RECENZE – V neděli večer uvedl první program České televize premiéru televizního filmu Lovec vodního ticha. Jde již o třetí počin tvůrčího tandemu Cieslar/Körner. Tentokrát se děj odehrává v současnosti, ale příběh má do avizovaného thrilleru daleko. To ovšem neznamená, že ostravské televizní studio nevyprodukovalo pozoruhodné dílo, které však trpí velkou nevyvážeností a nevyjasněností stylu.
Prvním filmem, jenž vznikl ze spolupráce Vladimír Körner (69) a Milan Cieslar (48), byl Der Lebensborn – Pramen života (2000). V roce 2003 vznikl seriál Krev zmizelého, který byl o dva roky později také přetvořen do podoby celovečerního filmu. Oba projekty čerpaly z období 2. světové války a pro režiséra Milana Cieslara znamenaly světlé okamžiky jeho tvorby. Jejich nejnovější televizní film Lovec vodního ticha, jehož premiéru odvysílala ČT1 v neděli 7. prosince ve 20:00, se tentokrát odehrává v době současné. Ale doba děje je v tomto filmu to nejméně důležité.
Velký námět ničí mizerný scénář
Námět Lovce vodního ticha se zabývá elementární problematikou dobra a zla. Pro Vladimíra Körnera je typická konkretizace v podobě jedince, proti němuž stojí doba nebo společnost. V případě Lovce vodního ticha stojí proti introvertnímu hasiči/hrdinovi Kristkovi (Ondřej Vetchý) tajemná a všehoschopná organizace provozující – mimo jiné – pedofilní rituály. Co celé rámováno živlem vody. Příběh Kristka (Symbolika ve jméně hlavního hrdiny je patrná.) v sobě skrývá potenciál, za který by se nemusel stydět nejeden celovečerní snímek. Tomu kromě věčného tématu střetu dobra se zlem také nahrává netradiční a mnohovrstevnatý charakter hlavní postavy. Kristkova největší síla je v mlčení, respektive v němém poslouchání ptactva a pozorování vodní nádrže a jejího okolí. Kristek je typem figury, pro níž se slova, která by měl pronášet, píší velmi těžko (Podobným typem je například Rick Deckard z Blade Runnera Ridleyho Scotta.). Avšak v televizi zkrátka hlavní hrdina musí promluvit, a to se ukázalo jako neřešitelný problém.
Jako oříšek tvrdší diamantu se ukázala snaha přetvoření námětu do televizního scénáře, který se vyznačuje určitými specifiky. V případě Lovce vodního ticha se nejzničujícím faktorem stala potřeba velkého množství dialogů a promluv. V televizi nelze věc (postavu, situaci, atp.) jen ukázat, musí se také patřičně okomentovat. Pro televizního diváka se plochy vyplněné jen zvukem ptačích kolonií stávají dlouhé, nudné, nesnesitelné. Obrazovka nesnese pomalé, nedějové plochy a námět Lovce vodního ticha staví právě na nich. Jako disfunkční se ukázalo také řazení jednotlivých obrazů a jejich obsah. Televize snese mnohem méně nejasností a mnohovýznamovosti než velké plátno v kině. Potřebnou a vyžadovanou doslovnost najdete v Lovci vodního ticha málokdy. Na celém scénáři bylo vidět, že byl nejspíš vytvářen ve velkém časovém presu. Tomu také odpovídá zcela nefunkční dramaturgie, která měla všechny zvláštnosti, jež vyžaduje televizní formát pohlídat a upravit do patřičné podoby. Impotentní dramaturgie se bohužel stává tím největším problém původní dramatické tvorby v České televizi.
Jedním z mála funkčních byl jeden z posledních obrazů, kdy nemocného Kristka, který se pohybuje jen těžko, a proto raději na vozíčku, veze autem jeho přítelkyně (známá) Milka (Petra Nesvačilová) zpátky k vodní nádrži, aby se zase mohl podívat na ptáky a poslechnout si jejich zpěv. Tento moment měl v divákovi – v kombinaci s archivními záběry – vyvolat závěrečnou katarzi. Ta se však kvůli předchozímu nejasnému zpracování nedostavila.
Povedená atmosféra – místy
Pokud režisér Milan Cieslar vycházel z námětu, bylo jeho vedení jisté a přesné. Dokázal solidně vybudovat lehce paranoidní atmosféru a napětí. Jeho režii považuji za největší klad Lovce vodního ticha také z toho důvodu, že dokázal z Ondřeje Vetchého dostat snad nejlepší výkon, jaký kdy tento herec předvedl.
K dobrému hodnocení ladění snímku přispívá také nadprůměrně zvládnutá kamera Marka Jíchy (Žiletky, Skřítek, Gympl, a další). Přírodní záběry a užívání filtrů při subjektivních pohledech doplňovaly atmosféru snesitelně a citlivě.
Vetchý zabodoval
Výkon Ondřeje Vetchého byl pro mě osobně velmi příjemným překvapením a definitivně mě svým ztvárněním Kristka obrátil na svou stranu hereckého pojetí jím hraných postav. Jeho Kristek chvílemi úspěšně lavíroval na hraně kýče a nadměrného patosu, nikdy ale onu tenkou hranici nepřekročil. Vetchý precizně vytvořil postavu s vlastnostmi až symbolickými a charakterem stoprocentně kladného hrdiny. Vetchého Kristek kladl před diváka otázku, zda existuje mezi námi čistý člověk. Bytost, jež koná dobro, aniž by při tom brala ohled na sebe. Zároveň také ukazuje na fakt, že takto dobrý jedinec bývá často označován nálepkou podivína s nižším stupněm inteligence.
Herectví Petry Nesvačilové se vedle Ondřeje Vetchého projevilo jako nevyzrálé až obhroublé. Z části to sice odpovídalo charakteru její Milky, přesto si myslím, že tato postava nebyla vhodně obsazená. Vedle subtilního projevu Ondřeje Vetchého by více seděla herečka s podobným projevem.
Dramaturgická pavučina je nemilosrdná. Ve chvíli, kdy nefunguje jedna složka filmu, celek se rozpadá. V případě Lovce vodního ticha v konstrukci selhal scénář. Podíváme-li se na to z jiného úhlu, můžeme říci, že za tím stojí nedostatek peněz, protože námět by si zasloužil filmové plátno. Kdyby se Lovec vodního ticha natáčel pro kina, věnovalo by se literární přípravě určitě mnohem více času, scénář by byl propracovanější, dramatický oblouk by byl vybudován v potřebné šíři a z Lovce vodního ticha by mohl být nadprůměrný film. Bohužel se tak nestalo.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●○○○○○○
Lovec vodního ticha
premiéra 7. prosince ve 20:00 na ČT1
Šéfdramaturg: Aleš Jurda
Šéfproducentka: Hana Bílá
Dramaturg: Martin Novosad
Vedoucí výroby: Ljuba Pašková
Scénář: Vladimír Körner
Kamera: Marek Jícha
Režie: Milan Cieslar
