Termín vysílání veřejné služby se zrodil v Evropě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Postkomunistické státy měly dokonce převahu, neboť zde dosud nic jiného neexistovalo. Postupem času se rozdíly stírají – a to dokonce i směrem …Termín vysílání veřejné služby se zrodil v Evropě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Postkomunistické státy měly dokonce převahu, neboť zde dosud nic jiného neexistovalo. Postupem času se rozdíly stírají – a to dokonce i směrem ke komerčním televizím.
Demokratické státy sice dospěly k názoru, že vysílání je třeba regulovat, nikoli však ve smyslu politickém. Veřejnoprávní služba by měla uspokojovat co nejširší spektrum diváků, včetně minoritních skupin. Televize vybírá koncesionářské poplatky – vysílání je převážně financováno z veřejných prostředků – a má tedy jisté povinnosti dané zákonem.
Definice o způsobu naplňování veřejné služby jsou však v Evropě různé. Většina evropských států veřejnou službu definuje speciálním zákonem (stejně jako v Česku), jiné částí obecnějšího zákona o vysílání. Další země mají k zákonu statut, protože zákonná úprava je tam poměrně obecnější. Statut médií veřejné služby schvaluje buď přímo parlament nebo regulační orgán či obě instituce. Přičemž by televize měla být nezávislým orgánem. O tom, zda tomu tak opravdu je, se zpravidla příliš nemluví. Kontrolní orgán televize veřejné služby je v ČR rovněž politický a televizní reportéři se řídí vlastními profesními kodexy.
Česká televize jako vysílatel veřejné služby byla zřízena k prvnímu dni roku 1992 zákonem o České televizi jako nezávislá televize veřejné služby. Statutárním orgánem je generální ředitel jmenovaný Radou ČT na šest let. Kontrolním orgánem pak patnáctičlenná Rada ČT volená Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR na šest let, s dvouletou obměnou jedné třetiny členů. Program televize spočívá v širokém žánrovém spektru pořadů a veřejně prospěšných aktivitách typu mediálního partnerství či vysílání nekomerčních spotů vlastních charitativních projektů (např. Pomozte dětem nebo Adventní koncerty).
Povinnosti ji ze zákona ukládají podíl vysílání televizních studií Brno a Ostrava na celostátních okruzích 20 % celkové vysílací plochy ČT v měsíčním úhrnu. Ročenka ČT ale uvádí, že roce 2004 to bylo pouze 10,7 %. „Předepsaného podílu chce ČT docílit během tří let postupným zvyšováním výroby v regionálních studiích a větším nasazením repríz pořadů vyrobených v regionech,“ vysvětlují zástupci televize. Dále zákon předepisuje regionální vysílání zpravodajství a publicistiky alespoň 25 minut denně. Za rok 2004 bylo dosaženo 24,2 minut denně, ve 4. čtvrtletí pak podle záznamů ČT 27,4 minut denně a to zejména vysíláním nového týdeníku Zajímavosti z regionů. Pro neslyšící je třeba naplnit vysílání 70 % pořadů se skrytými nebo viditelnými titulky či tlumočením do znakové řeči. Za rok 2004 to bylo 72 % pořadů. Pořadů pro děti a mládež v roce 2004 odvysílala ČT 1 649 hodin, tj,. 9,4 %. V ČT se objevila i celá řada dalších pořadů, které jsou pro uvedené skupiny vhodné zpracováním i vysílacím časem – např. přírodopisné snímky, cestopisy, zábavné pořady, sport, kultura atd. Jejich objem se pohybuje okolo 20 % celkové vysílací plochy.
Období emancipace vysílání veřejné služby bylo podle dostupných pramenů dovršeno 4. evropskou ministerskou konferencí o mediální politice pořádanou Radou Evropy v Praze v roce 1994. Účastnické státy se rozhodly přijmout rezoluci k opatření a zajištění ochrany a dalšího rozvoje veřejné služby, přičemž situace postkomunistických států se jevila jako odlišná, neboť zde logicky chyběly principy regulace. Nástup komerční televize pak výrazně ovlivnil sledovanost televize veřejné služby a ta byla nucena pružně reagovat.
Po roce 2000 se stav vyrovnává, ČT uhájila svou pozici a přidala se mezi světové televizní giganty veřejné služby. Zajímavé je přitom ocitovat kritéria pro členství v Evropské vysílací unii (EBU), ke které již neodmyslitelně patří. „Program stanice je dostupný v dostatečné kvalitě v podstatě všem domácnostem daného státu. Stanice vysílá rozmanitý a ve svém celku vyvážený program pro všechny části populace, včetně přiměřeného podílu pořadů odpovídajícímu minoritním zájmům různých částí populace bez ohledu na poměr programových nákladů ve vztahu ke sledovanosti a je vázána povinností plnit tyto požadavky. Stanice sama vyrábí nebo nechává produkovat pod svým redakčním řízením podstatnou část vysílacích programů…“
Evropská nařízení pro veřejnoprávní službu shrnuje i tzv. Amsterodamský protokol a další dokument Komise EU s názvem Sdělení o aplikaci pravidel poskytování státní pomoci vysílání veřejné služby, který si podle zpráv EU vynutili komerční provozovatelé vysílání hlavně z Francie a Itálie. Hovoří se zde o tom, že vysílání, přestože má svůj ekonomický rozměr, nelze srovnávat s kteroukoli veřejnou službou v ekonomickém sektoru. Evropský soudní dvůr vyžaduje pro aplikaci splnění tří podmínek: „Poskytovaná služba musí být ve všeobecném hospodářském zájmu a členský stát ji musí jasně definovat. Zkoumaný podnik musí být členským státem pro tuto službu výslovně a explicitně pověřen. Činnost tohoto veřejného podniku nesmí narušit obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v rámci EU.“
O tom, zda naruší zaběhnutý stereotyp digitální televize, se prozatím jen spekuluje. S největší pravděpodobností se veřejnoprávní služba bude posunovat stále více ke kulturní neziskové instituci. Většinové zastoupení komerčních médií ji ale bude nutit ke komerčním trendům. Nicméně ani komerční televize zcela jistě nezůstanou pouze hlasateli „pokleslé zábavy“. Pravděpodobný je tzv. americký model, kde většina provozovatelů komerčního vysílání má v licenčních podmínkách také některé povinnosti veřejnoprávního média.
