Není to jenom u nás. Je to už i na západ od našich hranic. Německá média objevila kouzlo ostalgie. Tedy nostalgie po někdejších časech východního bloku. Nejde tak ani o zchátralý hospodářský systém, jde především o kulturu. Tu, která ovlivnila dnešní střední a starší generaci.
Současná Spolková republika Německo je docela unikátní. Velká evropská země, která začátkem devadesátých let integrovala Německou demokratickou republiku. Západní Němci vnutili svým východním spoluobčanům dravý kapitalistický systém. Prakticky jim vnutila vše. Došlo to tak daleko, že dnešní Osis, jak jsou nazýváni obyvatelé dnešních východních spolkových zemí (Sasko, Durynsko, Braniborsko, Sasko-Anhaltsko a Meklenbursko-Přední Pomořansko), se cítí až na druhé koleji. Je totiž skutečností, že Wesis, tedy občané západních spolkových zemí, jsou se vším na tom lépe. Je to až paradox, ale dnešní východní Německo je vlastně plně ovládáno západními manažery a politiky.
Když se projedete po Německu z jihu na sever a z východu na západ, promluvíte s místními obyvateli a více se budete zajímat o místní reálie, zjistíte, že východní Němec moc často ke svým sousedům na západ nejezdí. A naopak. Proto v dnešním Německu je stále cítit rozdělení.
Východní Němci vzpomínají na svou DDR a pro Wesis je naopak někdejší kultura NDR náramná exotika. Současná německá média si toho všimla a zařídila se podle toho.
Když v posledních týdnech divák zapne v Německu televizi, připadá si, jako by se čas vrátil aspoň o patnáct let zpátky. A to právě do NDR. V letošním divácky úspěšném německém filmu Good Bye, Lenin, který se chystá i do české distribuce, si hlavní hrdina Alex na počátku 90. let obstaral domů falešné vysílání televizních zpráv východoněmecké televize, aby ušetřil šoku svou mámu, která se probrala z komatu po pádu NDR. V těchto dnech ale není nutné program manipulovat. Retropořady, ve kterých někdy sentimentálně ožívá všední komunistický den, teď vysílá celá plejáda kanálů.
Yvonne Lauterbach z drážďanského předměstí Trachau přiznává, že ji občas nostalgie po dávných časech přepadne. „Mé mládí jsou sedmdesátá a osmdesátá léta. S rodiči jsme na dovolenou jezdili do československých kempů. Prakticky se nic nezměnilo. Máme sice nové auto, nakupujeme v supermarketech. I do Drážďan vtrhla architektura západního Německa. Přesto si tady žijeme svým životem a co se děje v západní části nás prakticky ani nezajímá. Je to daleko,“ rozpovídala se Lauterbachová a k současné televizní nabídce přidá pochvalu: „Jsem ráda, že dávají vzpomínkové pořady připomínající NDR. Je to náš život. Se zánikem východního Německa de facto zaniklo všechno. S nadsázkou lze říci, že jsme se stali druhořadým regionem Spolkové republiky. Všechno s čím jsme se jako stát mohli identifikovat, zmizelo. O nás se začalo rozhodovat v Bonnu. Byl nám vnucen západoněmecký styl a co bylo naše, muselo zmizet nebo skončit.“
Jiný názor na současnou produkci televizních pořadů má deník Die Welt. Ten se pustil do nelítostné kritiky mj. slovy: „Divák může nabýt až dojmu, že zaniklý stát bezpráví nebyl ničím jiným než pohodlnou diktaturou s roztomilými doplňky a neologismy.“ Právě jiný pohled na někdejší NDR je způsoben absolutním nepochopením rodilých „zápaďáků“, kteří žili ve zcela jiném prostředí než východní Němci. Ti si totiž neuvědomují ani takové „maličkosti“, že např. všechny bundesligové týmy, až na Rostock, jsou v západním Německu. Nebo že všechny významné továrny ve východní části byly uzavřeny. Navíc největší nezaměstnanost je v nových spolkových zemích. Stesk po prakticky bezstarostné budoucnosti, jistého zaměstnání a přijatelného kulturního vyžití je natolik silný, že mnozí Němci z Východu vzpomínají na dobu před třinácti lety.
Někdejší východoněmečtí disidenti Rainer Eppelmann nebo Günter Nooke z opoziční CDU, kteří dnes zasedají ve Spolkovém sněmu, vidí současnou modu po svém a varují před zjednodušováním totality. Zahraničněpolitický expert Markus Meckel z vládní SPD dokonce varoval, že může být jen otázkou času, než se objeví zábava o všedních dnech trávených pod nacistickým hákovým křížem.
„Kritiku bereme velmi vážně,“ reagoval na námitky oponentů moderátor televize RTL a rodilý „zápaďák“ z Hamburku Oliver Geissen. „Nechceme nic zjednodušovat. Jde o to, že sice hodně víme o stavbě berlínské zdi nebo střelbě do uprchlíků na tehdejších vnitroněmeckých hranicích, ale hrozně málo víme o všedním životě v NDR,“ vysvětlil záměry relací.
Jeho slova si lze ověřit přímo na ulici. Thomas Jahn z Kolína nad Rýnem letošní dovolenou trávil u Baltu na ostrově Usedom. „Byl jsem velmi zvědav, jak to tady vypadá. Ve škole nás učili určitou propagandu a tak jsem se rozhodl, že se konečně po té dlouhé době sjednocení konečně podívám sem k moři. Jinak do východní části Německa nejezdím,“ řekl mi ve městě Greifswald a nezapomněl poznamenat: „Bude to ještě dlouho trvat, aby to tady vypadalo jako u nás.“ Ukáže na nevzhlednou budovu vlakového nádraží, abych pochopil, co tím myslí.
Nejukázkovějším příkladem rozdílného myšlení je samotný Berlín. Znovusjednocená metropole se opět stala hlavním městem, přesto její obyvatelé si žijí v tom svém sektoru a většinou ten druhý nenavštěvují. Dvacetiletý Jürgen Anklam žije ve východoberlínské čtvrti Pankow. Přiznává, že rozdělený Berlín stále existuje. Když zjistí, že jsem Čech, evidentně pookřeje. „Máme stejnou minulost i problémy. To Němci na Západě vůbec nechápou. Třeba západní Berlíňané mají stále tendenci nám zdůrazňovat, jak ten náš východní Berlín vypadá hrozně,“ rozčiluje se Anklam a dodává: „Všimli jste si toho? U nich jezdí nejmodernější autobusy Mercedes a u nás (rozuměj východní Berlín) vyřazené vozy. Řekli si, jim to bude stačit, i tak z toho budou odvázaní…“
Obecně se vzpomínkové vlně říká v Německu „ostalgie“. Pojem zvukově zahrnuje nostalgický stesk po životě na východě, který se německy řekne „Ost“. Veřejnoprávní televize ZDF tak nasadila do programu Ost-Show a komerční Sat-1 se připojil s pořadem Ultimativní Ost-Show. Se čtyřdílnou DDR-Show přišel program RTL.
Regionální východoněmecký kanál MDR (vysílá pro spolkové země Sasko, Durynsko a Sasko-Anhaltsko) nasadil do boje o přízeň diváků Ein Kessel DDR, jehož název nápadně připomíná někdejší výpravnou estrádu Ein Kessel Buntes, která se v 70. a 80. letech vysílala i do Československa. Na obrazovkách ožívají třeba populární dovolené na baltských nudistických plážích, které nahrazovaly mnoha lidem upřenou svobodu, nebo fronty na hrad Wartburg v Durynsku či stejnojmenné automobily s dvoutaktními motory.
V pořadech se to hemží celebritami německého showbyznysu a sportu. Na Sat-1 relaci uvádí bývalý boxerský světový šampion Axel Schulz, který pochází z východu, a na RTL se moderace ujala hvězda krasobruslařského nebe a dvojnásobná olympijská vítězka Katarina Wittová rovněž z NDR. S „nejkrásnější tváří socialismu“, jak se půvabné ledové královně říkalo, se předminulou středu na obrazovce objevilo další východní eso německého sportu a jeden z nejpopulárnějších boxerů Henry Maske.
Uznávaný sportovec diváky ve sjednoceném Německu seznámil se svým tehdejším bytem ve Frankfurtu; nikoli však v bankovní metropoli nad Mohanem, nýbrž v periferním Frankfurtu nad Odrou u německo-polské hranice, kde kdysi bydlel v 15. poschodí omšelého paneláku. „Je to moje minulost se všemi dobrými i špatnými stránkami,“ svěřil se.
To, že východní Německo a celkově celý někdejší východní blok je exotikou, přiznává dvaadvacetiletý Tobias, který bydlí na hamburském předměstí Harburg. „Jste až z Česka? A co tu děláte?,“ zeptal se udiveně. Když se mu snažím vysvětlit, že žiji jen 50 km jižně od Drážďan, také u řeky Labe, pokrčí rameny a trochu se smutkem řekne: „V Drážďanech jsem nikdy nebyl. Vůbec neznám východní Německo. Hamburk je dvoumilionové město a tak se žije jenom tady. Je tu všechno.“
A tak paradoxně pouze televizní obrazovka může rodilým západním Němcům přiblížit ikony jejich spoluobčanů z Východu. Třeba legenda východoněmeckého popu Frank Schöbel zase přísahá věrnost jednomu z kosmetických krémů vyráběných v NDR: „Když je něco dobré, pak je mi jedno, v jakém společenském zřízení to vzniklo.“
Mnozí západní Němci se v pořadech možná poprvé seznámí i s nápojem Club-Cola, který stejně jako československá Kofola nahrazoval dražší americkou kolu, s kávou Rondo podobnou českému Standardu nebo sprévskými okurkami, které byly za totality nedostatkové jako v ČSSR znojemské. Sekt Červená Karkulka (Rotkäppchen) se v NDR zase stal stejným kultem jako „bohemka“ na druhé straně Krušných hor. Tyto někdejší východoněmecké výrobky si dnes opět dravě razí cestu na trh.
Pravděpodobně díky televizi vedoucí prodejny potravin v dolnosaském Cloppenburgu vůbec zjišťuje, jak to v tom NDR vlastně vypadalo. Když jsem se opět zmínil o saské metropoli, dal si tu práci a šel do auta pro atlas. Snad poprvé se donutil podívat do mapy, kdeže ty Drážďany vůbec se nacházejí.
Exotika východního Německa a vlastně i celé jižní západní části byla znatelná i u Heidy Steinbeckové. Ta celý život žije deset kilometrů od nizozemských hranic, v městečku Dörpen u dolnosaského Papenburgu na severu Německa. V někdejší NDR byla dvakrát se zájezdem. Její syn Martin, který bydlí v Brémách a přes léto zde pomáhá své matce s kempem, říká: „Bude dlouho trvat, než se poznáme navzájem. A nejsem si jist, zda se to někdy povede. Vždyť pro nás je cizí třeba Bavorsko nebo Berlín. Natož východní Německo.“ A vědí tady na Severu, kdo jsou sudetští Němci? „Ne, kdo to je? O tom jsme nikdy neslyšeli,“ potvrzuje skutečnost, že třeba naše české jednostranné vidění Německa je zcestné.
A o tom, že východoněmecká tematika je už běžnou součástí současných německých seriálů, se mohl přesvědčit i český divák. V jednom srpnovém dílu berlínské kriminálky Wolfův revír na Prima TV komisař Wolf se svým parťákem chytají zločince, kteří jsou bývalými agenty Stasi a moc se jim stýská po éře Ericha Honeckera.
