RECENZE – Rozhodli jsme se pro vás zmapovat jarní novinky, které na naše televizní obrazovky přinesly české televize. Tentokrát se blížeji podíváme na dva nové pořady TV Prima. První z nich se neotřelým způsobem snaží napravit pošramocenou pověst českých restaurací a ten druhý pod laciným a urážlivým názvem ukrývá zajímavou soutěž.
Nejvýraznější televizní stanicí letošního jara je bezesporu TV Prima. Nejenže připravila pro veřejnost překvapení v podobě rychlého spuštění nového kanálu Prima Cool, ale také rozdává svým divákům nové pořady plnými hrstmi. Nelze se proto divit, že první díly našeho mapování televizních novinek jarního schématu věnujeme právě komerční dvojce. Dnes jsme zamířili na kulinářský pořad Ano, šéfe! a na soutěž s názvem Nepodceňuj blondýnky. Oba pořady přinášejí jisté zpestření programové nabídky, avšak jeden z nich je totálně srážen laciným a nízkým rámováním „typického posuzování blondýnek“.
„Jedl jste někdy lanýže?“ „Ne.“ „Tak proč je nabízíte?“
Pořad Ano, šéfe! je krásnou ukázkou toho, jak široký rozptyl mohou mít pořady o vaření. Myslím si, že by bylo poněkud scestné, kdyby byl tento pořad srovnáván historickou Prima vařečkou, současnými celebritami z Kluků v akci, nebo s dobrotami pana Babicy. Konkrétně mám na mysli díl s názvem Disco People, v němž až tak nešlo o samotné kuchařské umění. Spíše se zde řešil celkový koncept restaurace.
Názor na současný stav českých restaurací může být rozdílný. Jsem však přesvědčen, že negativní hodnocení „běžných“ pohostinských zařízení bude převažovat. A do těchto míst přesně míří Ano, šéfe!.
Velkohubý průvodce Zdeněk Pohlreich nejde pro ostřejší slovo daleko a časté pípání nepřístojných slov rychle dodá celému pořadu přirozenou atmosféru. Pohlreich ze sebe vyzařuje přirozenou autoritu a dokáže přesvědčovat jednoduchými a jednoznačnými argumenty. Má jasnou představu, jak by měla restaurace fungovat a jeho pohled zvenčí působí jako potřebný katalyzátor kamarádských a jiných propletenců.
O pořadu Ano, šéfe! se mluví – další velmi důležitá věc. Po dvou odvysílaných dílech se již dříve přihlášené restaurace odhlašují a jiné restaurace se hlásí. Dokazuje to i sledovanost, která se zatím pohybuje těsně pod desíti procenty ratingu – v absolutních číslech to představuje více než 730 tisíc diváků starších patnácti let. Z jarních novinek je Ano, šéfe! z hlediska sledovanosti nejúspěšnější.
Vraťme se k 2. dílu, kde došlo k propojení staré reality show s tou novou. Majitelem restaurace a diskotéky People je totiž jeden z účastníků VyVolených. Martin z Ostravy investoval do podniku podle svých slov „desítku“, a přestože je podnik v centru Prahy, návštěvnost je mizerná.
V první fázi zmapoval Pohlreich nabídku jídel. Nejprve se zhrozil nad tlustou knihou s názvem Menu – běžným to nešvarem českých restaurací. Objednané jídlo u něj dopadlo relativně dobře. Největším prohřeškem byla lanýžová omáčka bez lanýžů. V několika následujících vstupech Pohlreich obratně rozkryl hlavní nešvar restaurace People – provozního. Tento velmi dobrý kamarád majitele vše nejspíš myslel v tom nejlepším úmyslu, avšak jednotná koncepce chyběla.
Ano, šéfe! je vystavěno na přímém střetu a kontroverzi. Mohli bychom jej nazvat akčním pořadem, proto v něm nechyběli již zmiňovaná ostrá slova, která překrylo pípání, hádky, urážky, atp. Když bylo potřeba, ukázal Pohlreich své kuchařské umění výrobou nějaké hovězí ekonomicky výhodné speciality, ale v tomto případě nešlo o recepty.
Postupně se vše začalo obracet k lepšímu a celý příběh skončil jako krásná pohádka (lacinou nálepkou na rozbitá dveře restaurace). Tuto příliš viditelnou fabulaci považuji za jeden ze záporů, ale na druhou stranu musím uznat, že pořad musím mít začátek – prostředek – konec, takže nakonec: Proč ne?
Negativněji vidím nedotaženou renovaci podzemních prostor, kde sídlí disco/bar. Odborník na koktejly přišel, ochutnal, zhodnotil, odešel a tím to celé skončilo. Bylo zřejmé, že si tvůrci pořadu v tomto případě ukousli poněkud větší koláč.
Celkově lze říci, že Prima velmi dobře vybrala osobnost průvodce a s tímto pořadem, jenž vychází z britského Kitchen Nightmares, nabrala chvályhodný směr. Stejně jako Nahá jsi krásná není až tak o módě, není Ano, šéfe! až tak o vaření, jako spíš o přístupu k dané problematice. V tom lze vypozorovat nový trend, který se snaží přece jen jít pod povrch problému.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●●●●○○
Je ten nesmysl o blondýnkách důležitý?
Druhý pořad, na který se tentokrát zaměříme, je soutěž Nepodceňuj blondýnky. Nepovažuji se za žádného feministu, přesto u mě tento název vzbudil přirozený odpor. Od tvůrců je tímto titulem řečeno vše: „Útočíme na primární pudy lidí, co se nejraději smějí cizímu neštěstí.“ (princip veškerého bulváru nebo také zpravodajství TV Nova). Když jsem nahlédl do televizní programu na páteční večer, docela jsem byl zvědavý, jaký pořad si tato masa diváků vybere. Proti hře se sexistickým názvem totiž konkurence nasadila těžký kalibr v podobě Troškova Kameňáku 2. Myslím, že o reklamních pauzách nastávalo pěkné žhavení dálkových ovladačů.
Avšak odhlédneme-li od přízemního rámce, kdy tvůrci dle svých slov „obratně využívají předpojatosti a předsudky spojené s blondýnkami“, zaregistrujeme zábavnou vědomostní soutěž, v níž je dosáhnout cíle takřka nemožné.
Jeden soutěžící musí v prvním kole „porazit“ 25 soupeřek, aby se se zbylou částí utkal v kole druhém. Tam se soupeřky snaží jednotlivě „odstřelit“ tak, aby dosáhl na peníze, popřípadě tak, aby získal milion. To znamená, že jeden musí přehádat padesát lidí. Když se mu to podaří – je z něj milionář (před zdaněním).
Ve formátu televizních vědomostních soutěží lze vymyslet jen málo nového. Televize snad už nabídly všechno – od dokonale asketického AZ kvízu až po bombastické celorepublikové Bingo. Nepodceňuj blondýnky nějaké ti inovace přece jen nabízí. I přes relativní složitost pravidel má hra spád a divák se nestihne nudit. Moderátor Miroslav Šimůnek působí sympaticky a dokáže mít přirozenou radost ze správných odpovědí.
Nepodceňuj blondýnky nestaví na občasném napětí, které bývá vyplněno nudnými řečmi. Důležitější je spíše taktika „boje“ – Baristky (odbornice na kávu) se přece nebudu ptát na džezvu. Přesto se mi zdálo, že dosáhnutí alespoň dílčí výhry, je pro osamoceného muže vzdáleným snem. Soutěž má ale vždy vítěze, protože nevyhranou částku si mezi sebou rozdělí ženy, které protivník nestihl vyřadit.
Celkově je tedy Nepodceňuj blondýnky velmi povedenou soutěží. Až na tu nešťastnou snahu bořit neexistující mýty. Uměle roubovaný souboj muži vs. blondýnky, jenž se celou hrou vine jako červená nit, je největším a v podstatě jediným negativem celého pořadu. Kdyby byl koncept pořadu vystavěn trochu jinak, nebo se obměňoval, zmizel by onen prvotní odpuzující motiv. Myslím, že jednotlivé díly by se třeba mohly jmenovat Nepodceňuj plešaté (rusovlásky, metalisty, obrýlené, hippíky, atp.) Variací by se dalo vymyslet dostatečné množství. Proč „urážet“ jednu vrstvu lidí, když mohu postupně urazit všechny, ne?
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●○○○○○
