RECENZE – Hlavním dramatickým počinem tohoto období je v České televizi třídílný seriál Ďáblova lest. Pod režijní taktovkou Jiřího Stracha vzniklo dílo, jehož první část mohli diváci vidět v neděli na ČT1. Ďáblova lest si pohrává s oblíbenými okultními tématy, avšak funkčnost některých překvapivých zjištění, je diskutabilní.
Česká televize se seriálem Ďáblova lest pustila do záhad, symboliky starých časů a tajemství na každém kroku. Nebojácně přitom zvolila současnou dobu a civilní žánr, tedy žádnou pohádku, příběh pro děti nebo středověký čas. Okultistické téma tak bylo před divákem obnaženo na kost a mnohá klišé a prostoduché zápletky nebylo jak maskovat. Je-li navíc celý příběh natažen na více než tři hodiny, nezbývá tvůrcům, než být mistry svého oboru.
Scénář plný očekávatelných překvapení i směšných naivit
Scénárista Arnošt Vašíček je známý spisovatel, jenž se zabývá záhadami v celé své tvorbě. Televizním diváků se jako scénárista dramatické tvorby představil v roce 2004 seriálem Strážce duší. Ve Vašíčkově scénáristické práci se projevují klasické fanouškovské znaky. Arnošt Vašíček žije s různými tajemnými skutečnostmi a při psaní ztrácí kontakt s „obyčejným“ člověkem. Dalším úskalím je nepřenosnost literárních postupů do filmové/televizní řeči. Tento nedostatek má Ďáblova lest společný i s vodáckým seriálem Proč bychom se netopili. Scénárista a dramaturg si musí uvědomit, že televizní obrazovka vyžaduje maximální přirozenost a sebemenší náznak škrobenosti bije do uší (očí). U vážného tématu je také životně důležité dokonale propracovat postavy. Ty musí mít vlastní fiktivní životopis, který nemusí divák znát, ale pro chování před kamerami je potřebný. Kdyby si scénárista dal s tímto práci, nestal by se znalec satanských sekt a specialista na okultismus doktor Runa (Ivan Trojan) z ničeho nic neználkem, jenž poprvé v životě slyší o Ďáblově bibli. Nevědomost by se lehce dala uznat u postavy neznalé věci, ale když má postava představovat odborníka na danou problematiku, vyvolávají jeho překvapené pohledy nechtěné úsměvy a těžce budovaná kostra příběhu se řítí k zemi.
Odhlédneme-li od těchto nefunkčních neobratností, nemůžeme si nevšimnout šablonovitých typů postav a faktu, že zápletky jsou většinou vyráběním vrstvením klišé na klišé – rádobyfrajerský policista; krásná rebelka, která však oplývá bystrým uvažováním, jako jeho spolupracovnice; blackmetalová kapela kouřící marihuanu; obrýlený student archeologie tajně zamilovaný do hlavní oběti a ukrývající nějaké „strašlivé“ tajemství. Tak by se dalo pokračovat dál a dál.
Nutno poznamenat, že klišé jsou mají jednu kladnou vlastnost – jsou ověřené a funkční. Proto lze říct, že scénář ve svém celku funguje. Není inovační, nebo dokonce odvážně netradiční, ale v podstatě funguje.
Dobře odvedené režijní řemeslo
Režisér Jiří Strach (Anděl Páně, Brainstorm) se etabloval jako režisér, jenž má svůj standart, z něhož v podstatě nevybočuje. Jeho tvorbu můžeme označit v současné veřejnoprávní dramatické mizérii jako nadprůměrnou. Svou práci odvedl Strach i v Ďáblově lsti. Dramaturgický oblouk byl vystavěn solidně, i když vzhledem ke zbytečnému natažení na tři více než hodinové díly, místy trpí zbytečnými vycpávkami, které se někdy snaží plnit funkci stavitele atmosféry a někdy jen tak prostě jsou. I zde se objevily režijně nezvládnuté momenty, které vyvolávaly nechtěný smích. Šlo zejména o „dramatické“ odhalení trojice šestek na čele oběti.
Představitelé ano, ale…
Největší slabinou Ďáblovy lsti v realizační fázi je nevyvážený casting. Jiří Dvořák jako představitel policejního komisaře Sumary nebyla šťastná volba. Role ležérního detektiva nesedí jeho naturelu a Dvořák byl odsouzen jen k velmi neobratnému avšak velmi výraznému a širokému žvýkání žvýkačky. Oproti tomu vynikal Ivan Trojan a hlavně Aňa Geislerová. Také Kryštofu Hádkovi role tajemného studenta sedla. Na kvalitních hereckých výkonech má zásluhu pevná ruka režiséra, která dokázala udržet herce v jedné linii a postavy zachovala vyrovnané s potřebnými originálními rysy, které postavám propůjčovali jednotliví představitelé.
Zvuk zabiják
Naprosto zničující je otřesný zvyk České televize, kdy je většina zvuku točena postsynchronem. Čestnou výjimkou je režisér Jaroslav Brabec, který důsledně vyžaduje kontaktní zvuk. Na jeho tvorbě je tento požadavek velmi znát a například jeho Aljona díky tomu získala punc autentičnosti.
Dialogy i monology, které jsou do výsledku namontovány ze sterilního studia, děsí svou čistotou a tichem. Nejednou má divák pocit, že kouká na nějaký rakouský nebo německý seriál s dabingem. Konkrétně mluvím o scénách na nemocniční chodbě a v jedoucích autech. Za tímto nešvarem, dle mého názoru, není nic jiného než lenost a pohodlnost tvůrců.
Celkově lze Ďáblovu lest označit za počin, který je nejvýraznější svou nevýrazností. Hodně trpí tím, že místo jedné hodiny až 90 minut, které by mu slušely, čeká diváky více než 3 hodiny. Scénáristicky by to chtělo větší vyprofilovanost směrem k televizním specifikům. Odvážím se tvrdit, že nás po prvním dílu nečeká už žádné překvapení, které bychom nečekali. Jiří Strach zručně zrežíroval třídílný film, který proběhne, ale stopy zanechá minimální.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●●○○○○
Ďáblova lest
1. díl Noc hadů
Premiéra 15. února ve 20:00 na ČT1
scénář: Arnošt Vašíček
kamera: Martin Šec
režie: Jiří Strach
