Pro někoho je jistě atraktivní sledovat zápas s lidskými slabostmi a negacemi, protože tentokrát se nachází v roli diváka, pro jiného je zbytečností trávit volný čas něčím podobným, protože ho nízké a hloupé zkrátka nezajímá. Paní poslankyně Jana Hamplová se domnívá, ze konkrétně pořad Výměna manželek porušuje základní práva dětí. Pro někoho je jistě atraktivní sledovat zápas s lidskými slabostmi a negacemi, protože tentokrát se nachází v roli diváka, pro jiného je zbytečností trávit volný čas něčím podobným, protože ho nízké a hloupé zkrátka nezajímá. Zda se sledováním podobných pořadů lze jakkoli posunout výš,
resp. se vzdělat – je zodpovězeno. Toto zkrátka Není vzdělávací pořad. Pokud si u české reality show někdo dokonce výborně odpočine, zaslouží snad i obdiv.
Většina sleduje a soudí, menšina hodnotí vnitřní dopad všech prožitků před kamerou. Málokdo z nás má tu moc mediálně zasáhnout, když už je toho zkrátka moc. Kam až je lov diváka nasměrován? Jdou psychologové a politici do zbraně?
Paní poslankyně Hamplová je přesvědčena, že pořad Výměna manželek je k dětem krutý. Jsou prý prostě využity a záběry z jejich soukromí sledují statisíce diváků. Jaký rodič vystaví své dítě do výlohy, nebo ještě lépe vypustí své zvířátko do terária, ať všichni vidí? Pokud také jste mámou, nebo tátou, nejspíš i vám zůstává rozum stát, těžko se hledají slova pochopení a neexistuje omluva pro už viděné. Naprosto ničivý přístup rodičů k dětem je oblíbenou zábavou. Pohádat se s úplně cizím chlapem v cizí domácnosti a před cizími dětmi je diváckou horkou novinkou, řešením každodenní nudy, nebo neschopností se pobavit kultivovaněji?
Díky jedné takové Výměně manželek tedy nejedno dítko zjistí, že jeho domov není dokonalý z různých příčin. Vidět jako předškolák chyby rodičů, na které by došlo přirozenou cestou nejdřív v dospělosti, asi ne vždycky zůstane bez následků. Jistě, rodiče za své děti zodpovídají, ovšem odhadnou pokaždé reakci např. tříletého potomka? Za pouhých padesát tisíc korun riskovat zhroucení doposud zvenčí nenapadnutelné a v rámci vlasních možností funkční rodiny? Jak velká je šance, že se manželé poučí a zavládne harmonie? Přinejmenším stejná, jako domácí povysílací trauma některého z členů rodiny, následovaný kolapsem vztahů i domácnosti. Nabízí se otázka bez ironického podtextu – kdy přijde reality show postavená na inteligenci, vědění, cítění, úctě pokoře, klidu, ale především na ryze domácím štěstí a radosti z bytí? Každý máme své místo, naše děti mají právo být přesvědčeny, že jsme se při volbě jejich domova nezmýlili. Kdo tedy jako další pustí přes práh Mikuláše a kdo čerty?
Nejnovější průzkum hovoří jasně. Česká reality show s anglickým názvem Big Brother ztrácí diváky stejně, jako slovenská verze pořadu na Markíze. Hlavní vysílací časy brzy vyplní léty vyzkoušený formát nabitý filmy, seriály, po dvacáté hodině doufejme v nabídku ozdobenou vědomostními soutěžemi slušné úrovně. Jediný příklad: 1 proti 100 byla nekompromisní hra a určitě vydařená SHOW, milá svou absencí věčného dobývání se do temnějších koutů Novákovy komerčně šikanované dušičky. No, když se nechá…, jeho oblíbená továrna na peníze nezkrachuje a uživí slušnou řádku umělců i komparzistů.
Co víme bezpečně? Navzdory všem prognózám sledovanost VyVolených posílila na Slovensku stanici Joj, posílila také na domácí půdě TV Prima, proto za všechny empatičtější pozorovatele dnes děkuji ČT, že nás nechá ( někdy lehce zkostnatěle) různobarevně odpočinout, nepodceňuje naše myšlení, nevyměňuje manželky, nekšeftuje s diváky, ostudou, slzami, natož aby se bavila nevzdělaností. Nekrmí nás ani sebe bulvární povrchností – obrazem stádovitě konzumní společnosti. Nevnucuje se, neplácá nás po zádech za tupost, respektuje různorodost národa a nerespektuje módní trendy, jenž by v budoucnu mohly být tresné svým nevkusem.
Je to naše osobní, tiché rozhodování, volba instinktivní a pohodlná, versus rozumná úvaha vedená ušlechtilejším lidským cítěním. Kdo chce být bohatý a slavný, má velkou šanci stát se za pár bankovek opovrhovanou obětní hvězdičkou nedůstojné televizní reality. Managment komerčních stanic předvedl oslňující koncert zlomyslnosti, pokud jde o ten mizernější vzorek našeho češství.
Následuje logická otázka: Děláme výborné domácí filmy, sledují je stejní nadšenci, jako nečesky
přehnanou reality show? Je náš divák univerzální polykač všeho, co televizní náboženství káže?
Sedněme si na čtyři prime-timeové večerní hodinky k obrazovce a nedočkáme se pohody… Denně nás atakují miliony zbytečně přijatých informací, vládne reklama na cokoli, včetně taháků na průmyslově naháněné lidské bytosti. Nechávat si celovečerně během sledování dobrého filmu přerážet páteř hlučným gangem spotů na cokoli, doladěný krátkým sestřihem dění ve vilách, nebo divným výměnným pobytem riskujících matek, je nežádoucí, ale prý nutné. Nutné? Co začít soupeřit v plynulosti televizního provozu?
Co dáme my, diváci, za komerční vysílání na jiné, než často podprůměrné úrovni? Zatím valná většina konzumentů televizního marastu kritizuje valnou menšinu sestavující denní program. Za minuty hysterie nezajímavých jedinců po osmé hodině večerní by leckdo dokonce snad zaplatil, aby viděl, kdo je dnes nejhorší. Kdo poletí z kola ven? Někde uprostřed těchto skupin je Středozem taktu a pečlivého výběru z každodenní nabídky stanic, snad i ochota platit nepopulární televizní poplatky, dokud jsou filmy prosty reklamního zneuctění ve formě čtvrcení zážitku v nejsledovanějších partiích příběhu. Takový reklamní break uprostřed Pána prstenů má podobný efekt, jako když dětský Pokoj ovládne cizí žena, neznalá kalibru vlastních zbraní. Jistě, kdo chce kam… Děti, chcete tam?
Výměna manželek může být nejdražším a posledním novodobým obchodem s dětmi, může být dobrou zábavou, zážitkem, na který se nezapomíná. Chtít být u pokračující reality show každý den, večer, noc, číst o ní v tisku, řešit nijaké problémy nijakých osob s kýmkoli dalším, nechat si vnutit rádoby hvězdu, sledovat její veřejnou výrobu, promyšleně naaranžovanou jako hvězdný vzestup,
to lze s pochopením pro druhé osobně ignorovat. Můžeme se třeba urazit postojem médií vůči naší inteligenci.
Plnoletí nejsou dospělí, děti nejsou majetkem rodičů, přímí účastníci show zapoměli na hrdost, hypnoticky blikající obrazovka chrlí realisticky absurdní obraz cizí nespokojenosti. Je taková reality show nějakou formou omluvitelná?
