Vkládání reklam do pořadů bez svolení režisérů je porušováním autorských práv. Rozhodl tak švédský Nejvyší soud. Přední švédská komerční stanice TV4 tak musí poškozenému režisérovi zaplatit odškodné ve výši 14 tisíc euro. Spor se táhl šest let. Jeden ze dvojice poškozených režisérů se konce sporu nedožil.
Přerušování filmu reklamou při vysílání v televizi porušuje autorská práva režiséra. Stanice, která tak učiní proto musí platit odškodné. Tak rozhodl švédský Nejvyšší soud Högsta Domstolen ve Stockholmu. Rozsudku se domáhali u soudů všech instancí dva švédští režiséři. Rozhodování trvalo šest let. Jeden ze dvojice se konce sporu nedožil. Zprávu přinesl německý deník taz.
Soud rozhodl, že nejsledovanější švédská stanice TV4 musí zaplatit odškodné ve výši 14 tisíc euro. Přerušování filmů je porušováním integrity díla a tím autorských práv režiséra, rozhodli soudci. K zařazení reklamy je proto potřeba povolení majitelů autorských práv. Toto povolení nemohla TV4 doložit. Smlouvy, které s režiséry a půjčovnami filmů uzavírá, klausule o přerušování děl reklamními breaky neobsahují. Soud zamítl námitku televize, že přerušování filmů reklamou je přeci všeobecně známým faktem. Soudci dali za pravdu režisérům, kterým se nelíbilo, že necitlivým vkládáním breaků na nevhodná místa televize porušila kontinuitu a dramaturgii díla. Díky tomu se ztratil dramaturgický efekt vyvolaný střídáním určitých scén. Televize tak porušila švédský zákon, který je založený na směrnicích Evropské unie.
Spor začal v roce 2002 a podle lidí z branže neměli režiséři Vilgot Sjöman a Claes Eriksson žádnou šanci. Vilgot Sjöman před dvěma lety zemřel. Případ sledovali i režiséři jinde na světě, kteří jim drželi palce. Ve vítězství svých kolegů tak doufali takové kapacity jako Woody Allen, Martin Scorsese nebo Oliver Stone. Ti všichni přivítali pokus udělat něco s “huntováním“ filmů, kterého se dopouštějí televize reklamou, textovými informacemi zobrazovanými na obrazovce, upoutávkami na další pořady, změnami formátu nebo manipulací s barvami.
Režisér Eriksson označil den vynesení rozsudku za svůj nejhezčí den v tomto století a rozsudek za důležitý z hlediska principu. Doufá, že ani ostatní režiséři si nenechají všechno líbit. TV4 naopak komentuje možnost, že by režiséři určovali jak naložit s reklamou za katastrofální. Podle televize by šlo o návrat do doby před dvaceti lety. Nutno ještě podotknout, že tehdy TV4 ještě nevysílala. Na obrazovce se objevila až 15. září 1990. Televize měla v minulosti oproti svým konkurentům TV3 a Kanal5 nevýhodu. Vysílala totiž ze Švédska a tak musela dodržovat přísnější švédské mediální zákony. Konkurenti měli formálně sídlo ve Velké Británii.
TV4 tak v devadesátých letech nesměla pořady reklamou přerušovat vůbec. Pořady proto rozdělovala na části a mezi ně vkládala krátké zpravodajské relace. A mezi tyto pořady pak už reklamu vkládat mohla. Mediální rada ale tento postup v roce 2000 zakázala a tak televize místo zpráv vkládala do pořadů příspěvky o tom, kdo má ten den svátek nebo vyprávění známých osobností o knihách, které čtou. Teprve až v roce 2002 přišel nový mediální zákon, který umožnil přerušovat pořady reklamou. Zavedly se ale různé poplatky z reklam, které musela stanice odvádět státu. Navíc objem reklamního vysílání směl být menší než u konkurence. Očekává se, že současná středopravá vláda podmínky uvolní a umožní dát do hodiny 12 minut reklamy místo nynějších 10 v primetimu a 8 mimo primetime a že se objem reklamy zvýší z 10 na 15%.
Na závěr ještě komentář předního švédského deníku Dagens Nyheter k soudu režisérů s TV4: „Je hezké, že Já nechci! režiséra stále ještě znamená víc než Ale my musíme televizních stanic.“
