Jaké budou další cesty české mediální scény v době digitalizace, jaké jsou obecně vžité omyly novinářů a co znamená členství v Radě Českého rozhlasu? Štěpán Kotrba se vyjadřuje také k tomu, zda ČT dostatečně plní úlohu média veřejné služby.Jaké budou další cesty české mediální scény v době digitalizace, jaké jsou obecně vžité omyly novinářů a co znamená členství v Radě Českého rozhlasu? Štěpán Kotrba se vyjadřuje také k tomu, zda ČT dostatečně plní úlohu média veřejné služby.
Pojem veřejnoprávní televize doznává jistých změn. V čem hlavně by měl zůstat zachován její právní rámec?
Pojem médií veřejné služby nedoznává „jistých“ změn. To jen někteří privátní vysílatelé a někteří poslanci pravicových stran by chtěli, aby změn doznal. Digitalizace není změna, je to vývoj. Právní rámec, který nyní existuje, je dostatečný. Respektive, bude dostatečný, až senát schválí a prezident podepíše „digitální“ novelu onoho „velkého“ vysílacího zákona. Protože pak budou spokojeni i někteří privátní vysílatelé a dvouletá válka o podobu této normy skončí. Média veřejné služby mají zabezpečen rozvoj po stránce finanční i po stránce technologické. Jiným zákonem a dostatečně. To je dobrá zpráva. Protože instituce veřejné služby mají právně nevýhodné postavení – mohou dělat pouze to, co jim zákon přikáže. Zatímco privátní subjekty mohou dělat vše, co jim zákon nezakáže.
Plní úlohu média veřejné služby Česká televize dostatečně?
Domnívám se, že ČT už zapomněla na svou trockistickou revoluční minulost z roku 2000, na fobii z „ohrožení demokracie“, a začala svou roli média veřejné služby naplňovat obsahem. Ne vždy a ne všude se jí to daří. Největší rezervy vidím v objektivitě a vyváženosti zpravodajství a publicistiky (stejné nedostatky jsou i v Českém rozhlase). Rezervy spočívají rovněž v kvalitě nového zpravodajského kanálu ČT 24. Ona pověstná „ótéenka“ si svou roli představuje jako permanentní vysvětlování názorů svých redaktorů a svých „mluvících hlav“ občanům. Vševědoucí a nekritizovatelná. Uzavřená sekta těch, kteří spolu mluví… V Českém rozhlase není problém naduté vševědoucnosti tak vyhrocený – tedy skoro není vůbec. Přetrvává ještě u jedné z těch malých stanic, ale to není neměnný a trvalý stav. Problémem televize je též ignorování vzdělávacího a poznávacího segmentu vysílání. Bavit národ třeskutými kameňáky je jednodušší, než vysvětlovat na obrazovce, proč opice nerozumí česky, nebo proč z oblohy padají kroupy. Je na novém programovém řediteli, aby si ve vlastním zájmu lépe přečetl a lépe porozuměl poslání instituce veřejné služby v oblasti kultury, vzdělání a její roli ve zprostředkování bezpříznakového, beznázorového zpravodajství, ze kterého se dozvím pouze CO, KDE, KDY KDO, s KÝM. Názor paní Drtinové mě jako koncesionáře nezajímá, pokud nezazní v diskusním pořadu, k tomu vytvořeném. Protože JEN TAM patří „názory“ kohokoliv. Do zpravodajství nikoli. Tam patří pouze informace. A publicistika musí mít své vlastní pořady, založené pouze a jedině na proběhlých událostech, nikoliv na spekulacích o věcech, které se nestaly. Zde je třeba dbát nejen na politickou, ale také regionální, kulturní i tématickou vyváženost. Protože instituce veřejné služby musí respektovat rozložení zájmů ve společnosti, která ji platí. Rádio i televizi platí i posluchači dechovky a diváci filmů pro pamětníky. Rádio i televize musí respektovat i ty, se kterými třeba někdo jiný „nemluví“. Nesmí šířit rasismus, politickou nesnášenlivost, demagogii. Musí být otevřené, kritické, inteligentní. Nesmí mít negramotné redaktory. Musí měřit všem stejným metrem. A od toho je zde orgán, dbající na dodržování pravidel, stanovených zákonem. Od toho je zde Rada.
Rada je ale složena ze zástupců politických stran…
Žvaníte, pane redaktore. Jako většina novinářů, když se jim to hodí… A to říkám jako novinář, ne jako člen Rady Českého rozhlasu. Ludvík Souček, blahé paměti vynikající novinář, napsal knihu Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Kniha – pro vaši informaci – vyšla v nakladatelství Práce v roce 1981. Nejspíš napíšu po čtvrtstoletí její mediální pokračování. Rada České televize existuje dle zákona, přijatého Parlamentem jako nejvyšší autoritou společenského systému, který – možná neprávem – nazýváme demokracií, a který stanovuje pravidla chování celé společnosti. Je volená z osobností, nominovaných společenskými organizacemi. Tyto osobnosti musí být ve svém rozhodování nezávislé, a to opět určuje zákon. Rada je ale i odpovědná, a to tomu, kdo ji zvolil. Ti, kdo ji zvolili, jsou odpovědni také, zase svým voličům. Nemáme více moci, ani víc odpovědnosti, než máme hlasů. To je princip parlamentarismu. To je princip demokracie. Na kom se usnese nadpoloviční většina Sněmovny, ten má pak mandát. Srovnatelný s členstvím v onom Parlamentu, pouze se specifickými pravomocemi. Srovnatelný s členstvím například ve Státním fondu kinematografie, nebo Konsolidační agentuře. Koncesionáři si volí politickou reprezentaci – parlament, politická reprezentace pak volí odborníky do specializovaných institucí a orgánů, jakými jsou mimo jiné i Rady. Princip parlamentní demokracie je založen na moci 51% většiny a mnohavrstevném předání rozhodovacích pravomocí do něčích konkrétních rukou. Vy sám také nerozhodujete o podobě každého zákona, kterým jste povinen se přitom řídit. Poslanec ale také ne, protože on není schopen prostudovat detailně všechny pozměňovací návrhy všech zákonů a jejich důsledky pro praxi. Proto má parlament své odborné výbory a komise, proto každá strana dává svá doporučení svým poslancům, proto existuje mnoho odborných poradců a několik zpravodajů ke každému zákonu, kteří tvoří autoritu odbornosti pro svou stranu a svůj klub. A proto má každý zákon svého předkladatele a svého zpravodaje ve sněmovně i v každém výboru. Jen rudočerní anarchisté a světle či tmavězelení anarchisté se domnívají, že lze společnost neřídit. Obejít se bez vlády a parlamentu. Obejít se bez kouřících elektráren či dálnic. Snít si svůj sen o pravdě a lásce. Uprostřed lesní mýtinky u zurčícího potůčku. Znát zákony a proces jejich tvorby je kvalifikací k takovým otázkám, jakou jste mi položil. Ale v případě, že byste tu kvalifikaci měl, tak byste se takto neptal.
Děkuji za přednášku, ale nebyla to otázka, ale pouze nedořečené konstatování…
Nepravdivé a manipulativní „konstatování“. Proto jsem se ohradil.
Principy demokracie nikdo nezpochybňuje. Nicméně, veřejnost má jistě právo na kontrolu volených zástupců. Ti by pak měli být dostatečně transparentní, hodni peněz daňových (televizních) poplatníků. To také patří k parlamentní demokracii…
V parlamentní demokracii provádí kontrolu parlamentem určený orgán – v tomto případě stálá komise pro sdělovací prostředky. Občan pak kontroluje své poslance a hodnotí je ve volbách. To je parlamentní demokracie. Nepleťte si ji s demokracií přímou. Víte, mě například navrhly nezávisle na sobě čtyři naprosto rozdílné nevládní organizace a volili mne čtyři naprosto rozdílné politické strany. Tři koaliční a jedna opoziční. V ani jedné straně mne nevolili všichni poslanci. Volil mne ale i poslanec Karas, a to přesto, že zná mé názory na homosexuály i na něj samotného. Já si hlasu poslance Karase vážím o to více. Nechodím se ale ptát poslance Karase, jak se mám rozhodnout či co si mám myslet. O homosexuálech či o náboženském vysílání. Ale když se rozhodnu zjistit si spektrum politických názorů na jakoukoliv otázku, konzultuji ji se všemi. I s těmi, kteří mne nevolili. Mluvím s politiky, protože si potřebuji občas také utvořit na něco názor. A oni mluví se mnou, neboť někteří z nich si také potřebují utvořit názor. I na mne. Proč ne? Pokud jsem pozván na nějaké jednání o odborných otázkách, nemám problém přijít a vysvětlit. Nemám problém odůvodnit své názory i své hlasování v Radě. Nemám problém je vysvětlit i nějaké „partajní sekretářce“. To je personalizace onoho obávaného „sekretariátu“. Zkuste mne ale nutit, jak mám hlasovat a pak něco uvidíte…
Radě, zdá se, ono „míšení žánrů“ nevadí, ba právě naopak…
Nevím, z čeho tak usuzujete. Transparentnost jednání rad je založena opět v zákoně – jsou přístupná veřejnosti. Já jsem vás ale na jednání té rozhlasové nikdy neviděl. Ona nezávislost rozhodování rad je právě to, co vylučuje, aby jste vy kecal členům rady do jejich práce. To není kontrola, ale vměšování. V tom je princip zastupitelské demokracie. Dal jste radním nezávislý mandát na šest let prostřednictvím vámi zvolených zástupců, tak je vaší možností kontrolovat pouze to, jestli naplňují zákon nebo ne. Rozhodovat o porušení zákona na základě vaší potenciální stížnosti pak může buď soud nebo parlament. To jsou pravidla hry. Určili je ti, kteří mohou – politici. Učinili tak jako vaši, vámi volení, zástupci. A váš hlas má přesně tu váhu, jak odpovědně jste volil své zástupce. Vaše volba je vaší odpovědností.
Jakým způsobem mohou politici podle vás měnit tvář „veřejnoprávnosti“?
Její definicí – v souladu se svými pravomocemi. Schválením či neschválením členů Rad. Schválením či neschválením klíčových dokumentů institucí veřejné služby. Výročních zpráv – například. Stejnou cestou – dialogem – mohou zase členové rad dávat doporučení politikům. Například: co se stane, pokud ten či onen paragraf zákona schválí či neschválí. V té či oné podobě. Pokud si budu myslet, že je to všechno špatně, vždy mám možnost odejít. Pro peníze nikdo členem Rady není. 13 600 korun českých měsíčně je „opruzné“, nikoliv mzda či honorář za to množství práce, které každého radního čeká, nemá-li se sám před sebou každé ráno stydět.
