RECENZE – Česká televize každoročně připravuje pro své diváky několik pohádek, které mají premiéru během vánočního času. Zlatým hřebem by pak měla být ta štědrovečerní. Letos se diváci mohli těšit na autorský počin televizního matadora Zdeňka Zelenky. Výsledný produkt dal za pravdu těm, kteří tvrdí, že si nebudou kazit Vánoce nějakou televizní pohádkou a raději stráví tyto svátky v klidu, míru a bez blikající bedýnky.
Televizní pohádky mají těžký život. Každý je srovnává s těmi filmovými, čímž se jejich šance na vítězství stávají nulové. Nemá smysl se rozepisovat o rozdílech, nejzásadnější jsou v penězích a času – obojího má televizní produkce méně. Televizní pohádku proto musíme vnímat v rámci jistého subžánru, jehož vrcholem je bezesporu štědrovečerní pohádka. V loňském roce museli diváci přežvýkat těžko stravitelné pohádky „tří“ – Tři životy (režie: Jiří Strach) a Tři srdce (režie: Václav Křístek). Zejména ta druhá jmenovaná stála za to a závěrečný rytířský souboj jakoby vypadl z Létajícího cirkusu Monty Pythonů.
Obdobný zážitek připravila Česká televize svým divákům i letos. Štědrovečerní zábavu dostal na starosti Zdeněk Zelenka a ten ze své kapsy vytáhl produkt s názvem Kouzla králů.
Zajímavý námět vs. amatérský scénář
Pohádka Kouzla králů je autorský dílem, takže Zdeněk Zelenka vymyslel příběh, napsal scénář a nakonec to celé zrežíroval. Námět je zajímavý a dostatečně nosný. Dobrodružství pekařského syna, který rozvrátí armádu bojechtivého krále, zamiluje se, veškeré nástrahy překoná a nakonec se ožení s vyvolenou a ještě se stane králem. Cesta od námětu (nápadu) na televizní obrazovky je však nebezpečná a plná lákavých odboček, jež ale vedou do jasné záhuby.
Scénář je velkou slabinou Kouzel králů. Příběh negraduje, chování postav nemá dostatečnou oporu v logice, události jsou za sebe naskládány bez ladu a skladu. Když je potřeba, aby se někdo někde objevil, tak se na tom místě zkrátka objeví, potom zase zmizí a zjeví se další postava. Diváka nečeká žádné napětí, protože během několika minut ví, že se vždy někdo ukáže, kdo vše v dobré obrátí. Nejhůře ze všeho dopadly dialogy. Pokud před kamerou proběhl nějaký delší, trčela do nebes jeho umělost a nepřirozenost. Šustění papírem bylo slyšet téměř u každé věty obsahující více než dvě slova.
Na scénáři je vidět rychlost, s jakou byl nejspíš sepsán a nulová práce dramaturgyně Barbary Johnsonové. Ta se bohužel zařadila do dlouhé řady pracovníků České televize selhávajících na této pozici.
Režijní originality méně než šafránu
Zdeněk Zelenka se díky své tvorbě stal synonymem současné televizní mizérie v dramatické tvorbě České televize. Pohádka Kouzla králů to plně potvrzuje. Neviditelnou režii můžeme rozlišit na dvě skupiny. Existuje tzv. Lubitsch touch (Lubitschův dotek) pojmenovaný po režiséru Ernstu Lubitschovi. Jde o nenápadnou režii, která však působí lehce jen pro diváka. Režisér má všechno pevně v rukou, přesně ví, co dělá, vše je technicky precizní a výsledek působí mimo jiné velmi elegantně.
Dalším druhem neviditelné režie je ta skutečně neexistující. Do této sekce spadá i Zelenkova režie Kouzel králů. Pohádku jako by režíroval naprogramovaný automat, během filmu se neobjeví jediná originální myšlenka, jediný oživující nápad. Každý obraz vypadá tak, jako by ho člověk viděl už mnohosetkrát.
Během pohádky proběhlo 172 počítačových triků nevalné úrovně. I tato „novodobá kouzla“ trpěla sterilitou a ubíjející fádností. Obdobnou podobu měly triky už v Zelenkových filmech Freonový duch (1991) a Nesmrtelná teta (1993). Čestnou výjimku v Kouzlech králů tvořilo působivé ohnivé zakletí princezny.
Nejcitelněji byl „Zelenkův dotek“ vidět při práci s herci, která zkrátka neexistovala. U zkušených herců jako je Josef Abrhám, Libuše Šafránková nebo Jitka Smutná to ještě nebylo tak poznat. Horší už to bylo s herci, kteří jsou sice dobří, ale potřebují nad sebou pevnou režisérskou ruku (takových je mimochodem většina). Martin Dejdar, Svatopluk Skopal a Jitka Schneiderová se ve špatně napsaných rolích neměli moc čeho chytit a režisér jim neposkytl žádné „světlo na konci tunelu“. Nejhorší situace byla u začínajících herců. Debutující Martin Kraus sice disponuje zajímavým vzhledem, který opravdu připomíná J. P. Belmonda, jenže tady veškerá možná podobnost končí. Nejsmutněji vypadaly záběry, kde měl Kraus přímo Belmondovo herectví kopírovat. Krausovy rádoby uvolněné monology, které měly zdůrazňovat lehkost bytí a bezstarostnost jím představované postavy, byly naprosto tragické a jen ukázaly rozdíly. Netvrdím, že Martin Kraus je špatný herec, protože ve filmu Kouzla králů to nebylo poznat, jelikož každý začínající herec potřebuje tvrdé režijní vedení, a to v tomto případě nebylo.
Stejně jako u televizního dramatu Kanadská noc spolupracoval Zdeněk Zelenka s hudebním skladatelem Jiřím Škorpíkem. Ten opět posunul laťku kýčovité a doslova odpudivé filmové hudby o několik stupňů výše. Tak jako celá pohádka i jeho hudba byla bez nápadu a originální invence. Škorpík použil snad všechna myslitelná klišé, co šlo.
Samotná myšlenka výpravné televizní pohádky je poněkud přitažená za vlasy. Při současném stavu nedokáže Česká televize vyprodukovat film s pořádnou výpravou. Myslím si, že cesta vede jinudy. Velmi vydařená byla pohádka O bílé paní (režie: Martin Dolenský), která běžela na ČT1 25. prosince odpoledne. Žádná nabubřelá výprava, ale skromný a jednoduchý příběh, avšak velmi dobře napsaný, zrežírovaný a zahraný. Jitka Molavcová ukázala svůj výborný komediální talent a je jen velká škoda, že se v současnosti moc na obrazovkách neobjevuje. Cesta ke koukatelné štědrovečerní pohádce vede spíše tímto směrem. Rozhodně ne přes pseudovýpravnou záležitost, která vypadá, jako by ji secvičil spolek amatérů z horní dolní.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●○○○○○○○○○
Kouzla králů
Premiéra 24. prosince v 19.00 na ČT1
dramaturgie: Barbara Johnsonová
hudba: Jiří Škorpík
kamera: Pavel Berkovič
námět, scénář, režie: Zdeněk Zelenka
