Je to všude. Česko hledá SuperStar. První velká reality show TV Nova podle zahraničního manuálu je kulturním tématem letošního jara. Finálová desítka je známa. Porotu také známe. Známe i moderátory. Co ale víme o Laďce Něrgešové?
Je pátek před půl osmou večer. U Švandova divadla na pražském Smíchově zastavuje auto. Laďka Něrgešová právě přijela ze Strahova, kde ještě před půl hodinou vysílala na Expres Radiu. Vystoupila i se svým velkým psem. Dost živým psem. Pobíhá po chodníku a Laďka vzrušeně volá na Cézara, aby se přece jen uklidnil. Poté zamíříme do divadelní kavárny.
„Hrajete právě tady?,“ ptám se. „Ne, mé divadlo je Činoherní klub,“ odpovídá Laďka. Dívám se na ní a evidentně ji vyvádím z míry. „Děje se něco?,“ ptá se. „V televizi vypadáte úplně jinak,“ odpovídám. „A jak?,“ začne vyzvídat: „Jen se rozpovídejte…“
Jak jste se dostala k Expres Radiu?
To je dlouhé povídání. Jsem Pražačka a studovala jsem tady herectví. K rádiu mě přivedl Martin Hroch z rádia Kiss 98fm. Bylo to před sedmi lety a mé první rádio. Chodila jsem do Kissu namlouvat určité věci a pan Hroch mě slyšel a řekl mi, že mám hezký hlas a jestli nechci dělat moderátorku. Ujistila jsem ho, že opravdu nechci. Nezvládla bych technické věci a že mně to ani vůbec nezajímá. Přemluvil mě, abych si to aspoň zkusila. Že tam se mnou bude Roman Blinka. Ten mne vlastně zaučoval, co vlastně mám dělat. Tak jsem to nakonec dělala, ale nebylo to pro mne nějak zábavné a vůbec mě to nechytalo. Přiznám se, že jsem z toho odvázaná nebyla. Pak jsem odešla do oblastního Horáckého divadla na Vysočině. Na Radiu Vysočina, když jsem tam byla v divadle, dělali konkurs na dva moderátory. Tam jsem rádiu trošku přišla na chuť a rádio mě začalo bavit. Bylo to také i kvůli tomu, že jsem dostala čas přes den, a ne jako na Kissu, kde jsem vysílala v noci. Tam jsem měla pocit, že mluvím pro policisty, večerky a opilé party. Pak jsem se vrátila zpět do Prahy, kde jsem se zúčastnila mého prvního televizního konkursu. A u rádia jsem i nadále zůstala. Nabídli mi práci na City, kde jsem dělala s Petrem Králem rána. Jenomže jsme každý měli jiné představy a tak jsem Petrovi řekla: mám tě ráda, ale jdu na Kiss. Tam jsem dostala dopolední čas ve všední den. Jenomže tam zjistili, že jsem moc živá pro formát Kissu, takže se se mnou nakonec rozloučili. Bylo to takhle: Tenkrát tam programového ředitele dělal Mirek Albrecht a řekl mi, že se přehmátl. Není to o tom, že bych byla špatná jako moderátorka, ale nehodím se prostě do toho jejich formátu. Pamatuji si to dodnes. Před mou poslední frekvencí – což jsem ještě nevěděla, že je poslední – přišel do studia Mirek a řekl mi, at za ním potom přijdu. A já už tušila o co jde. Vím, jak se vyhazuje z rádia. Je to dost nepříjemné. Víte, že nebudete mít finanční příjem. Já jsem se tenkrát takhle opřela o mixák (Laďka ukazuje) a snažila jsem se to rozdýchat. Přišel za mnou Karel Rychlý, který v té době dělal hudebního ředitele, a řekl mi: Hele, Pokondři zakládají Expres Radio. Jenomže to bylo v září. A já mu říkám: Karle, to je sice pěkné, ale já musím do toho ledna za něco dejchat, i kdyby mě tam vzali. On mi říká: Dám ti číslo na Miloše Pokorného, vyřiď si to. Tak jsem zavolala Miloši Pokornému. Byli jsme asi na třech kafích, kde mi říkal, jak si představuje rádio. A rovnou mi řekl, že chce brát spíš kluky. A že holky nechce a že musí být skutečně dobré a že stejně bude konkurs. Tak jsem řekla OK, já do toho stejně půjdu. Půjčila jsem si peníze od rodičů, abych mohla čtyři měsíce z něčeho žít a čekala jsem na konkurs Expres Radia. Ten jsem udělala a od té doby tam jsem. A dokonce já a Viola Gebauerová jsme byly první za mikrofonem, když začalo Expres Radio vysílat.
Sedí vám Expres Radio formátem?
Rozhodně, jinak bych tam nebyla.
Máte zkušenost s předchozími stanicemi, kde je všechno nalinkované…
Právě proto, že jsem byla i na jiných rádiích, tak musím říci, že mi sedí nejen formát, ale i lidi a hlavně způsob, jak se to rádio dělá. Přesně takhle jsem si představovala, že se rádio má dělat. Vždycky, když jsem byla v nějakém rádiu, tak jsem se strašně zklamala. Myslela jsem si, že to nějak funguje a ono nefungovalo. Jak po stránce lidských vztahů v práci… A tady to opravdu funguje.
Možná je to i kvůli větší volnosti…
Ono už to není tak volné, jak bylo na začátku. Ona tam určitě musí být nějaká disciplína. Ale mě se líbí, jakým způsobem rádio chápe Miloš Pokorný s Romanem Ondráčkem. Líbí se mi jejich způsob práce a vyhovuje mi komunikace s nimi. Je pravda, že jsem slýchávala zvěsti, jací byli na Evropě 2, ale to co nyní s nimi prožívám, se od toho diametrálně liší. Když něco neklape, tak si to vyříkáme. Mám pocit, že tu práci děláme dohromady. Zatímco na jiných rádiích pět hlavních na poradě rozhodne, jak se to má dělat a pak vám to nakážou. Zatímco tady s námi o tom mluví a ptají se nás, co si o tom myslíme a co je špatně, co je dobře. Já sice vím, že rádio je marketing, ale já ho stále chci dělat srdcem a to se k té srdcové záležitosti na Expresu blíží víc, než v ostatních rádiích. A to je i ten důvod, proč by se mi z tohoto rádia nechtělo. Také si všichni, co jsme na Expresu, říkáme, že ani nevíme, kam bychom šli. Možná se to v těch rádiích změnilo, já nevím… Ale já jsem prostě ráda, že jsem na Expresu. A sedí mi i muzika, která je diametrálně jiná, než to, co tady hrají rádia.
A nyní se dostáváme k tomu, jak jste se dostala k moderování Česko hledá SuperStar…
Já jsem vůbec nevěděla, že se něco podobného chystá. Moc se na televizi nedívám. Nemám čas a když jsem doma, tak si raději pustím rádio nebo cédéčko, než abych sedla k televizi nebo si ji pustila jako kulisu. To opravdu nedělám. A jak jsem se k tomu dostala? Už jsem to říkala do více novin. Vzbudila mě Míša Hronová, dramaturg na Nově, že mě slyšela na Expres Radiu. A že vůbec neví, jak vypadám, ale sedí ji, jak mluvím a jestli bych nechtěla jít do konkursu.
To je přesně ono. Tvrdí se, že Expres Radio nikdo neposlouchá a přitom je evidentní, že tohle rádio poslouchají právě ti nejdůležitější lidé…
No jasně, já tomu věřím. Nemyslím si, že Expres Radio poslouchá deset tisíc lidí nebo pár vyvolených. Já tomu rádiu věřím.
Šla jste na konkurs?
Šla, ale musím říci, že konkursy nesnáším. Šla jsem tam jenom kvůli tomu, že mě potěšilo, že dramaturgyně z Novy poslouchá Expres Radio.
A vůbec jste nevěděla, na co jdete?
Ne. Ona mi to sice do telefonu vysvětlila. No a nakonec jsem zůstala až do konce. Už jsem to tolikrát vyprávěla… (smích) Podívejte se. Všechno je o tom, jestli přijdete ve správnou chvíli na správné místo. A stejně to ještě neznamená, že se něco odstartovalo. Je to jen věc, kterou si z nějakého důvodu máte zažít…
Kdy se to odehrálo?
Vzhledem k tomu, že jsme čtrnáct dní před Vánoci jeli točit první konkurs do Ostravy, tak řekněme, že první týden v listopadu. To byl opravdu fofr. Vzali nás a za dva dny jsme jeli točit.
Lze prozradit, jak se dělaly první čtyři díly?
Na tom není co prozrazovat. Co bylo v televizi, tak to bylo ve skutečnosti. Nic nebylo nahrané. Má to být reality show. Ale jasně, že musíte 16 hodin vtěsnat do jedné hodiny. Takže se hodně stříhalo. Ale co jste viděl, tak byla jen zkrácená verze toho, co jsme prožívali. Nečekejte, že vám řeknu nějakou bombu, když není.
Přece jen, lze říci jaké to opravdu bylo? Emoce a tak…
Myslela jsem si, že to, co jsme na konkursech prožili, se dá přenést do televize. V reálu to bylo daleko emotivnější, než na té obrazovce.
Lidé byli opravdu emotivní, brali to skutečně vážně?
Strašně.
Všichni chtěli se stát SuperStar.
Bylo málo, co to brali jen tak. I když tam přišli, že to půjdou jenom zkusit, tak se jich to stejně dotklo. Je to přirozené. Celou dobu je to o tom, že těm lidem – poslední čtyřicítce desítce – na tom záleží, jsou pro to ochotni něco udělat a obětovat. Jsou tam velké emoce, velké sebezapření a má tam být disciplína. A pokud nebyla, tak se to odrazilo samozřejmě na jejich postupu. Záleží i na tom, koho lidé volili a my se můžeme jenom dohadovat, kdo před kamerou udělal největšího chudáka nebo kdo nejlépe zpíval. Žádný velký skandál, který bych vám mohla říci nečekejte. Protože není. Ale myslím si, že je dobré zdůraznit, že ke všemu co se odehrává a říká v rámci moderování, je psán scénář. Na Nově jsou lidé, kteří jsou za to placení. Já se ho naučím a plus mínus řeknu svými slovy. Všechno je dané! Je dané, že řeknu: poprosím režii o rekapitulaci, Ondra Brzobohatý na to naváže větou, která končí touhle narážkou. Jsou to dané věci, které se před vysíláním učíme.
Což málokdo chápe…
Jasně. A když mi někdo vytkne nebo si o sobě přečtu, že jsem se mohla zeptat zajímavěji nebo proč jsme to tak dlouho natahovali, tak odpověď je jednoduchá: je to ve scénáři!
Takže i otázky, které jste kladli soutěžícím při vyhodnocování po 23. hodině, byly již připravené a vyzkoušené?
Jistě. Ty základní otázky o které se opřete v přímém přenosu byly pochopitelně připravené.
Někteří soutěžící ale byli otázkou zaskočeni. Třeba ve druhé desítce mě zaujala otázka, kdy jste z jednoho soutěžícího udělala div ne maminčina mazánka a on měl co dělat, aby to ustál.
Otázku věděl dopředu a ještě se se mnou radil, zda je vhodná odpověď. A já mu řekla, že to je na něm. Ale zahrál to dobře, co? Ale to je klasická příprava na živé vysílání. Otázky jsou dané, já je nevymýšlím v ten moment. Všechno vychází z toho, že na tento pořad je manuál a ten se musí dodržovat. Všechno má nějakou štábní kulturu.
Máte ještě trému?
Mám.
Ale mohla byste přece jen být vytrénovaná, vždyť vysíláte v rádiu.
To moc výhodou není. V rádiu se text neučím, říkám si co chci. Ale je diametrální rozdíl dělat rádio a televizi. A je pravda, že mi lidé ze štábu občas říkají: proč to nezvládáš, když děláš v rádiu? Ale televize je úplně něco jiného. Pro mne teda ano. Když jsem v rádiu za mikrofonem, tak se mohu tvářit jak chci, dělat si co chci … Jedu si ten svůj text a vím, že takhle chci začít a takhle skončit. A mohu se na to soustředit. Zatímco v televizi si musím dávat pozor, abych dobře stála, koukala do správné kamery, zvládala další věci, které si dohodneme při zkoušce. Je to prostě něco jiného.
Co bude nyní následovat?
Od neděle už budou pravé přímé přenosy z Brumlovky, už od 20 hodin.
Už jsou zkoušky?
Je to udělané tak, že v sobotu budou celý den zkoušky, v neděli dopoledne se všichni sejdeme a večer uděláme přímý přenos. Na Brumlovku se přivezou kulisy, které slouží pro finálové koncerty.
Nyní už tam boudou fandíci diváci…
Neřeknu vám to přesně. Ta soutěž má celkem tři fáze. Dvě jsou za námi, nyní bude ta třetí a já se vždycky s tím seznamuji průběžně.
Jak vnímáte svou současnou mediální publicitu?
Osobně mně mrzí, že když se o této soutěži píše, tak to píšou novináři, kteří přesně neví, jak to probíhá. A pak kritizují něco, co neexistuje a bohužel v tomto státě pořád platí: co je psáno, to je dáno. Ze začátku jsem rozhovory měla ráda, ale pak zjistíte, že se většinou ptají na to samé, málokdy si o Vás, jako o člověku, se kterým jdou dělat rozhovor, něco zjistí a někteří si i „tak trochu“ přeformulují, co jste řekl… A někdy si samozřejmě i něco vymyslí. SuperStar je náročná práce, je to velká zkušenost a co bude dál, se rozhodnu já sama. Až po skončení soutěže. Nyní to nemá smysl řešit, ani říkat: chci to. Určitě budu dělat divadlo a rádio. A když nic nepřijde, tak se nic neděje. Mám super život.
Dotkla se vás hodně kritika v Reflexu?
Co mám na to říct. Volali mi známí, co tam o mě Andrej Halada napsal, co to má jako být. Řekla jsem si: prostě to neřeš. Když nechápe, že v tak velké televizi existuje něco jako scénář…
Sledujete diskuse na internetu?
Občas. Než mě tam někteří pisatelé dopálí a já si řeknu, proč sem vlastně lezu. Anonymní kritika i pochvala pro mě mají minimální hodnotu.
