Už název článku královéhradeckého funkcionáře ODS a člena odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka „Jak zabít digitalizaci“ (Právo 12. 2.) vzbuzuje úsměv. Digitalizaci televizního vysílání v České republice nelze zastavit. Buď u nás bude digitální pozemní televizní vysílání, nebo nebude vůbec. Analogové televizní vysílání totiž budeme nuceni dříve či později vypnout na základě dohod o mezinárodní koordinaci vysílacích kmitočtů. Nebezpečí krachu přechodu na pozemní digitální vysílání dnes už nikde v Evropě nehrozí. Hlavní příčina neúspěchu některých projektů, neúměrně vysoká cena přijímačů, je už několik let minulostí.
Tam, kde se pozemní digitální vysílání zdárně rozvíjí, byly v počátcích z ekonomických důvodů jeho tahouny televize veřejné služby. Naopak v Německu, ve Španělsku a ve Velké Británii zpočátku neuspěly komerční projekty digitálního vysílání. V Anglii po krachu komerční ITV Digital převzala BBC vysílání na uvolněných kmitočtech a tím celý proces zachránila. Británie je dnes v přechodu na pozemní digitální vysílání nejdále. V evropských zemích, které na něj přecházejí, byly bez výjimky od počátku ustaveny veřejnoprávní multiplexy a neučiní-li to ČR, staneme se raritou. Obecně je totiž právě vysílání veřejné služby považováno za hlavní záruku zdaru celého procesu.
Základní omyl Štěpánkova článku však tkví v představě, že uzákonění společného multiplexu Českého rozhlasu a České televize tak, jak je přináší zákon o elektronických komunikacích v podobě schválené Poslaneckou sněmovnou, se vztahuje k nějaké konkrétní sadě kmitočtů. V současné době jsou v České republice zkoordinovány tři dočasné sítě kmitočtů pro digitální multiplexy. Patří mezi ně i tzv. multiplex „A“, před jehož využitím pro vysílání veřejné služby pan Štěpánek varuje. Ztotožňovat ovšem kteroukoli z těchto sad kmitočtů, které budou nejpozději v roce 2007 zásadně reorganizovány a které jsou sestaveny pouze pro přechodné období, s multiplexem veřejné služby je nesmysl. Štěpánkovo varování tedy postrádá smysl.
Česká televize usiluje o uzákonění multiplexu veřejné služby ze zcela jiných důvodů. TV Nova podala v prosinci loňského roku Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v rámci vypsaného licenčního řízení žádost o osm programových pozic v multiplexech „B“ a „C“. Tuto možnost má každý uchazeč o provozování komerčního televizního vysílání, ale nemá ji Česká televize, neboť jí to zákon neumožňuje. Jako jediná nemůže jinak než změnou zákona usilovat o rozšíření počtu vysílaných programů. Tím je proti ostatním provozovatelům znevýhodněna. Zákon o elektronických komunikacích to v sněmovní verzi částečně kompenzuje. Je jedinou cestou, která České televizi umožňuje v dohledné době zahájit vysílání zpravodajského programu ČT24 a později také vzdělávacího a dokumentárního programu ČT4.
Nehorázností je Štěpánkovo tvrzení, že „předčasné uzákonění veřejnoprávního multiplexu roztočí další spirálu finančních požadavků z Kavčích hor.“ Člověk, který se pokládá za odborníka na elektronická média, by měl vědět, že digitální vysílání přináší úsporu nákladů na šíření signálu v přepočtu na jeden program. Měl by také vědět, že v ČR je vůbec nejnižší televizní poplatek v zemích Evropské unie. ČT dnes pracuje s rozpočtem na úrovni roku 1998 a vedle Českého rozhlasu je jedinou veřejnou institucí v zemi, která funguje takto úsporně. Nezbytné řešení jejího financování, mnoho let odkládané, s multiplexem veřejné služby nijak bezprostředně nesouvisí.
Nemohu se zbavit dojmu, že se pan Štěpánek snaží ze všech sil zastřít prostou skutečnost: kmitočty pro televizní vysílání jsou národním bohatstvím každé země. Svěřit je soukromým subjektům je velmi snadné, ale vydobýt část z nich zpět pro veřejnou službu je v nejlepším případě nesmírně drahé, v horším takřka nemožné. Uzákonění multiplexu veřejné služby je pouze uplatněním principu předběžné opatrnosti, ale právě to se panu Štěpánkovi zřejmě nelíbí.
Jiří Janeček
generální ředitel České televize
