Ministr Dostál pokračuje ve své komické sérii. Nemůže vydýchat, že ve výběrovém řízení na post šéfa Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvítězil jeho úhlavní stranický nepřítel Kučera. Nebude proto špatné připomenout si několik momentů z nedávné historie. Oba pány totiž leccos spojuje a rozděluje.
Kučera i Dostál jsou oba členové ČSSD. Kučera poslancem donedávna byl, Dostál je jím stále. Oba dva připravovali v minulém volební období zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tady však už podobnost končí a začíná to, co oba pány doslova fatálně rozdělilo. Zatímco Dostál se svojí „policejní“ verzí zákona totálně pohořel, když se proti němu v konečné fázi postavila nejen naprostá většina politického spektra, ale i rádia, televize a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Kučera naopak spolu s dalšími poslanci (Buzková, Langer, Pleva) se svojí verzí uspěl. Zákon byl přijat, Petra Buzková jej v čele delegace našich poslanců obhájila v Bruselu a díky tomu také mohla být uzavřena další přístupová kapitola. Chybělo tehdy jen málo – a to je asi ta vůbec nejpodstatnější informace – a Kučera vystřídal Dostála v ministerském křesle. (A to se přece neodpouští, viď, Pavle!)
Neméně oba pány také rozdělila televizní krize. Zatímco Dostál se populisticky postavil na stranu vzbouřenců a od té doby se vyhřívá v jejich mediální přízni, Kučera byl jedním z jejich nejdůslednějších a nejnekompromisnějších kritiků. A to naši milí novináři také neodpouštějí. A tak se zrodila kauza „cenzor“.
Novodobí novinářští svazáci sice o tom, jak to chodilo s bigbítem za totality, vědí doslova „kulový“, ale s o to větší suverenitou a radostí cejchují úhlavního nepřítele. A vyznavačům Pravdy a Lásky je koneckonců také kdejaká podpásovka tradičně dobrá. Svých pěti minut slávy se tak v České televizi dočkal i Slávek Klecandr ze skupiny Oboroh, který přispěchal potvrdit, jak Kučera „cenzuroval“ jejich texty. Asi ho přitom ani nenapadlo, že samotná existence Oborohu, folkrockové skupiny s náboženskými texty, byla v osmdesátých letech vlastně anomálií. V severních Čechách či Praze by si nejspíš ani nevrzli. Pardubický Kučera jim jeden text „zcenzuroval“ a dvacet jiných „pustil“. Co na tom, že na takovémhle principu existovala celá Porta, všechny Rockfesty a přehrávky vůbec. Co na tom, že tento pokroucený systém byl produktem pokroucené doby, respektive komunistických mocipánů a nikoli všech těch dramaturgů a jiných přehrávkových páprdů, co jich jen bylo. Co na tom, že stejným způsobem by šlo za cenzory označit některé dnešní vážené majitele rádií či slovutné a uznávané hudebníky, kteří zasedali v přehrávkových komisích. Co na tom, že ti skuteční cenzoři se musejí mlátit smíchy o zem, že zatímco po nich nikdo ani nevzdechne, vyrobí naše „svobodná“ média prototyp cenzora z nešťastníka, který na pardubické ókáesce externě lektoroval texty a byl rád, že je rád. Co na tom, že právě Kučera si v době normalizace sám dost užil. Ale co o tom vědí naši postpubertální žurnalističtí sekerníci?
Avšak zpátky k Dostálovi. Jeho vrcholným komickým číslem je výrok, že Kučera „má na svědomí brutální politickou deformaci mediální scény“. Nezbývá mi než pana ministra diskrétně upozornit, že další brutální deformátorka, totiž spoluautorka onoho zákona Petra Buzková, toho času ministryně školství, s ním nyní sedí v jedné vládě. Tuto „brutální deformaci“ pak jistě způsobili také všichni Dostálovi spolustraníci, kteří pro zákon zvedli ruku. (Jen tak mimochodem: ze 176 přítomných poslanců hlasovalo pro 135.) A v neposlední řadě je vrchním brutálním deformátorem expremiér Zeman, protože Kučeru, jenž za (likvidací Novy, Železného, Fleischmanna, Rady atd.) umanutého, leč předložit průchodný zákon neschopného Dostála odpracoval to, co bylo nezbytné pro uzavření přístupové kapitoly v Bruselu, nejen že vysoce ocenil, ale bruselský pokrok ještě k tomu vydával za úspěch sociálně demokratické vlády.
Je to smutný pohled, jak se z kdysi docela normálního člověka stává kašpar, který své postavení zneužívá k vyřizování osobních účtů.
Petr Štěpánek
místopředseda RRTV
