POLEMIKA – Dne 9. dubna tohoto roku jsme si mohli na Britských listech přečíst článek Ireny Ryšánkové Učící se učitelé, v němž se vyjadřuje ke vztahu současných českých učitelů k médiím. Ačkoli autorka neustále ve svém textu akcentuje výchovnou funkci médií, pokusím se zde její tvrzení poněkud vyvrátit a upozornit na přednostní postavení funkce vzdělávací, podmiňující správné výchovné působení médií.
Její posudek v první řadě vychází z hodnocení postoje jakéhosi obrazu učitele a jeho poměru k médiím, a to ve smyslu převážně negativním. V souladu s tvrzeními jednoho z pionýrů moderního vyučování médií, Lenem Mastermanem, konstatuje (ten ovšem k tomuto závěru v anglickém prostředí došel před dvaceti lety a dá se předpokládat, že v tomto směru došlo v místním školství k pokroku), že poměr učitelů k médiím je determinován jednak jejich obecně zakořeněnou nedůvěrou v nositele množství negativních vlastností, jednak toužebným přáním, že se z médií stane vydatný pomocník v procesu přenosu učebních informací směrem k žákům. Řečeno lapidárně: média jsou ve vyostřené perspektivě vnímány jako informační stoka, z níž žáci čerpají spoustu negativních poznatků a návyků, anebo neochotný a neschopný pomocník učitelů, o jehož roli mají jinak učitelé jasnou představu.
Zaostalí učitelé?
S tímto hodnocením (samozřejmě že ne zcela paušálně) je možno souhlasit. V době, kdy na vysokých školách prakticky neexistují obory připravující na výuku médií, kdy není ještě ani ustálena v řadách odborné veřejnosti představa o povaze a náplni tohoto oboru, kdy neexistují rozpracované metodické a učební materiály, nelze ani nic jiného očekávat. To, co v případě článku Ireny Ryšánkové zaráží, je až nadbytečná skepse a samozřejmě zcela otevřené vyjadřování její politické orientace, která se samotným tématem textu už tolik nesouvisí.
Pokud jde o onu pochybnost týkající se připravenosti a schopností českých učitelů, vyjadřuje se Ryšánková zcela jednoznačně prostřednictvím formulace učitelského typu: „Je učitel dneška oním prestižním nosičem informací a vzdělanosti? Většinou není. Většinou je to padesátiletá dáma, která téměř nic neví o moderních technologiích a její znalosti nemohou soutěžit ani s encyklopedií Wikipedia (sic!), natožpak s jinými zdroji okamžitě dostupných informací.“ (citace z článku Učící se učitelé)
S několika konstatováními obsaženými v uváděném citátu již lze polemizovat. Vůbec nevím, proč Irena Ryšánková argumentuje s oním takřka až obrozeneckým ideálem učitele, když sama na několika místech charakterizuje dnešní společnost jako informační, v níž už není možné vystupovat jako absolutní garant poznání. Sama moderní pedagogika zřetelně ustupuje od konceptu učitele jako „nositele“ vědomostí a poznání a kloní se k pojetí „zprostředkovatele“ a „usměrňovatele“ po cestě procesem na prvním místě vzdělávání (protože s tou výchovou je to přece jen o něco složitější). V tomto smyslu lze najít styčné body mezi profesí učitele a médii, které jsou už od samotného významu tohoto pojmu v jistém smyslu především přenašeči informací. Pokud ovšem na věc nahlížíme takto, stává se s formulace Ryšánkové pouhá figura (ať už rétorická či myšlenková), jejímž cílem není nic jiného než upozornit, formou vyhroceného kontrastu zalarmovat vědomí čtenářů. Nic víc. Nemluvě o tom, že obraz učitele dneška je do značné míry zjednodušován.
Zaostalý systém!
A zde se nacházíme asi u nejzávažnějšího omylu, kterého se Ryšánková dopouští. Apelativním vnímáním učitelů jako jakéhosi ztělesnění konzervativnosti, které opět tak krásně kontrastuje s dynamikou vývoje a fungování médií, (věřím, že nechtěně) odvádí pozornost od hlavního problému vyvěrajícího ze vztahu učitelů a médií. Samozřejmě že u určitého (blíže neurčeného) počtu učitelů se objevují předsudky k moderním technologiím a jejich produktům, nemluvě o zakořeněné nedůvěře, přesto nevěřím, že se už dnes nenajde sdostatek učitelů, jimž nečiní potíže užívat moderní technologie a s nimi související média. A zde se právě dostáváme k meritu věci. Totiž k samotné definici a oborovému vymezení toho, co se pro nedostatek přesnější české terminologie nazývá mediální výchova.
Vnímáme-li (s trochou nadsázky) nynější situaci v poměru českého školství a mediální výchovy jako jakýsi bod nula, z nějž by se teprve vývoj v tomto směru měl odrazit, je nezbytně nutné na začátku vymezit status a náplň oboru a určit jednotlivé kroky postupu, vedoucí k dosažení stanovených cílů. Protože jen naivní člověk by se domníval, že zavedení funkčního oboru mediální výchova do českých škol proběhne nárazově. Spíše naopak. A potom můžeme odpustit těm „padesátiletým dámám“ jejich konzervativní poměr k médiím, protože hlavní váha odpovědnosti by měla ležet na jejich mladších kolezích, kteří jsou s proměnlivou mediální realitou vývojově daleko lépe srostlí.
V době, kdy se nacházíme i v případě učitelů ve fázi generační obrody, není nezbytné, aby s prvky mediální výchovy byli obeznámení všichni učitelé. I když interdisciplinární potenciál moderních médií k tomu vybízí. Daleko účinněji se jeví i v souladu s postupem v oblasti mediálního vzdělávání, aby byl tento zpočátku na školách garantován jedním učitelem, či skupinou učitelů, kteří přinejmenším ve svých předmětech budou zaručovat zapojování médií a mediálních obsahů do výuky. Nebuďme totiž naivní, ustanovení samotného předmětu mediální výchova by měla totiž předcházet určitá fáze přípravná.
Podstatnou roli by v tento moment měla sehrát především adekvátní příprava učitelů, kteří se rozhodnou prvky mediálního vzdělávání zapojovat do výuky. V tomto směru míří výtka především k vysokoškolským oborům pedagogického zaměření, které by rozhodně ve výraznější míře měly mediální vzdělávání začleňovat do výukových plánů (z počátku se tak dá očekávat u oborů, které pro tento cíl mají nejlepší předpoklady, tj. mateřského jazyka a občanského a společenskovědního základu). Opomíjení by neměli být ani již praktikující učitelé, pro jejichž účely by měly vzniknout adekvátní dovzdělávací kurzy, poskytující zúčastněným dostatečné kompetence pro zapojování prvků mediálního vzdělávání do výuky.
Nezbytnou podmínkou pro plnohodnotný rozvoj mediálního vzdělávání v České republice je i vytvoření kompletu odpovídajících metodických a učebních materiálu. Především vznik celostní (protože jisté pokroky už v tomto směru nastávají, viz článek o učebnicí Být v obraze) učebnice mediální výchovy by postupu v této oblasti určitě prospěl. Zde opravdu je možno uvažovat o jisté konzervativnosti českých učitelů, kteří vždy vítají kvalitní učebnici jakou vydatnou pomůcku pro jejich vyučovací aktivity.
Výchova vzděláním
Budou-li alespoň některé z těchto bodů splnění a dojde-li opravdu k pokroku v oblasti prosazování mediální výchovy v českých školách, lze očekávat, že dojde k znatelné proměně i v oblasti výchovné, o níž především Irena Ryšánková ve svém článku pojednává. Protože právě na sféře mediálního působení je zřetelně vidět, jak moc je složka vzdělávací propojena s tou výchovnou. Protože člověk, jemuž se dostalo alespoň základního vzdělání v tomto oboru, citlivěji reaguje na podněty přenášené médii. Je to právě kritické myšlení ve vztahu k médiím, které u žáků musíme rozvíjet. Protože jedině tak se z médií stane nejen špatný pán, ale i dobrý sluha.
