RECENZE – V pondělí 12. října oslavil své sedmdesáté narozeniny významný český spisovatel, dramaturg a scénárista Vladimír Körner. Česká televize mu k jeho kulatinám „nadělila“ premiéru televizního filmu podle jednoho z jeho starších scénářů. A jaká Sněžná noc byla? Rozhodně zazářila na temném nebi dramatické tvorby jako kometa.
V prosinci loňského roku nabídla Česká televize drama ze současnosti Lovec vodního ticha, pod nímž jsou podepsáni Vladimír Körner (scénář), Marek Jícha (kamera) a Milan Cieslar (režie). Stejné tvůrčí trio se sešlo i při televizním filmu Sněžná noc. Tvůrci tentokrát divákům představili kostýmní komorní drama, jež se odehrává v první polovině desátých let 20. století (končí vypuknutím 1. světové války).
Skvělé postavy a příběh s hořkým happy endem.
Scénář ke Sněžné noci vychází z románu Dumala od Eduarda von Keyserlinga (1855-1918), kterou tento německý spisovatel publikoval v roce 1908.
Vladimír Körner se ve Sněžné noci nesoustředí na osudy jedince (jako například v Lovci vodního ticha, nebo ve Svědkovi umírajícího času), ale těžiště příběhu rozložil mezi čtyři hlavní postavy – Alberta (Jan Zadražil), jeho ženu Karolu (Jitka Čvančarová), světoběžníka Rasta (Michal Dlouhý) a pastora Kociana (Vladimír Dlouhý). Žádná z těchto postav nemá jednoznačně kladnou nebo zápornou charakteristiku. Každá má svého démona, s nímž musí svádět celoživotní zápas. Ať už je to amputace obou nohou v případě Alberta, neschopnost intimního se sblížení se svou ženou a skrývaná fascinace Karolou u pastora Kociana, nebo vnitřní prázdnota Rasta. Körner u každé z hlavních postav nabízí nepřeberné množství náznaků, mnohoznačnosti i vedlejších motivů jejich charakterů. Jen podrobné popsání hlavních postav by neúnosně natáhlo tento text. Už dlouho jsem v televizi (nebo i v kině) nezažil takto plasticky napsané postavy na tak malém prostoru (To velmi chybělo například poslednímu filmu Juraje Herze T.M.A.).
Také samotný příběh nabízí na nevelkém půdorysu komorního dramatu košaté členění. Divák se při sledování Sněžné noci ponořil do několika vrstev příběhu a pro Körnera je příznačné, že i happy end filmu (křest Kocianova dítěte) okořenil. V tomto případě šlo o známý plakát začínající slovy „Mým národům!“, který oznamuje začátek 1. světové války.
Rád bych v tomto případě vyzdvihl i práci dramaturgyně Marči Arichtevy, která si v tomto roce zapsala už druhý kvalitní „zářez na pažbě“ (jako dramaturg je podepsaná i pod televizním filmem Bekyně mniška).
Suverénní režii v půli mírně docházel dech
Milan Cieslar nerežíroval Körnerův text poprvé a bylo to znát. Naprosto suverénně si počínal ve vrstvení a zaplétání jednotlivých příběhů a osudů postav. Přesto film ve své druhé polovině ztratil své tempo. Ono nebylo nijak závratné ani na začátku, ale od zlomového bodu, kterým byl začátek adventu, začal film sklouzávat do nudy. Možná za to mohlo předvídatelné chování postav, které režisér nezvládl natočit s invencí největších mistrů svého oboru. S blížící se oslavou Nového roku (v příběhu) však film opět nabral obrátky. Výborně byla například vypointovaná věc s nastraženou pastí na polorozpadlé lávce. Pastor připraví geniální past na Rasta (Nikdo by přece nemohl mít podezření z vraždy, když se Rast s koněm propadne na dřevěné lávce, která je na spadnutí.), v poslední chvíli však od svého činu ustoupí. Zrádná díra zmizí z očí i mysli, aby se nečekaně vrátila splnit svou vražednou úlohu v podobě smrti běžícího sirotka.
Bratři Dlouzí excelovali
V sourozencích Dlouzích (starší Vladimír a mladší Michal) má české dramatické umění neuvěřitelný potenciál. Oba dva vyrostli ve skvělé herce. U Vladimíra se tento vývoj dal očekávat, ale pro mě osobně je fascinující, jak se dokázal Michal Dlouhý vypořádat se svou hereckou minulostí, kdy mu byly role přidělovány kvůli vzhledu. Oba hrají velmi nenápadně a přirozeně, přesto je jejich pojetí herectví odlišné. Zatímco u Vladimíra Dlouhého je cítit vnitřní prožitek a jistá bublající expresivita, Michal Dlouhý postavu vykresluje detailním a přesným ovládáním svého těla (mnohokrát je jeho pohled výmluvnější než stránkový monolog. Nadneseně by se dalo říci, že u Vladimíra platí co a u Michala jak.
Sněžná noc byla velkou příležitostí pro Jitku Čvančarovou, která je držitelkou ceny Thálie za roli Sandry v muzikálu Svět plný andělů, ale pro TV diváky je nejspíš známá z novácké Ordinace v růžové zahradě. Ve Sněžné noci jsem s ní měl velké problémy. Za celou dobu jsem nedokázal uvěřit jí napsanému příběhu, což se logicky musí odrazit i v mém pohledu. Na druhou stranu typově přesně odpovídala postavě – silná a krásná žena, která netrpí zbytečnými nánosy patosu.
Jan Zadražil v roli zmrzačeného Alberta se ke své škodě ocitl v naprostém stínu výkonů sourozenců Dlouhých, ale jeho výkon lze bez potíží označit za dobrý průměr.
Nádherné exteriéry, obrazy a kostýmy, přesná hudba
Sněžná noc nabídla čtyři nadprůměrné přidané hodnoty – skvěle zvolené exteriéry, působivou kameru, krásné kostýmy a přesně mířenou hudbu. Dům, řeka, hotel, hřbitov – vše bylo vskutku podmanivé a fotogenické. Slouží k velké cti kameramana Marka Jíchy, že se Sněžná noc neproměnila v sérii kýčovitých a sladkobolných pohlednic (jak to „umí“ F. A. Brabec), ale obraz naprosto korespondoval s dějem a byl krásný ale funkční.
Stejně fungovala i hudba – jen krůček od kýče a laciného klišé. Nikdy však tenkou hranici nepřekročila a přesně doplňovala ubíhající film.
Ještě bych se zmínil o vynikajících kostýmech. Už dlouho v televizi k vidění takto precizně vyrobené dobové kostýmy v takovém množství.
Česká televize dala Vladimíru Körnerovi pěkný dárek. Je tu ale jedno velké ALE. Tvrdím, že scénáře Vladimíra Körnera patří na filmové plátno a ne na televizní obrazovky. Jeho náměty a scénáře jsou tím nejlepším, co v České republice máme a je velmi smutné, jak se k jeho textům staví filmoví producenti. Je jasné, že komorní drama není „in“, ale pak se nesmíme divit, že je česká kinematografie tam, kde je.
Sněžná noc je výborný televizní film, ale scénáře je velká škoda, protože by to mohl být dechberoucí film pro kina.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●●●●●○
Sněžná noc
premiéra 11. října 2009 ve 20:00 na ČT1
scénář (podle románu Dumala Eduarda von Keyserlinga): Vladimír Körner
dramaturgie: Marča Arichteva
hudba: Jan Jirásek
výtvarnice kostýmů: Evženie Rážová
kamera: Marek Jícha
střih, režie: Milan Cieslar
hrají: Jitka Čvančarová, Jan Zadražil, Vladimír Dlouhý, Michal Dlouhý
