Publicistika by měla být výkladní skříní každé veřejnoprávní televize. Ta Česká s tím ale má problémy. Ačkoliv má početný tým lidí, není schopna vytvořit televizní produkt jménem publicistika na takové úrovni, aby se k tomu vzhlíželo, jako ke vzoru.
Spíše naopak. Česká televize (ČT) mnoho let tápe a marně si láme hlavu, jak navázat na éru Otakara Černého a jeho diskusního poledního týdeníku Co týden dal…, z první poloviny devadesátých let. Ačkoliv samozřejmě můžeme mít tisíc a jednu výhradu k tehdejšímu stylu vedení debaty, jistý základ byl položen už tehdy. Byla jím místy neformální diskuse s minimálně čtyřmi hosty u stolu a téměř pohovek.
Doba se změnila a televizní technika udělala za deset let ohromný pokrok. Podíváme-li se z dnešního pohledu na styl studiového interiéru tehdejší debaty, na tváři každého diváka jistě bude patrný úsměv. Koukneme-li se ale na tehdejší relace stejného typu třeba na německých veřejnoprávních televizích, uvidíme podobný design.
Vraťme se do dnešních dnů a podívejme se na tyto typy pořadů vysílaných v českých televizích vč. té veřejnoprávní. To samé udělejme i v případě např. ARD či ZDF. Zdatný a vnímavý divák musí vidět diametrální rozdíl. Tím ošklivým káčátkem je Česká televize.
Novým impulsem a možná začátek nové éry se měl stát nedělník Otázky Václava Moravce. Poprvé diskuse, v jejímž názvu je jméno autora. Klasický tahák na diváka, kde se počítá, že jméno Václav Moravec je natolik známé veřejnosti jako symbol kvalitního moderátora politické diskuse.
Idea vynikající. Problémem ale ČT je, že takovéto projekty vymýšlí za pochodu a na televizní obrazovku dává nedovařený produkt. Moravec je jistě zkušený diskutér, zvláště když má zasebou takovou rozhlasovou školu jako je Press klub na Frekvenci 1 či Interview BBC. Ale není televizně-mediálně zdatný. A to je průšvih.
Televizní moderátor musí v dnešním mediálním a mnohdy virtuálním světě dokonale ovládat hru s divákem. Ten se totiž na televizní diskusi nedívá jenom proto, aby se snad něco dozvěděl. On svůj čas věnovaný sledování televizní debaty rozdělí minimálně na dvě půlky. Z jedné části poslouchá, o čem se ti dva baví. Z druhé části sleduje okolí a zkoumá jak kdo vypadá, a jak se tváří.
Z toho vyplývá, že tvůrci pořadu – pokud chtějí mít divácký úspěch – musí vybírat kvalitní přitažlivé hosty (na hostech je ušit bič, že pokud se chtějí mediálně prezentovat, musí na sobě pracovat) a „vlastnit“ mediálně zdatného moderátora. Nejlépe s hereckými sklony.
Moravec je příliš nezkušený před televizní kamerou. Navíc jeho určitým handicapem je přesnost a snaha dotlačit politika k jasné a určité odpovědi. Je to vynikající pracovní vlastnost, která se hodí do rádia. Ovšem televize potřebuje i něco jiného. Právě při této snaze Moravec zapomíná na diváka a veškerou svou energii vkládá do „hádky“ s politikem. Moravec v ten okamžik působí nervně. A to je kámen úrazu.
Další prohrou ČT je studio. Při pohledu na něj se nabízí otázka: Máme v Česku vůbec schopného interiérového architekta? Proč pořád diskusní studia českých televizí obecně jsou tak nepříjemná a mnohdy odpudivá na pohled?
Televizní studio lze přece dnes dělat jinak. Proč ČT nezvolí německý model, který je inspirován zase z USA? Vždyť Praha má nádherné panorama s Hradčany, Karlovým mostem a Malou Stranou. Proč ČT neudělá velké studio s diváky? Proč studiová dekorace není vyvedena v pozitivnějších a svítivějších barvách? Proč je v pořadu Otázky Václava Moravce tak šedivá a hmotně škaredá dekorace s odpudivým stolem a levnou židlí?
Vedení redakce zpravodajství a publicistiky by se mělo inspirovat německým modelem. Třeba prestižní debata Sabine Christiansen na Das Erste je učebnicovou ukázkou, jak lze vést politickou diskusi a hlavně, v jakém interiéru.
Naopak u pořadu stejného typu Berlin Mitte na ZDF lze vysledovat, jak se taková debata moderátorsky vede. Například. Moderátorka se šarmem zvládla hádku dvou významných politiků. Když se bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber pustil do vášnivé diskuse s komisařem EU Guenterem Verheugenem, moderátorka se zachovala jako učitelka ve škole, kdy na tyto pány začala pohvizdovat, aby si uvědomili, že ve studiu nejsou sami. Vše nakonec nevyznělo vulgárně, ba naopak. Všichni se tomu usmívali a divili se, jak se mohli nechat tak unést.
Nemá význam dále popisovat, jak oba dva zmíněné pořady se dělají a jak na diváka působí. Kdo má zájem, jistě se na ně sám podívá. Přesto RadioTV někdy příště nabídne rozhovor s moderátorkou prvně zmiňovaného pořadu Sabine Christiansovou.
