RECENZE – Na první neděli letošního roku připravila Česká televize premiéru televizního filmu Setkání v Praze, s vraždou. Námětem k této detektivce se stala stejnojmenná kniha Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, hudbu měl na starosti Lazo Deczi, herecké obsazení zářilo velkými jmény, přesto výsledný produkt nedosáhl očekávaných kvalit a tento snímek se zařadí do beztvaré šedi současné televizní produkce ČT.
Při transformaci díla primárně určeného pro četbu (román, novela, povídka, atp.) pro filmové plátno, nebo televizní obrazovku může vzniknout dojem, že jde o práci jednoduchou a prostou. Knížka se zkrátka přepíše do scénáře a hotovo. Tento pohled je zcela mylný, protože film (i televizní) není kniha. Film je svébytná forma, která ve svém základu má s literaturou minimálně společného. Adaptovat knihu do podoby filmového scénáře znamená proměnit jednu věc (knihu) v jinou (scénář), nikoliv překrýt jedno druhým. Nejedná se tedy o zfilmovaný román nebo zfilmovanou divadelní hru, ale o dvě zcela odlišné formy. Jablka a hrušky. Román většinou pojednává o vnitřním životě, o myšlenkách románové postavy, jejích pocitech, emocích a vzpomínkách odehrávajících se v myšlenkové krajině dramatického děje. Scénář pracuje s vnějšími znaky, detaily – tikání hodin, dítě hrající se na prázdné ulici, auta odbočující na křižovatce. Scénář je příběh vyprávěný obrazy, umístěnými do kontextu dramatické struktury. (Jak napsat dobrý scénář; autor: Syd Field). Toto nejsou slova nějakého akademického teoretika, ale kovaného praktika ošlehaného hollywoodskou praxí, jehož slova by si měl vzít k srdci každý scénárista a dramaturg. Avšak scénář k filmu Setkání v Praze, s vraždou trpí vážnou nemocí, které se vznešeně říká „úcta k předloze“. Knihu Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého jsem nečetl, ale při sledování filmu jsem si dokázal velmi dobře představit její obsah. Scénárista Josef Eichmann (pro televizi adaptoval například román Egona Hostovského Nezvěstný) nezvládl literární dílo převézt do „příběhu vyprávěném obrazy“. Nejvýraznějším znakem byla partička saxofonistek. Ta filmem proplouvala bez sebemenší motivace a jejich přítomnost byla zcela zbytečná. Nic na tom nezmění fakt, že saxofon a jazz patří k tandemu Salivarová/Škvorecký odjakživa. Celkově se ve scénáři objevuje přehršel vedlejších motivů, jež odvádějí diváka od toho podstatného. V detektivce by se primárně měl vyšetřovat zločin. Setkání v Praze, s vraždou bylo zaneseno tolika motivy, že ve výsledku lze úspěšně pochybovat o žánru tohoto díla. Pokud točím detektivku, tak musí motivy vyrovnávání se s minulostí ustoupit do pozadí a ne, aby se tato dějová linka vrstvila do více úrovní (Rudé gardy, 50. léta). Pokud základ příběhu uniká scénáristovi uniká mezi prsty, musí nastoupit nekompromisní dramaturg, který striktně dbá na to, aby scénář k detektivce byl opravdu scénářem k detektivce a ne podivným kočkopsem. To se nepodařilo a Setkání v Praze, s vraždou se bohužel stává dalším filmem, kde dramaturgie totálně selhala.
Zamotané priority příběhu
Jasno do žánru nevnesla ani režisérka Jitka Němcová, jejíž profesní život je spojen výhradně s tvorbou pro televize. Ani režisérka nedokázala odolat „pohodlnému“ způsobu přetvoření knihy do filmu. Všechny rušící motivy byly natočeny a důrazně prezentovány ve výsledné podobě filmu. Němcová zkrátka natočila to, co dostala na papíře a ve střižně to podle toho také sestříhala. Vůbec jí nevadilo, že pátrání po vrahovi se totálně utopilo ve snaze vyrovnat se z minulostí (dvojí) a v obdivování krás Prahy cizinkami. Nebylo zcela jasné, kdo je hlavní postavou příběhu a divák nevěděl, na co se má soustředit. V tomto směru byly naprosto zničující prostřihy na polonahé hrající saxofonistky, které postrádaly jakýkoliv smysl, stejně jako celá linie pětice hudebnic vystupujících pod dvojznačným názvem Sexband.
Jitka Němcová měla k dispozici opravdu špičkovou hereckou sestavu – Iva Janžurová, Pavel Liška, Jan Tříska, Pavel Landovský, Lucie Vondráčková, Jiří Menzel, Jan Kašpar, František Řehák, Pavel Kříž. Jenže to k úspěchu nestačí, protože herci musí vědět, co mají hrát, a když režisér vlastně pořádně neví, co točí, nemohou ani herci vědět, jak své postavy uchopit. Jedinými světlými výjimkami byly dva dialogy mezi Pavlem Landovským a Pavlem Liškou – na loďce a na hausbótu. Myslím si, že v těchto případech došlo k nečekanému a vynikajícímu spojení dvou hereckých individualit. Ironie, lehkost, přesné herectví – nic z toho jejich společným výstupům nechybělo. Jenže to je na hodinu a půl dost málo.
Macho kamera a špatný zvuk
Za zmínku stojí ještě práce kameramana Jiřího Šimůnka při natáčení, již zmiňovaného, koncertu saxofonistek. Vždy šlo o sérii podivných detailů a polodetailů, kde se diváci mohli „pokochat“ záběry na ňadra v lesklých podprsenkách, špeky v ohybech těl a celulitidy na stehnech hereček. Rád bych popsal vizuální podobu těchto obrazů jinak, ale opravdu šlo o poctivou snůšku sexistických a naprosto samoúčelných záběrů.
Také trikové záběry před modrým (zeleným) pozadím si zasloužily lepší nasvícení, aby „ateliér“ tolik nebil do očí.
Na závěr bych se pozastavil také nad prací zvukových mistrů. Nevím, proč na Kavčích horách tolik pracují s postsynchrony. Jejich umělost je téměř neposlouchatelná. Vrcholem u Setkání v Praze, s vraždou byl obraz v soudní síni, kdy soudce říkal zcela odlišný text, než kterým byl předabován. Tyto detaily srážejí výsledné dílo o několik tříd dolů.
Ve srovnání s předvánočními Devatenácti klavíry hoří Setkání v Praze, s vraždou rychleji než hedvábný papír. Film Jitky Němcové neobstál v elementárních věcech, které jsou pro dobrou televizní detektivku potřeba. Ještě smutněji působí tento snímek při vědomí, že ve čtvrtek na ČT1 startují nové díly úchvatného Hercula Poirota s Davidem Suchetem v titulní roli (mimochodem také vyráběno podle literárních předloh).
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●○○○○○○○
Setkání v Praze, s vraždou
Premiéra 4. ledna ve 20:00 na ČT1
scénář: Josef Eismann
hudba: Lazo Deczi
kamera: Jiří Šimůnek
režie: Jitka Němcová
