RECENZE – Česká televize v neděli večer nabídla svým divákům na prvním programu dvojici středometrážních snímků, které spojovalo jméno scénáristy. Text Eugena Lišky pak dostali na starosti dva ne zcela neznámí režiséři. Výsledný dvojprogram na první pohled bil do očí svou kvalitativní nevyrovnaností. Zatímco v prvním filmu lze nalézt málo kladného, z druhého se stalo svěží dílo, kterých v současnosti produkuje ČT zoufale málo.
Středometrážní formát je pro filmaře zrádný podobně jako je pro běžce zrádná osmistovka. V minutáži od cca 20 minut do cca 62 minut je tvůrce nucen pevně vybudovat dramatický oblouk, jenž musí obsahovat více motivů než při krátkých filmech, zároveň se autor nemůže epicky rozmáchnout, jako při celovečerním formátu.
Podle dvou scénářů Eugena Lišky vznikly v České televizi dva filmy – Herbert v ringu a Daleko do Nashvillu. Nejspíš nechtěně, ale přece jen zcela zřetelně nabídla Česká televize dva středometrážní snímky, které svou rozdílnou kvalitou ukazují, kudy už raději ne a kudy cesta vede.
Boxující kněz
Padesátiminutový snímek Herbert v ringu režíroval známý herec a režisér Otakáro Maria Schmidt. Ten se stal veřejnosti povědomý jako člen divadla Sklep, později se také vrhl na filmovou režii. V roce 1999 režíroval pozoruhodný a nedoceněný film Eliška má ráda divočinu. Tento snímek nebyl dokonalý, přesto zaujal svým výtvarným pojetím a zdálo se, že ve Schmidtovi roste zajímavý režisér.
Jenže došlo ve Schmidtově tvůrčí kariéře k totálnímu obratu směrem k absolutní víře v Boha. V roce 2006 Schmidt režíroval hodinový dokument o řádu Jezuitů Nejsme andělé, jen děláme jejich práci. Nevím o větším tvůrčím obratu, který se u nějakého režiséra odehrál, ale z Otákaro Schmidta se stal režisér explicitně propagující víru v Boha.
Z tohoto pohledu je volba režiséra pro film Herbert v ringu zcela v pořádku a logická. Celkově musíme ocenit výběr námětu. V jedné z nejateističtějších zemí světa je „vážné“ zpracování tématu, které se týká otázky víry, atp., vždy nahlíženo s jakýmsi apriori úšklebkem.
Příběh mladého kněze, který se snaží upoutat chovance v ústavu, aby jim nabídl další možnosti, jak proplouvat životem naneštěstí těmto předsudkům nahrává. Schmidt během filmu nedokázal obhájit knězovu motivaci a hlavně vše přímočaře směřoval k „osudnému“ boxerskému utkání. Plně nebyly dotaženy vedlejší motivy, které mohly 50 minut velmi zpestřit. Je pravdou, že už scénář toho nejspíš moc nenabízel. Celý film byl naprosto zbytečně natahován „meditativními“ záběry na zadumaného mladého kněze.
Pointa celého příběhu byla klasická – už od dob Rockyho. Herbert sice prohraje, přesto je morálním vítězem a chovanci jej začínají uznávat.
Schmidt se až příliš soustředil na to, aby divákům ukázal vnitřní boj duchovního a zcela pominul dramaturgickou kostru. Z detailů však bylo poznat, že režírovat umí. Výborně bylo například zvládnuto vizuální rozlišení jednotlivých hrdinů. Toto je veliká bolest českého filmu – divák často jednoduše nepozná kdo je kdo. Tady to bylo jasně určeno: mladý divoký vychovatel nosil vousy; hlavní chovanec, kterého musel kněz přesvědčit, byl blonďák s brýlemi; nejlepší boxer a budoucí Herbertův soupeř měl zrzavé vlasy a trenér boxu byl černovlasý. Možná se to zdá nepodstatné toto rozlišení, ale pro dobrou orientaci je zcela zásadní. Mnohdy diváka zkrátka otráví, když se mu postavy pletou.
Velké problémy jsem měl s obsazením Jiřího Havelky do hlavní role kněze Herberta. Havelka je známý zejména divadelní veřejnosti. Jako divadelní režisér je dokonce držitelem prestižní Ceny Alfréda Radoka. Havelka proslul zejména s kabaretním uskupením VOSTO5, které svá představení zakládá na improvizaci. Televizní diváci mohou členy tohoto souboru (včetně Jiřího Havelky) znát z hudební stanice Óčko, kde moderovali pořad Baráž.
Havelka není herec pro vážné a „zadumané“ role. Nepůsobí věrohodně a z jeho projevu je cítit vrozená potřeba sebeparodie. Ostatní herci předvedli standartní výkony, z nichž vynikala přirozená divokost Jana Dolanského.
Celkově musím ocenit odvahu výběru tématu, avšak zpracovaní naprosto pohořelo. Nepodařilo se rozehrát všechny nitky, které dávají dohromady dramaturgickou pavučinu. Ta se tak rozpadla v nic neříkající hmotu, která svou chutí připomíná silný odvar z pelyňku.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●○○○○○○○○
Herbert v ringu
premiéra 22. března ve 20:00 na ČT1
scénář: Eugen Liška (podle vlastní stejnojmenné povídky)
dramaturg: Jan Lekeš
kamera: Vít Bělohradský
režie: Otakáro Maria Schmidt
Černá groteska s nádechem hororu
Zatímco scénář k Herbertovi v ringu napsal Liška podle vlastní stejnojmenné povídky, scénář Daleko do Nashvillu je vítězným textem z literární soutěže vypisované každoročně Českou televizí pro studenty filmových škol. Oba texty jsou sice od stejného autora, ale tím veškerá podobnost končí.
Daleko do Nashvillu je na první pohled filmovější tím, že nemá potřebu odrážet se od snahy o věrohodnost a realitu. Prostě mladí kluci naskočí na nákladní vlak, který jede úplně jinam, než původně mysleli, pronásledují je tajemní lidé s lucernami, kteří je chtějí stáhnout z kůže. Teď už záleží jen na režisérovi, zda divák na tuto fabuli přistoupí, či nikoliv.
Režisér Tomáš Bařina se v roce 2007 proslavil nečekaným hitem Bobule. Již dříve však odbornou veřejnost zaujal krátkými snímky Konec sezóny (1999) nebo Nelásky (2001).
V půlhodinovém Daleko do Nashvillu prokázal vysokou filmařskou vyspělost zejména ve střihu a rytmu. Tím dal připomenout slavné Sousto (1960, režie: Jan Němec), s nímž Daleko do Nashvillu spojoval také motiv vlaků.
Příběh byl vystavěn jako lehce halucinační černá groteska s prvky hororu zastoupenými tajemnými a nikdy konkrétně neviděnými lidmi s lucernami. Bařina celý snímek rámoval právě jízdou vlakem, o níž se opíral v rytmickém budování napětí. Krátce by se dalo říct, že to bylo jednoduché a plně funkční.
K tomu, aby byl tento film brán jako něco víc než jen studentské cvičení, pomohly herecké výkony. Nejde ani tak o Jiřího Schmitzera, který předvedl tradiční neuchopitelný herecký projev, jaký zvládá jen on. Spíše mám na mysli dva hlavní představitele. Jakub Štěpán (Ondra) a Ivan Říha (Honza) byli vedeni pevnou rukou, která nedovolovala nějaké výstřelky. Přesto dokázali svou postavu nějakým způsobem charakterizovat – např. Štěpánovo nervózní přecházení sem a tam.
Pointa celého příběhu (Oba kluci se probrali v kontejneru, který byl naložen na loď Nashville a ta plula po širém moři.) byla očekávatelná, přesto příjemně překvapila svou obrazovou strohostí a jednoznačností. Záběry přes kontejnery a záda obou hrdinů na neklidné moře přesně zakončily groteskní situace předchozí noci. Nikde nebylo řečeno, co bylo sen, co realita, jak moc zveličovala tma a hlavně, jestli se tohle všechno vůbec může stát. Důležité bylo, že se divák během půlhodiny dokázal pobavit i sledovat dění se zatajeným dechem.
Hraný film je především vyprávěním příběhu, pokud má někdo potřebu sdělit světu poselství, měl by si najít jiné médium. Daleko do Nashvillu je velmi povedeně vyprávěným příběhem, který se odehrává na malém prostoru s málo postavami a během krátké doby svého trvání dokáže pohltit.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●●●●●●
Daleko do Nashvillu
premiéra 22. března ve 20:50 na ČT1
scénář: Eugen Liška
dramaturg: Jan Lekeš
kamera: Tomáš Sysel
režie: Tomáš Bařina
Středometrážní filmy poslední dobou z obrazovek České televize poněkud vymizely. Nedělní dvojprogram ukázal, že tímto směrem vede cesta, jak se dostat ze současné mizérie, v níž se původní dramatická tvorba (až na pár světlých výjimek) ocitla.
Nemusí se vše povést, avšak tento formát snese více porážek, než celovečerní. Nabízí také více možností pro různé náměty i neotřelé tvůrce. Přestože se Herbert v ringu hrubě nepovedl, převládá u mě to pozitivní – totiž, že snímek Daleko do Nashvillu se hrubě povedl.
