RECENZE – České televizní stanice jsou mistry v čerpání, natahování a ředění jakéhokoliv námětu do absolutna. V případě seriálu Zdivočelá země lze vystopovat známky logičnosti, protože posun na časové ose 20. století znamená pro Maděru a spol. nové problémy a životní situace osudových rozměrů. Třetí série se, mimo jiné, rozmáchla do epické šíře, pod níž se však konstrukce fungující v předchozích řadách sesypala jako domeček z karet.
Režisér Hynek Bočan (1938) profesně vyrůstal souběžně s proslavenou „českou novou vlnou“ a neprávem se jeho filmy ocitly v jejím stínu. Tragikomická Soukromá vichřice (1967, podle románu Vladimíra Párala), historické drama Čest a sláva (1968) a chmurný Pasťák (1968, dokončen 1990) patří k tomu nejlepšímu, co československý film v té době vyprodukoval. Tyto filmy také, mimo jiné, dokazují univerzálnost režijního umu tohoto režiséra.
K televizi se Hynek Bočan dostal v roce 1969, kdy režíroval legendární Záhadu hlavolamu. Z období normalizace stojí za zmínku snad jen televizní komedie Svatební cesta do Jiljí (1983) a filmová pohádka S čerty nejsou žerty (1984).
Od devadesátých let minulého století se Hynek Bočan stává téměř výhradně režisérem televizních seriálů. Tato jeho tvorba trpí velkou nevyvážeností. Vedle vynikajících seriálů Co teď a co potom? (1991) a Přítelkyně z domu smutku (1992) můžeme postavit velmi nepodařené seriály Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003) a Poslední sezóna (2006). Sága Zdivočelá země se svými třemi sériemi přehoupla z jednoho konce této pomyslné stupnice na druhý.
Rok 1968? Pro diváka nic nového
První dvě řady Zdivočelé země se odehrávaly v atraktivních a stále málo zdramatizovaných 50. letech minulého století. Třetí série se dějově řadí do období po srpnu ´68, a tato doba staví před tvůrce problém, který se může zdát jako malicherný, jenže pro televizního diváka je velmi důležitý. Události spojené s rokem 1968 už byly zpracovány snad ze všech možných úhlů. Můžeme říci, že tato doba je pro tvůrce tím nejjednodušším historickým obdobím (kromě 2. světové války), protože z dnešního pohledu byl svět jednoznačně rozdělen na ty dobré a ty zlé. U scénáristického tandemu Jiří Stránský-Hynek Bočan je patrná snaha o pravdivou výpověď, avšak realita televizního diváka je krutá. Z podoby, jakou tvůrci dávají Zdivočelé zemi III, se stává nuda a klišé.
Roztažených 10 minut
4. díl Braniboři v Čechách a co se kolem premiéry seběhlo by soudný střihač vměstnal do desíti (maximálně patnácti) minut. Událostí se v tomto díle sice stalo dostatek, ale všechny byly nahozeny velmi volně a náznakem. Podstatné věci (divadelní představení, pokus o znásilnění Maděrovy dcery, atp.) proběhly na obrazovce bez pořádného ukotvení a propracování. Celý příběh byl utopen v urputné doslovnosti gest a „obyčejných“ úkonů (vzal tužku, otevřel bloček, začal zapisovat….) a až příliš častého panorámování po krajině. Když už se zdálo, že sekvence nemůže být nudnější nastoupily neuvěřitelně kýčovité lesy smyčců, aby snahám o divákovo napětí a jeho zájem o dění na obrazovce zasadily smrtící ránu.
Zdivočelé zemi III také chybí určitá sevřenost předchozích dvou sérií. Je logické, že omladina dospěla a začala žít vlastní životy, avšak snaha o podchycení jejich osudů při zachování elementárního půdorysu statku (JZD) ztroskotává. Dramaturgie příběhu se rozpadá, nedrží při sobě a osudy hrdinů působí na diváka příliš zmatečně.
Dramaturgická a režijní nemohoucnost
Věřím ale, že scénář sám o sobě má své kvality a jeho čtení musí být poutavou záležitostí. O jeho zahuštění do podoby kvalitního televizního seriálu se měl postarat televizní dramaturg. Je smutné, že i v tomto případě dramaturgie České televize totálně selhala. Dramaturgyně Helena Slavíková nedokázala ve scénáři najít nosné momenty, situace a postavy a na nich postavit dostatečně atraktivní příběh (I přes výše uvedené poznámky zůstávají 60. léta 20. století jedním z nejzajímavějších období, co v novodobé historii máme.), čímž jenom potvrdila tvůrčí impotenci, kterou v současnosti Česká televize na této pozici předvádí.
Při sledování zmiňovaného dílu jsem postrádal jakýkoliv výraznější náznak režie, ta jakoby neexistovala. Herci se pohybovali s neutrálními výrazy, jenž byly střídany se sveřepými pohledy. Naplno se absence režie projevila v hlavní scéně 4. dílu, když divadelní představení Braniboři v Čechách bylo spodobněno tou nejobyčejnější možnou formou, která postrádala sebemenší originální nápad.
Detaily jsou pro věrohodnost klíčové
Celkový vjem ze Zdivočelé země III kazily také nepřesné a nevěrohodné detaily. Nejsem módní znalec a odborník, ale kostýmy některých herců ve mě vyvolávaly silné pochyby o autenticitě. Šlo zejména o bundu, co nosila postava Edy (Matěj Hádek) a na jednom divákovi divadelního představení jsem zaregistroval mikinu.
Také si nejsem jist, zda v roce 1968 mívali v hospodách televizor umístěný v horním rohu velké místnosti (jak to známe z dnešních časů). Je sice možné, že to některý z tvůrců takhle pamatuje, ale pro klid duše šťouravého diváka by nejspíš bylo přirozenější, kdyby se televizor umístil doprostřed jeviště. Věřím, že radnice v zapadlé vsi někde v Sudetách mohla mít krásně opravenou růžovou fasádu, ale rozbitý a neudržovaný dům na návsi působí přece jen věrohodněji.
Tímto diletantským přístupem vše vypadá, jako když si skupina amatérských nadšenců s velmi omezeným rozpočtem hraje na události po srpnu ´68 a fakt, že ne všechny detaily jsou košer, jim vrásky nedělá.
Když už Česká televize rozjela takhle velkolepou ságu jednoho rodu, nebylo by od věci nechat Maděru a ostatní prožít i listopad ´89. Jiří Stránský by jistě dokázal napsat zajímavý příběh, ovšem v dalších tvůrčích složkách by to chtělo, aby byla odvedena pořádná práce, jež by nezaváněla povrchností a flákačstvím.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●○○○○○○○
Zdivočelá země III.
4. díl Braniboři v Čechách a co se kolem premiéry seběhlo
Premiéra v pondělí 24. listopadu ve 20:00 na ČT1
Režie: Hynek Bočan
Scénář: Jiří Stránský, Hynek Bočan
Dramaturgie: Helena Slavíková
Kamera: Vladimír Holomek
Výtvarník kostýmů: Jarmila Konečná
Architekt: Luděk Souček, Štefan Theisz, Jan Ritter
Lokace: Jiří Synek
Šéfdramaturg: Ivan Hubač
Šéfproducent: Jaroslav Kučera
Výkonný producent: Přemysl Pražský
Produkce ČT: Jiří Koštýř
Zvuk: Vladimír Skall
Pomocná režie: Zuzana Mathéová
Střih: Dalibor Lipský
Autor hudby: Zdeněk Barták
