První, kdo mi položil otázku, zda se utkám v boji o post ředitele České televize, byl můj 13letý syn Richard. Slyšel totiž, jak s kolegou z práce hudrujeme na ten snad už nekonečný kolotoč „korunovací“ a následných „poprav“ jejich hlav.
Musím přiznat, že to nebyl příliš optimistický rozhovor a jeho resumé nemělo daleko k obrazu hrobníkovy lopaty. „Než být součástí těch věčných hokusů-pokusů, tak si radši vyklidím šuplíky a půjdu o dům dál,“ asi tak nějak jsem tehdy vymaloval svůj další osud. Když kolega odešel, našel jsem Ríšu ve svém pokoji, četl oblíbeného Tolkiena a ani se na mě nepodíval. „Co je ti?“ zeptal jsem se? Mlčel dál.
Po chvíli ale zvedl hlavu, nechal Froda Pytlíka, nechť si s ohyzdným Glumem poradí sám, a začal s výslechem. „Tatí, uměl sis jít za svým snem?“ „Myslím, že ano. Kdybych si za ním nešel, dodneška bych tahal žoky a palety v plánské chemičce. To přece víš.“ „ A tatí, má se člověk za své ideály prát?“ „Určitě, ty malý rozumbrado, život je příliš krátký a neznám tristnější pohled než pohled na člověka, který pohřbil své ideály a nad pivem v hospodě fňuká, co by byl, kdyby…“ „ A tatíku, máš rád svoji práci?“ „ Samozřejmě, vždyť jsem si jí vysnil, a za ta léta tam znám snad každou cihlu.“ „ K čemu bys jí přirovnal?“ „To jsou mi ale divné otázky, já nevím, možná je to taková moje druhá máma. Taky mě – obrazně řečeno – učila chodit a tu a tam mi dala i pár facek, když jsem byl klackovitej.“ V malých hnědých očích se zablesklo, ten můj ježatý klon zvážněl a vystřelil. „A je správný nechat mámu na holičkách?“
Sakra, co to plácá, pomyslel jsem si. To má asi z té fantasy literatury, Frodo ještě k cíli nedorazil, tak toho má plnou hlavu. „Tak je to správný nebo ne?“ naléhá ten můj lidský pulčík. „Jasně že ne, na holičkách nesmíš nechat ani kamaráda natož mámu, třebaže nikdy předem nevíš, zda tvoje pomoc bude k něčemu, ale aspoň se pokusíš. Jednou by sis to třeba vyčítal, víš.“ Hnědé, zvědavé korálky se zúžily a rozřezávaly mě důkladněji než cétečko. „Tak proč chceš z televize utéct bez boje, to není moc hrdinské, nemyslíš?“ Moje trpělivost byla u konce, tak k tomuhle ten malý bazilišek celou dobu směřoval, že mi to hned nedošlo. Vybuchl jsem. Částečně proto, že jsem jeho lest včas neprokoukl, a hlavně proto, že měl pravdu. Době Artušových rytířů a klukovských snů jsme se na hony vzdálili. „Tak a dost Ríšo, za prvé, za dveřmi se neposlouchá a za druhé ti do věcí dospělých nic není. Dobrou noc.“
Korálky zvlhly. „Dobrou tatíku, já si budu ještě chvíli číst. Víš, v Glumovi se probouzí jeho lepší já, tak chci vědět, zda vyhraje.“ Dal jsem mu pusu a odešel se prát se svým vlastním já. Ty jeho orosené uhlíky jsem měl ale pořád před očima… A tak jsem se rozhodl. Koneckonců na ústup je vždycky času dost. A pak dlužím to té své druhé mámě, všem lidem, kteří mě poprosili o pomoc a hlavně tomu malému klukovi, který by neměl přestat věřit na ideály.
