V druhé části rozprav s radním Českého rozhlasu Štěpánem Kotrbou jsme hovořili o veřejnoprávnosti, o žurnalistickém aktivismu a o nových podobách komunikace v době digitalizace.V druhé části rozprav s radním Českého rozhlasu Štěpánem Kotrbou jsme hovořili o veřejnoprávnosti, o žurnalistickém aktivismu a o nových podobách komunikace v době digitalizace.
Který model veřejnoprávnosti je vám nejbližší?
Britský, ve kterém je instituce veřejné služby natolik silná, že se může věnovat plně jen svému poslání. Nekšeftovat. Nepodbízet se. Neškemrat o peníze a zároveň nezneužívat své moci. BBC je takovou institucí. Zahrnuje globální televizní stanici, globální rádio, národní televizní a rozhlasové stanice a desítky oblastních. Jen oblastních, lokálních rádií je více než třicet. Pracují zde desetitisíce lidí. Efektivně. Sdílení informací v tomto kolosu, kontext odpovídající segmentu cílové skupiny, normy chování, které většina tvůrčích pracovníků považuje jako rovný zákonům. To vše je veřejná služba, odkud by okamžitě vyhodili jakéhokoliv aktivistu. A občas ho také vyhodí.
Pokud je novinařina oním „hlídacím psem demokracie“, mohou se opravdu někteří novináři jevit jako aktivisté. Zvláště pokud pracují aktivně.
Novinařina už dávno není žádným hlídacím psem žádné demokracie. Vy jste snad viděl „pátrání po pravdě“ v českých médiích? Vy jste snad viděl v novinách adekvátní prostor pro všechny relevantní názory? Já ne. Většinu „exkluzivních“ informací novináři dostanou prostě tak, že jim je někdo podstrčí. Cíleně. A oni pak jdou jako hyeny za vůní mediální zdechliny. Aktivismus není aktivita. Aktivismus je vřed a ostuda žurnalistiky. Aktivismus je osobní angažovanost v ději, který máte nestranně popisovat.
Vím o sestaveném „žebříčku“ tzv. extremistů, vím „o těch různých pojmenovaných pouze příjmením…“, kteří myslí trochu „jinak“, ale pojem žurnalistický aktivista jsem nikdy neslyšel.
Žurnalistický aktivista je člověk, který ve zpravodajství potlačuje pro něj osobně „nepřijatelné“ informace tím, že je zamlčí, i když jsou mu známy. S nějakým, divákovi neřečeným cílem. Jakýmkoliv. Nikoliv ve veřejném zájmu. Vnucuje tázaným svůj názor uzavřenými, návodnými či manipulativními otázkami, dává prostor pouze jedné straně sporu nebo minorizuje tu druhou a rozhoduje o výsledné podobě reportáže tak, že ta reportáž neodpovídá realitě či výpovědi tázaného. Že neodpovídá požadavku na vyváženost a objektivitu. Podívejte se na rozhovor Michaely Jílkové s ministrem Rathem. Dokonalá ukázka. A konfrontujte tento rozhovor v MfD s rozhovory, které vede čas od času moudrý a zkušený Alexander Krammer v Právu. Mám jednu odpověď vedoucího pracovníka veřejnoprávního televizního zpravodajství, který odpověděl na stížnost tak, že přiznal neobjektivitu a nevyváženost odvysílané reportáže, a hájil ji tím, že to byl právě její záměr. Boží to prosťáček. Ryba většinou smrdí od hlavy. I ve zpravodajství.
Aktivista je ten, který se nestydí nevědět nic o tom, o čem poučuje diváky na základě něčích jednostranných, manipulujících informací. Televizní aktivista je ten, kdo jede na druhý konec světa za peníze koncesionářů s kamerou, aby nám pak sdělil svou deformovanou představu o oné krajině – v domnění, že lze o albánské narkomafii vysílat pouze jako o tamním národním obrození. Že lze nevidět. Televizní aktivista je ten, kdo v irácké válce používá na označení vojenských jednotek USA a Británie sousloví „spojenecká vojska“ a jezdí přitom na americkém tanku jako „embedded“. Činí tak namísto korektního sousloví „okupační armáda“ v souladu s mezinárodněprávním postavením, ale i povinnostmi těchto jednotek. A o místním hnutí odporu proti těmto okupačním jednotkám vysílá jako o „arabských teroristech“, aniž zná korán a rozdíl mezi sunnitou a šíitou. Aniž kdy slyšel o vahhábismu či o egyptském školním inspektorovi Sayyidu Qutbovi. Který omlouvá neomluvitelné. To je aktivista.
„Když k tobě přicházejí pokrytci, říkají: „dosvědčujeme, že jsi vskutku posel Boží!“ „A Bůh dobře ví, žes vskutku Jeho posel, a Bůh dosvědčuje, že pokrytci jsou vskutku lháři. A zaštiťují se přísahami svými a přitom svádějí jiné od cesty Boží. Jak hnusné je to, co dělají!“ „Bůh nedá odklad duši žádné, když dostaví se lhůta její, a Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte.“ To je 63. súra koránu, příznačně zvaná „pokrytci“…
Média ztratila svou objektivitu v okamžiku, kdy se informace stala dobře prodejným zbožím…
Tak o jakém „hlídacím psu demokracie“ to tedy mluvíte? Prodejnost je lepší termín… Výstižnější pro produkt i jeho některé tvůrce.
Ale to ještě není důvod k jejich cenzuře či zrušení. Pokud lidé budu ony informace chtít, bude tady nabídka..
Úkolem médií není deformovat realitu v něčím politickém nebo komerčním zájmu, ale popisovat ji. Bez odpovědnosti není svobody. To je pak anarchie. Podívejte se na Mladou frontu Dnes. To je uspokojení tržní i politické poptávky.
Změní se nějakým způsobem televize v době digitalizace, kyberprostorů a ostatních vymožeností nového století?
Bude patrně více porna a méně regulace. Více argentinských telenovel. Bude více diletantismu a daleko více konfliktů mezi regulací a onou „svobodou“. Jako je tomu v knižní kultuře. Televize ztratí svou výlučnost, ztratí své místo. Za čas zanikne. Stejně jako parní stroj, telegraf či fax, který zaniká nyní. Do té doby bude procházet bouřlivým vývojem, stejně jako telefonie a telegrafní služba, které se nejdříve změnily na telekomunikace, aby se s nástupem internetu změnily na elektronické komunikace. Dnes k elektronickým komunikacím přidáváme multimedialitu. Audio, video, data, software, modularitu plug-inů. Skladebnost programu. Detailní specifikaci a segmentaci cílových skupin. Názorovou a kulturní diverzitu. Dnešní mobilní telefon třetí generace také není jenom telefonem – prostě utrženým sluchátkem. Je videokamerou, počítačem, terminálem řady specializovaných informačních a komunikačních služeb, bankovní přepážkou, peněženkou, klíčkem od auta či domu, vstupenkou do kina, knihovnou, fotoaparátem, satelitním navigačním zařízením, vysílačkou, zápisníkem, magnetofonem…
Vy jste ale, pane redaktore, řekl slovo „kyberprostorů“ a bylo tam cítit to množstevní „ů“. Ale kyberprostor je tak úžasný právě proto, že je globální. Že existuje jen jeden kyberprostor. Jen jeden svět. Přesně takový, jaký si ho kanadský spisovatel William Gibson ve svém románu z roku 1984 Neuromancer, vysnil. A my jsme jeho součástí.
No, nad tím jásat nebudu.
Ale to po vás nikdo nechce. Nad tím, že prší nebo svítí slunce také nemá cenu jásat. To je realita mimo naši vůli. Digitalizace je také proces, který nemůžeme ovlivnit jinak, než že se na něj pečlivě připravíme a pak tu přípravu zúročíme. Jedni se připravují lépe a jiní hůře.
Změní se také návyky diváků – bude je televizní program zajímat, pokud bude tolik nových možností?
Co v tu chvíli bude televizní program? A co už nebude? Zcela určitě multimediální obsah lidi zajímat bude. Bude se to hýbat a bude to interaktivní. Alespoň tak, jako televize v románu Artura Clarka 451 stupňů Fahrenheita. Jak změnily mobilní telefony naše chování? Píšeme ještě dopisy, telegramy, pohlednice? Ne. Vystavujeme své články, zápisky, digitální fotografie a filmy na internetu a posíláme prostřednictvím emailu či sms na ně odkazy. Smířili jsme se se ztrátou soukromí – a tak vznikly blogy. Smířili jsme se se ztrátou trvalosti dokumentů a tiskneme je na nestálé materiály nestálým způsobem. Vnuci nás označí za barbary. Žijeme teď, tady. Slovo archiv splývá se slovem databáze. Redukujeme obrazy na 300×400 pixelů a stačí nám to. Olejomalba má miliardy pixelů… Ale nepošlete ji emailem či přes MMS. Tak změnil mobilní telefon náš život. A stejně bouřlivě změní svět i digitalizovaná, interaktivní, kolaborativní média. Včetně té televize, o kterou vám tak jde. Nastává přechod od atomů k bitům, jak napsal vedoucí MIT Media Lab, vědec Nicholas Negroponte. Věříme budoucnosti, i když se jí zároveň bojíme.
Jak bude podle vás vypadat moderní digitální konzument – nehrozí nám „babylónské zmatení jazyků“?
A copak se dnes mluví chodsky nebo valašsky? I jidiš jako aktivní jazyk zanikla. To samé se stane s jazyky, které nedokáží ve své izolovanosti odolat kulturní expanzi či dokonce agresi jiných. Aby to v době informační globalizace zvládly, potřebují stejně silné národní instituce, které dokáží čelit nadnárodním multimediálním producentům. A proto se domnívám, že češtině prozatím nebezpečí nehrozí, neboť má a bude mít silné mediální producenty, placené z celospolečenských prostředků, které dokáží uhájit kulturu a vzdělání v národním jazyce před ataky globalizace hodnot i jazyků.
Zmateni budou snad jen ti, kteří se budou divit, proč ty jejich „megahity“ jsou stále méně kasovní trháky, a proč se divák nespokojí se špatně nadabovanou kopií či titulky. Proč chce, aby ústy Annie Girardotové promlouvala Věra Galatíková či ústy Sharon Stoneové hovořila Monika Žáková. To není zmatení jazyků, to je umění dabingu. To je specifika české kultury a jeden ze záchytných bodů přežití české kultury do budoucna. Digitální divák a digitální posluchač nemusí být jen a pouze konzument, jak by ho chtěla vidět komerční média. On bude mít možnost přispět také k tvorbě – stejnou měrou, jakou dnes přispívají čtenáři ke slovesné tvorbě na internetu. Ten nejlepší a nejpracovitější z blogerů už dnes píše rovněž do médií papírových. Z druhé strany si někteří renomovaní novináři pořizují blog. Stírá se hranice tvorby, stírá se a mizí i hranice žurnalistiky. Novináři vymřou první. Namísto konkurence nastane ve „veřejnoprávním“ mediálním segmentu koordinace, kooperace, kolaborace. To je to, co v hloubi České televize i Českého rozhlasu ještě mnozí neradi slyší. To je cesta kupředu. Vytvořit národní, multimediální kulturní a vzdělávací instituci, zahrnující jak bývalý rozhlas, bývalou televizi, multimediální tiskovou agenturu, distribuční síť půjčoven, prodejen, vydavatelství, nakladatelství. Zahrnující mediální muzeum a digitální archiv, specializovanou střední i vysokou školu, ale i výzkumné pracoviště. Kombinující – alespoň pro první chvíli – „stará“ média s těmi „novými“. Dokud ta „stará“ nevymřou stejně, jako onen telegraf.
A toto já považuji za alternativní scénář k tomu vašemu babylónskému zmatení jazyků. Ale vede k tomu ještě notný kus cesty, plné kritické sebereflexe a – práce.
