlastně nic nedokazuje.
RadioTV: Na závěr pár technických otázek. Kolik kamer používáte? Jakou kapacitu paměťového disku vysokorychlostním natáčením vyčerpáte? Jaký je rozpočet jedné epizody?
Požíváme vždy minimálně tři kamery. Záleží na tom, co a jak natáčíme, máme různé druhy pojízdných i kompaktních kamer, které lze přikurtovat někomu na hlavu. Z hlediska náročnosti na kapacity paměťových disků je náš pořad velice náročný. Jediná vteřina reálného času, tedy třeba i několik minut zpomaleného záběru, zabírá několik desítek gigabytů, takže po každém zapnutí a vypnutí kamer máme několik terabytů materiálu a musíme okamžitě recyklovat. O ceně jednoho dílu vám toho asi moc neřeknu, protože ani já sám to nevím. Navíc jistě chápete, že o takových věcech by mě rozhodně nenechali mluvit. Každopádně je to hodně peněz, každá minuta provozu něco stojí a proto natáčíme velmi intenzivně.
Rozhovor vznikl ve spolupráci s Ondřejem Kuhnem. Foto: Petr Pyjér Bílek
