Jan Potůček, toho času zrovna v Lidových novinách, je mizerný novinář. Napsal jsem to o něm v knize Ukradená televize aneb Co na obrazovce nebylo. Z faktů si obvykle vybírá pouze to, co zapadá do jeho teorií. Kde fakta chybí, dotvoří je. Novinařinu používá k vyřizování osobních účtů a animozit. Že se nemýlím, dokazuje Potůček opět, tentokrát v recenzi na moji knihu. Za rozsáhlý rozbor to nestojí, proto jenom několik příkladů.
Potůček vůbec netuší, že souhlas rady s jakýmikoli vlastnickými změnami nemá konstitutivní charakter. Zmatky okolo Novy nezpůsobila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jak již léta svým čtenářům podsouvá, nýbrž pomalé soudy, včetně toho rejstříkového, a především samotní vlastníci, kteří se o CET 21 spoří. Stejně mimo je v případě kauzy TV 3. Jeho neznalost zákonného rámce, ve kterém se RRTV musí pohybovat, je doslova odzbrojující. U novináře se specializací na média je to neomluvitelné.
Způsob práce pana Potůčka s realitou nejlépe charakterizuje tato ukázka. Píše: „Kniha o televizích, radě pro vysílání a novinářích končí souborem projevů Petra Štěpánka na kongresech a ideových konferencích ODS.“ A jaká je skutečnost? Kapitola věnovaná politice obsahuje dvanáct textů. Pouze dva z nich jsou Potůčkem zmiňované projevy. Do knihy jsem je zařadil proto, že se zaobírají mediální problematikou. Ostatních deset textů jsou komentáře psané pro noviny. Ach jo!
Petr Štěpánek
