Zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání přednesená v Poslanecké sněmovně 13. prosince 2001
Martin Muchka, předseda RRTV: Dobrý den. Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, uložili jste Radě úkol, aby podala zprávu tak, jak již tady zaznělo, o její odpovědnosti za dodržování právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a podmínek stanovených v rozhodnutí o udělení licence u soukromých provozovatelů. Rada chce touto zprávou přispět k objasnění situace kolem dnes nejsledovanějších mediálních kauz. Zároveň se v případě TV 3 soustředí na urychlené věcné dořešení, zejména s ohledem na zájmy televizních diváků.
Případy, které se týkají provozovatelů vysílání, mají zaručenou publicitu, neboť média jsou tím, co samotná média zajímá nejvíce. Provozovatelé vysílání nejsou ve svých kauzách ani objektivní, ani zvláště zdrženliví. Ačkoliv by mělo být nepsaným pravidlem, že nebudou svými subjektivními interpretacemi přispívat k eskalaci případných rozporů, opak je pravdou.
Rozhlasové a televizní vysílání na základě licence je druh podnikání. Zcela přirozeně zde proto mohou kolidovat obchodní zájmy provozovatelů samotných i jejich obchodních partnerů s povinnostmi, které mají provozovatelé vůči orgánům státu.
Je třeba uvést, že platný zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání stanoví postavení a povinnosti Rady v oblasti vysílání tak, že Rada vykonává státní správu a dohlíží na udržování právních předpisů v oblasti vysílání a podmínek v rozhodnutí o udělení licence či v rozhodnutí o registraci. Další působnosti Rady vyplývají ze zákona o regulaci reklamy a obecně z aplikace správního řádu, jakož i dalších právních norem v rámci rozhodování Rady v její působnosti.
Rada je mimo jiné povinna ve své výroční zprávě informovat o dodržování právních předpisů v oblasti vysílání a uložených sankcích. Rada nemá na základě zákona stanovenu odpovědnost za dodržování právních předpisů v oblasti vysílání a za dodržování licenčních podmínek. Radě náleží vykonávat dohled nad dodržováním povinností provozovatelů a ukládání sankcí za jejich porušování. Odpovědnost za dodržování právních předpisů a licenčních podmínek je tedy výlučně na straně provozovatelů.
Dále je třeba připomenout, že případná odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem jeho orgánu, vyplývá ze zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění.
Nyní k jednotlivým kauzám. Ke kauze TV Nova bych chtěl úvodem zdůraznit, že dnešní téměř denně medializované problémy Dr. Železného a Dr. Rozehnala jsou důsledkem tzv. amsterodamské arbitráže, týkající se výlučně fyzické osoby Dr. Železného a vůbec ne společnosti CET 21, provozovatele TV Nova. Tato problematika nikdy nespadala a nespadá do zákonných kompetencí Rady a je neustále zaměňována v médiích a následkem toho i ve veřejnosti s dvěma následujícími kauzami arbitráží, i když s nimi nesouvisí a nemá žádnou zákonnou vazbu na provozování vysílání televize Nova. Týká se totiž transakce, kterou společnost CME odkoupila od Dr. Železného akcie společnosti Nova Consulting, a zejména konstrukce jejich vzájemné smlouvy. Znovu je třeba zopakovat, že tato kauza probíhala a probíhá zcela mimo zákonné kompetence a působnost Rady a s dalšími dvěma souvisí pouze jmény některých aktérů.
K londýnské arbitráží. Tam se jednalo o spor mezi americkým občanem Ronaldem Lauderem a Českou republikou.
Proběhla podle pravidel UNCITRAL a dohody České republiky a USA o ochraně investic. Česká republika v tomto sporu uspěla jednoznačně shodným výrokem všech tří arbitrů. Za Českou republiku jednalo Ministerstvo financí, právně zastoupené prostřednictvím kanceláře Clifford Chance.
Stockholmská arbitráž. Ve sporu mezi CME a Českou republikou zastupoval Českou republiku stejný subjekt, byly použity stejné důkazní prostředky, svědci a stejné argumenty, a přesto je zde překvapivě opačný výsledek. Je však třeba zdůraznit, že toto řízení dosud není uzavřeno a jak víte, bude pokračovat druhým kolem 22. ledna příštího roku. Vzhledem k této skutečnosti Rada konstatuje, že komentář může podat jen Ministerstvo financí České republiky. To také 12.12. podalo jménem České republiky stockholmskému odvolacímu soudu návrh na zrušení mezitímního arbitrážního nálezu a vyhlásilo věcné informační embargo do ukončení soudního řízení. Rada tento požadavek Ministerstva financí respektuje a bude komentovat pouze informace přístupné v otevřených zdrojích, nebo ty, u nichž má souhlas s jejich zveřejněním.
V souvislosti s výsledkem stockholmské arbitráže mezi CME a Českou republikou byla vyslovena na parlamentní půdě některá nepodložená obvinění vůči Radě. Jedná s především o tyto dvě skutečnosti:
a) Rada je údaje zodpovědná za bývalé organizační uspořádání v TV NOVA, kdy vedle sebe existovaly společnost držící licenci k vysílání CET 21 a její servisní firma ČNTS.
b) Rada zaslala CET 21 dopis, ve kterém mimo jiné vyjádřila svůj názor na exkluzivitu vztahu mezi licencovanou společností a její servisní firmou, a tím Rada údajně napomohla společnosti CET 21 k přerušení spolupráce s ČNTS.
K tomu Rada považuje za nezbytné uvést tyto skutečnosti. K věci a): ono kritizované organizační uspořádání nevzniklo na popud Rady, nýbrž s tímto návrhem přišla sama TV Nova, tedy společnosti CET 21 a ČNTS, a stalo se tak nedlouho po udělení licence ještě v roce 1993. Šlo o dobově podmíněné a tehdejší společenskou a politickou situaci reflektující řešení, mimo jiné zdůrazňované obavou z výprodeje rodinného stříbra. Toto řešení odrazilo i tehdejší masivní politickou podporu vznikajícího soukromého sektoru v přijatém duálním systému vysílání.
Rada v tehdejším složení za předsednictví pana Korteho, která udělila licenci CET 21, toto organizační uspořádání akceptovala. Pak byla Poslaneckou sněmovnou v roce 1994 odvolána. Nikdo z tehdejších členů Rady už dnes není jejím členem. Ve stejném roce zvolená Rada ze dvou třetin v novém personálním složení naopak vyzývala ke spojení CET 21 a ČNTS do jedné společnosti, a to v souvislosti se správním řízením, vedeným od 23.7.1996 do 16.9.1997 s ČNTS pro podezření z neoprávněného vysílání.
Ronald Lauder jako většinový vlastník ČNTS, resp. jeho firma CME, však ani tehdy ani později neměl o účast v licencované společnosti CET 21 zájem. Právě naopak, stav, kdy byla servisní firma mimo přímou působnost právního orgánu, právě tehdy jak ČNTS, představované dr. Železným, tak CME, resp. jejím vlastníkům, plně vyhovoval.
Úplné vyloučení servisní firmy z jakékoliv působnosti správního orgánu pak dovršila novela zákona o vysílání, provedená zákonem č. 301/1995 Sb., která umožnila provozovatelům požádat o zrušení příslušných nepohodlných licenčních podmínek. Toho samozřejmě všichni provozovatelé hned v prvních dnech roku 1996 využili a o zrušení požádali. Autory této novely byli tehdejší poslanci Marvanová, Přibáň a Zemina, jako předkladatel byl podepsán tehdejší předseda Stálé komise pro sdělovací prostředky pan poslanec Kasal.
Rada na problematičnost této novely zákona upozorňovala a do poslední chvíle se jí bránila vzhledem k jejím důsledkům i pro situaci v TV NOVA.
Ke zrušení obecně známé licenční podmínky č. 17, licence CET 21, která umožňovala kontrolu Rady nad servisní firmou, došlo až pod opakovaným tlakem poslanců, když Stálá komise pro sdělovací prostředky k tomu Radu přímo v závěru roku 1996 vyzvala.
A nyní k dopisu. Dopis signovaný předsedou Rady byl projednáván Radou v březnu 1999 a vyjadřoval obecné stanovisko Rady k zákonem vyžadované podobě vztahů mezi provozovatelem a servisní organizací. Rada se nevyjadřovala ke konkrétnímu smluvnímu uspořádání mezi CET 21 a ČNTS. Stanovisko bylo sděleno na žádost CET 21. Sdělení však neproběhlo v režimu správního řízení, ale jednalo se o odpověď na dopis provozovatele, poskytnutou v obvyklé formě. Tento dokument navíc neměl a nemá přímý vztah ke sporu CET 21 a ČNTS. Textově shodné stanovisko bylo v minulosti několikrát Radou použito i pro korespondenci s jinými provozovateli.
Otázka exkluzivity vztahů CET 21 a ČNTS podle vzájemných smluvních ujednání je předmětem soudního sporu mezi těmito společnostmi.
Předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Muchka: Tento spor poté, co jej Nejvyšší soud nedávno vrátil k novému projednání, začínal vlastně opět od nuly. Negativní názor na exkluzivitu vztahů mezi provozovatelem a servisní organizací Rada již v době platnosti zákona č. 468/1991 Sb., vyslovila na základě rozboru ustanovení tohoto zákona. Exkluzivita vztahů mezi licencovanou společnosti a její servisní firmou zakládá podle Rady nebezpečí, že licencovaný subjekt ponese právní odpovědnost za věci, které sám nemůže ovlivnit.
Můžeme tedy shora uvedené shrnout následovně. Smluvní uspořádání mezi CET 21 a ČNTS Rada nemodelovala, ale vzala na vědomí. Rada přitom mohla pouze rozhodnout o tom, že smluvní uspořádání je v souladu s českým právním řádem, zejména s předpisy v oblasti vysílání, nikoliv však garantovat toto uspořádání i věcně. Schvalování se tedy týkalo principu uspořádání a nikoliv obsahu, to je vzájemných práv a povinností. Tyto jsou v oblasti soukromého práva, a tedy mimo dosah Rady. Rada pouze akceptovala, že provozovatel licence spolupracuje s dalším subjektem. Nemohla toto uspořádání garantovat, neboť šlo z hlediska právního o jejich projevy svobodné vůle. Jediným držitelem licence byla a dosud je společnost CET 21.
Zrušení licenční podmínky č. 17 nebylo svévolným jednáním Rady, jak bývá interpretováno. Rada zahájila správní řízení o zrušení licenční podmínky č. 17 na základě návrhu provozovatele vysílání, kterému tuto možnost dala shora citovaná novela vysílacího zákona. Účelem předmětné novely bylo nepochybně oslabení vlivu státu, resp. jeho orgánů v oblasti soukromého vysílání, na provozovatele tohoto vysílání, a naopak posílení pozice a samostatnosti provozovatelů.
Pokud je zrušení licenční podmínky č. 17 interpretováno jako porušení smlouvy o ochraně investic, je nutno uvést, že tato licenční podmínka znamenala možnost státu, resp. Rady, vykonávat své pravomoci ohledně licence i v servisní organizaci. Jak ale bylo uvedeno, této možnosti se Rada nezbavila z vlastní vůle, ale z rozhodnutí tehdejší sněmovny, která zákon č. 301/1995 Sb., přijímala.
Správní řízení bylo nezbytnou a zcela zákonnou reakcí na situaci, kdy faktickým provozovatelem vysílání byla ČNTS. Tento stav byl v rozporu se zákonem i s licenčními podmínkami. Pokud byl tento krok vnímán jako určitá hrozba, je to věc subjektivního vnímání na straně CME, neboť takový postup byl povinností Rady podle tehdy platného zákona. Rada tak chtěla zamezit tomu, aby servisní organizace vykonávala práva a povinnosti provozovatele vysílání, k čemuž nebyla oprávněna.
Z informací, které jsou veřejně přístupné, je pak možné následující srovnání londýnské a stockholmské arbitráže ve vztahu ke shora uvedenému.
***
K organizačnímu uspořádání TV Nova:
Obě arbitráže hodnotí původní organizační uspořádání Novy jako nevhodné. Stockholmská arbitráž v rozporu se shora uvedenými skutečnostmi viní ze vzniklé ztráty CME Českou republiku. Londýnská arbitráž naopak ve shodě se skutečností konstatuje, že pan Lauder měl později řadu příležitostí organizační uspořádání Novy změnit, ale neučinil tak, a to z vlastní vůle, a ČR proto nenese za jeho ztrátu jakoukoli odpovědnost.
K dopisu Rady:
Londýnská arbitráž nepřikládá dopisu rady žádnou právní relevanci. Význam je plně v souladu se skutečností. Stockholmská arbitráž dopisu připisuje právní relevanci, která je v rozporu se skutečností. Ke stejným závěrům, k jakým došli rozhodci londýnské arbitráže, dospěl jak známo i český rozhodce ze stockholmské arbitráže, který výrok stockholmské arbitráže napadl ve svém separátním stanovisku.
Rada dále poznamenává, že samo jednání stockholmské arbitráže v této věci je pochybné, neboť žalující strana nizozemská firma CME podle dokladů Rady nebyla spoluvlastníkem společnosti CET21 a tedy ani přímým investorem do ČNTS. Tím byla německá CEDC, dohoda o ochraně investic mezi ČR a Nizozemskem se k této investici tedy nevztahuje.
Společnost CME zatím úspěšně, ale v rozporu se skutečností vytváří dojem, že je právním nástupcem CEDC. Podle názoru Rady tomu tak není, mj. proto, že CEDC dosud existuje, stále vlastní 1, 25 % majetkových podílů ve společnosti CET21 a CME žádný doklad o právním nástupnictví dodnes nepředložila. Za velmi důležitou pro posouzení situace považuje Rada skutečnost, že společnost CME vstoupila do servisní firmy ČNTS v rozporu se zákonem bez předchozího souhlasu rady i bez jejího vědomí, přičemž tento protiprávní stav následně legalizovala až zmíněná problematická novela č. 301/95 Sb., jež servisní firmu uvolnila od dohledu správního orgánu.
Rada rovněž upozorňuje na závažnou skutečnost, že ke sporu TV Nova došlo až po té, co se R. Lauder začátkem roku 1999 rozhodl prodat svoji firmu CME společnosti SBS, a to včetně licence CET21, která však CME nenáležela. Obchodní transakce se nakonec nerealizovala právě z důvodu, že společnost CME nebyla s to budoucímu obchodnímu partneru vlastnictví nebo kontrolu licence TV Nova prokázat.
Nyní považuji za nezbytné pro ilustraci uvést dva z tehdy vážně míněných a předložených návrhů zástupců CME na možné řešení situace: buďto společnost CME na licenci připsat, opakuji připsat, nebo licenci jejímu držiteli odebrat a ihned ji předat CME, tedy bez jakéhokoliv licenčního řízení, požadovaného bezpodmínečně zákonem. Podle názoru Rady právě toto svědčí o poněkud nadhledovém přístupu některých zahraničních společností k českému právnímu řádu.
V té souvislosti vnímá Rada i v poslední době několikrát vyslovené názory o nadřazenosti mezinárodních smluv nad naše zákony. Podle článku 10 Ústavy ČR pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Úmluvy o mezinárodní ochraně investic mezi takové smlouvy nepatří. Chtěl bych zde opakovat myšlenku, že stát uzavírající bilaterální smlouvy na základě dobrovolné a téměř absolutní vlastní submisivity se chová jako sebevrah a mezinárodně politický masochista. Zároveň je možno označit místo na světě, kde lze podnikat s úplnou garancí státu za podnikatelská rizika a neúspěchy, za podnikatelský ráj. Ano, Rada ve své práci samozřejmě respektuje jak § 12 odst. 11, tak i § 20 odst. 2 a § 21 odst. 5 vysílacího zákona, které pojednávají o mezinárodních smlouvách, ale ve shora uvedených mezích, nastavených Ústavou. Pokud by tomu mělo být jinak, nepotřebovali bychom naše zákony a stačily by nám mezinárodní smlouvy, což je samozřejmě nesmysl.
A nyní ke kauze TV3. Pro snazší orientaci uvádí Rada faktografii a zaměří se na obsáhlejší popis pouze některých zásadních skutečností, podstatných pro rozhodování Rady ve věci, a to s přihlédnutím k trvajícím dvěma správním řízením.
1. Licenci k lokálnímu terestrickému televiznímu vysílání v Hradci Králové obdržel Martin Kindernay jako fyzická osoba v roce 1996. V té době společnost European Media Ventures, S. A. se sídlem v Lucembursku, která později investovala do společnosti TV3, a. s., poskytující Martinu Kindernayovi služby, ještě neinvestovala a nemohla mít tudíž jakýkoliv vztah k licenci.
2. Společnost EMV, S. A. nebyla investorem TV3 ještě ani v době rozšíření licence Martina Kindernaye o jedenáctý kanál v Praze v roce 1999. Ani v tomto případě tedy nemohla mít k licenci žádný vztah.
3. Provozovatelem vysílání s licencí k lokálnímu televiznímu vysílání v Praze (TV3 Praha) a Hradci Králové (TV3 Hradec Králové) byla od jejího udělení až do října 2001 fyzická osoba Martin Kindernay.
4. Společnost TV3 je jakožto držitel satelitní registrace provozovatelem televizního vysílání programu s názvem TV3 cz prostřednictvím družice a kabelových systémů na celém území ČR.
5. Licence Martina Kindernaye kombinuje původní a převzaté vysílání. Martin Kindernay v časech mimo vlastní původní lokální a metropolitní vysílání je podle platných licenčních podmínek povinen přebírat program TV3 cz provozovatele TV3, a. s.
6. Podílníku v TV3 společnosti EMV, jejímiž hlavními podílníky jsou dle záznamu v obchodním rejstříku investiční fond Argus Capital, Peter Gerwe a Jan Obrman, nikdy nevznikl právní nárok na žádnou licenci pro televizní vysílání a nemohl tedy nikdy mít ani de jure kontrolu nad licencí Martina Kindernaye. Martin Kindernay a TV3 jsou samostatní provozovatelé se samostatnými a věcně odlišnými oprávněními k vysílání. Jejich vzájemný vztah se odvíjí od shora uvedené licenční podmínky. Provozovatel televizního vysílání s licencí Martin Kindernay požádal Radu o převedení licence z fyzické na právnickou osobu. Učinil tak v souladu s dohodou, kterou uzavřels EMV, S. A. dne 22. 6. t. r., která byla předložena Radě. V dohodě se Kindernay zavázal požádat o převedení licence na právnickou osobu, a to buď na společnost KTV se sídlem v Lucembursku, nebo v případě neschválení tohoto převodu Radou na právnickou osobu, kterou podle dikce vysílacího zákona a dané smlouvy založí či převezme v ČR. Převedení licence z fyzické na právnickou osobu, vlastněnou stoprocentně původním držitelem licence umožňuje od 4. 7. t. r. nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ve svých přechodných ustanoveních.
7. Dne 28. srpna při tzv. návštěvním dnu informoval Martin Kindernay spolu se zástupci EMV a TV3o uvažovaných dvou variantách převodu licence, a to na lucemburskounebo na českou právnickou osobu. Po té téhož dne požádal Martin Kindernay o převedení licence na lucemburskou společnost KTV. Tato žádost byla Radou zamítnuta 11. 9. t. r., a to na základě znalosti právního a smluvního pozadí věci. Správní rozhodnutí ve věci žadatel plně akceptoval. Po rozhodnutí Rady o zamítnutí převodu na společnost KTV proto M. Kindernay dne 17. září v souladu se shora zmíněnými ujednáními mezi ním a EMV požádal o převedení licence na společnost RTV Galaxie se sídlem v ČR. Rada této žádosti dne 9. října vyhověla.
8. V obou společnostech, jak KTV, tak RTV Galaxie, má M. Kindernay 100% majetkovou účast tak, jak to požaduje § 68 odst. 6 vysílacího zákona. Žádost o převod licence na společnost KTV Rada zamítla zejména proto, že postavení žadatele ve společnosti KTV je omezena na vlastnictví společnosti, když jeho vliv v orgánech společností je značně omezen. Rada vycházela z přesvědčení, že podmínka 100% vlastnictví podílu ve společnosti byla zákonodárci stanovena zejména proto, aby byl zachován jeho vliv na licenci a tudíž i jeho odpovědnost za vysílání. Jinak by její uvedení v zákoně totiž postrádalo smyslu a byla by popřena základní zásada zákona, kterou je nepřevoditelnost licence.
9. Správnost názoru Rady v této věci paradoxně potvrdila i žaloba společnosti KTV proti zamítavému rozhodnutí Rady, podaná k Městskému soudu v Praze dne 8. října. Radu totiž žaluje společnost, kterou 100% vlastní M. Kindernay. Ten však radě již před tím písemně potvrdil, že správní rozhodnutí bezvýhradně přijímá a nebude je nijak napadat.
Z uvedeného vyplývá, že ve společnosti KTV nerozhoduje 100procentní majitel společnosti, a proto tedy nemůže mít ani jako provozovatel zákonem stanovenou kontrolu nad vysíláním. Mezi vlastníkem společnosti a jejími orgány neexistuje shoda. pokud by tedy rada převod na KTV schválila, musela by za tohoto stavu věci jako další krok ihned zahájit správní řízení o odnětí licence.
Žaloba na radu vychází z výkladu § 68 odst. 6 vysílacího zákona, který na základě objednávky žalujícího zpracoval pan doc. Mikule. Ten předpokládá, že převedení licence je podmíněno pouze splněním podmínky 100 % vlastnictví. Rada tuto podmínku v souladu s právním názorem svého úřadu a dalších pokládá za nutnou, ale nikoli postačující. Takovým způsobem proto taképostupovala při posuzování všech dosud podaných žádostí podle shora citovaného přechodného ustanovení vysílacího zákona. Správnost tohoto názoru a postupu rady ve věci aplikace ustanovení § 68 odst. 6 vysílacího zákona potvrdilo i stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd ČR z 29. října t. r.
11. V jednání mezi Martinem Kindernayem a společností TV 3 nedocházelo k dohodě a konflikt naopak stále eskaloval. Na 17. schůzi parlamentní komise proto rada navrhla, že poskytne Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR i veřejnosti informace, které lze v kauze uveřejnit, protože správní řízení je dle správního řádu neveřejné. Následně se tak stalo na 18. schůzi stálé parlamentní komise pro sdělovací prostředky 28. listopadu.
12. Na 17. schůzi stálé komise rovněž pan Kindernay rovněž veřejně prohlásil, že nemá kontrolu nad vysíláním stanice TV3. Toto a další částečně rozporná písemná sdělení radě od obou stran ve věci bylo pro radu důvodem, že na svém 20. zasedání zahájila správní řízení s TV3 pro podezření z nezákonného vysílání a s RTV Galaxie pro podezření ze ztráty kontroly provozovatele nad vysíláním uložené zákonem. V rámci obou správních řízení rada nařídila a ve dnech 4. a 11. 12. vedla nařízená ústní jednání s oběma stranami sporu. Obě strany byly v rozhodnutí o zahájení správního řízení vyzvány k nápravě v sedmidenní lhůtě.
Společnost EMV v tomto případě vložila prostředky do společnosti TV3 a. s., a nikoli do provozovatele vysílání s licencí. K licenci M. Kindernaye investor nikdy neměl a dosud nemá žádný vztah. Změna tohoto stavu, umožněná novým vysílacím zákonem a rozhodnutím rady, to je event. převod podílu ve společnosti, na níž byla licence převedena, je nyní záležitostí obou stran sporu a je vyhrazen jejich dohodě. Z hlediska pravomocí rady pro ni byly vytvořeny všechny potřebné předpoklady. Nelze klást radě za vinu, že dva subjekty, disponující svobodnou vůlí, se odmítají dohodnout, protože mají vyhraněné představy o výhodnosti jednotlivých řešení.
Ještě krátce k otázce převodu licence na právnickou osobu, v níž má držitel licence 100 % majetkovou účast. Obecně platí, že žádný správní orgán nesmí svým rozhodnutím navodit nezákonný a protiprávní stav. § 68 odst. 6 vysílacího zákona, kterému se v mediálních kruzích říká „lex Kindernay“, stanoví, že fyzická osoba, která je provozovatelem vysílání s licencí nebo provozovatelem převzatého vysílání, může do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona požádat, aby licence nebo registrace, která jí byla udělena, byla převedena na právnickou osobu. Rada žádosti vyhoví pouze v případě, že půjde o právnickou osobu, v níž má fyzická osoba 100 % majetkovou účast. Z tohoto textu rada vyvozuje, že podmínka 100 % účasti je nutná pro další postup podle zákona, ale nikoli postačující pro automatický a nárokový převod licence. V takovém případě by musela poslední věta znít např. „pokud půjde o právnickou osobu, v níž má fyzická osoba 100 % majetkovou účast, rada žádosti vyhoví“.
Co do merita věci si rada, jak bylo uvedeno, vyžádala stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Toto stanovisko dochází k jednoznačnému závěru, že na převod licence, čili na vyhovění žádosti dne § 68 odst. 6 zákona, není právní nárok ani při splnění podmínky majetkové účasti držitele licence a je na uvážení rady, jak žádost posoudí.
Dále je třeba uvést, že ustanovení § 68 odst. 6 neplatí bez dalšího, čili rada musí přihlížet i k jiným ustanovením zákona, která jsou pro ni závazná a která je povinna při svém rozhodování respektovat a řídit se jimi. Rada je v rámci své pravomoci a působnosti, čili při výkonu státní správy v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, povinna vždy dohlížet na dodržování právních předpisů v dané oblasti, na zachování plurality vysílání a nezávislosti jeho provozování. Při svém rozhodování tedy rada musí posuzovat vždy všechny okolnosti, a to i v případě převodu licence dle ustanovení § 68 odst. 6 zákona. Rada tedy předmětnou věc zkoumala také zejména z hlediska ustanovení § 3 odst. 2, § 4 odst. 2, § 14 odst. 1, § 17 odst. 1, § 32 odst. 1 zákona a na základě takto posouzeného skutkového stavu věc zhodnotila a rozhodla.
Rada nemohla schválit převod licence na jakoukoli společnost. Jednání společnosti KTV navozovalo stav netransparentnosti, když formální vlastník Martin Kindernay byl při jednání za společnost uveden v jejích orgánech pouze mezi řediteli druhé kategorie s omezenými pravomocemi. Společnost KTV, která byla formálně vlastněna Martinem Kindernayem, vystupovala v rozporu s jeho zájmy, což vyvrcholilo podáním žaloby na rozhodnutí rady o neschválení převodu licence, který vlastník společnosti plně akceptoval. Nesoulad mezi vlastníkem společnosti a jejími orgány nezakládá obecně přesvědčení bezproblémové budoucnosti společnosti.
Názor rady ve věci potvrzuje i právní stav, který trval čtyři týdny, kdy byly na radu podány časově souvisle dvě žádosti o převod licence na dvě různé společnosti od téhož žadatele. Podle názoru doc. Mikule by tedy rada v obou případech musela rozhodnout kladně. Dále nelze přijmout názor, že zákon v přechodných ustanoveních vylučuje sám svou působnost stanovenou v předchozích paragrafech. Mechanická aplikace § 68 odst. 6 podle doc. Mikule by vedla např. k situaci, že by rada musela vyhovět žádosti fyzické osoby provozovatele na jím 100 % vlastněnou právnickou osobu, která má např. ve svých stanovách aktivity, vysílacím zákonem citované jako důvod k odnětí licence. Rada nemá informaci, že by právě toto bylo záměrem Poslanecké sněmovny při tvorbě a schvalování nového vysílacího zákona. Námitka o možném řešení situace dodatečným zahájením řízení o odnětí licence neobstojí, protože jednou ze základních zákonných povinností rady je licenci v takovém případě vůbec neudělit. proto při postupu podle § 68 odst. 6 rada po kontrole splnění nutné podmínky, tj. 100 % vlastnictví, bere v úvahu další ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. v souladu s pravidly logického i systematického výkladu právních norem. Stanovisko doc. Mikule dovedené ad absurdum by vedlo k tomu, že zde v případě transformací podle § 68 odst. 6 může vzniknout celá množina provozovatelů, pro kterou bude platit jako jediná licenční podmínka 100 % majetková účast původního držitele licence, aniž by byli nuceni plnit další ustanovení zákona na rozdíl od všech ostatních provozovatelů. Rovněž toto jistě bylo stěží záměrem zákonodárce.
K možné otázce o doložení skutečného vlivu Martina Kindernaye ve společnosti RTV Galaxie jen tolik, že doklady, které rada k žádosti obdržela, jsou notářsky ověřené kopie smluvních dokumentů a výpisy z obchodního rejstříku. Rada považuje za průkazné i to, že do dnešního dne včetně není k dispozici žádný signál, že by 100 % vlastník neměl ve své společnosti rozhodující vliv a nemohl tak vykonávat zákonem požadovanou kontrolu nad vysíláním. Další doklad byl získán při nařízeném ústním jednání se společností RTV Galaxie.
K některým dalším bodům faktografie. Správní řízení s oběma stranami bylo zahájeno po zjištění pochybností o souladu stavu na obrazovce se zákonem. pro správní orgán je nepřípustné sdělovat informace o probíhajícím správním řízení. Omezíme se proto pouze na skutečnosti známé před zahájením správního řízení. Ještě je třeba velmi zřetelně zdůraznit to, co ve spolu pravděpodobně hraje významnou roli. Udělené licence nikdy neumožňovaly a nebyly ani uděleny jako základ k další celoplošné televizi.
Protože při analogovém vysílání to není prostě technicky možné, a to ani při případném 100% využití té části spektra, dnes vyhrazené pro přechod na digitální vysílání. V tomto smyslu je proto třeba vnímat jako naprosto nepodložené a pravděpodobně i tendenčně mylné informace, které před časem zveřejňovali někteří představitelé TV3 o tom, že Rada blokuje přidělení kmitočtů, dále kuriózní a samozřejmě zamítnutou žádost provozovatele o „licenci k celoplošnému regionálnímu vysílání“ a v neposlední řadě i skutečnost, že na internetových stránkách Argus Capital Partners se toto i dnes uvádí jako záměr a důvod investice do TV3. Pokud někdo americké investory v tomto smyslu mylně informoval a klamal, nebyla to v žádném případě Rada.
Na již zmíněném návštěvním dnu 28. 8. tohoto roku byla Rada přímo dotázána, kterou z možných variant převodu by upřednostňovala. Rada samozřejmě důrazně odmítla vztahy mezi subjekty jakkoli modelovat.
Rada při svém červnovém rozhodování o prodloužení platnosti licence Martina Kindernaye do konce zákonem stanovené lhůty sledovala kromě potvrzení směrem k zahraničním investorům, že licence není ohrožena ukončením původní platnosti zejména to, aby případným novým licenčním řízením nebyl zkrácen divák, protože až do doby udělení nové licence by se na příslušných kmitočtech a oblastech dlouhodobě terestricky nevysílalo. Z dnešního pohledu by k řešení situace nijak nepřispělo ani možná varianta kratšího, například jednoročního prodloužení termínu platnosti licence. Protože postup obou stran nesměřoval k jimi původně deklarovanému řešení a v rámci začínajícího sporu zejména společnosti kolem TV3 zahájily již v září tohoto roku masivní korespondenční a PR kampaň proti Radě s opakovanými hrozbami sankcí proti Radě a arbitráží proti republice, informoval jsem o věci včetně přiložených dokladů předsedu vlády a ministry financí a zahraničních věcí dopisem ze 24. zářítohoto roku. Stejnou informaci jsem poskytl i vedení stálé komisi pro sdělovací prostředky, takže příslušné státní orgány byly již koncem září a to přímo Radou, informovány o tendencích vytvořit jistou analogii s TV NOVA a směřovat k další arbitráži proti České republice.
I v rámci probíhajících správních řízení Rada usilovala o uspokojivé vyřešení konfliktu a v tom směru působila a působí na obě strany sporu. Radu proto nelze v daném případě vinit z pochybení nebo nečinnosti.
V případném sporu o výklad citovaného § 68 odst. 6 vysílacího zákona přísluší konečný výrok a výklad pouze soudu. Rada proto odmítá množící se útoky na její jednání a rozhodování, které sice často nepostrádají hrubost, zato téměř ve všech případech postrádají znalost alespoň základních skutečností a informací, umožňující věc objektivně a spravedlivě posoudit. Protože vzhledem k režimu správního řízení nelze většinu dokumentů zveřejnit, je Rada připravena poskytnout je příslušným parlamentních orgánům.
Rada si je velmi dobře vědoma, že v rámci své působnosti pracuje se zákony, které se tvoří na tomto místě. Možnosti Rady do jejich tvorby zasáhnout jsou co do konečné podoby minimální. V tom smyslu vnímá Rada i nedávnou odpověď premiéra na interpelaci poslance Svobody ve věci odpovědnosti za případné negativní dopady arbitrážních řízení UNCITRAL. Pro zajímavost ještě uvádím, že odborný specializovaný bulletin Evropské unie a její European Media Observatore, který výsledky arbitráží v posledním čísle rozebírá a komentuje, označuje za původce této situace ne příslušné státní orgány, ale dikci naší mediální legislativy.
Závěrem bych se pouze omezil na konstatování, že presumpce neviny poskytovaná, a to nejen u nás i přímo přistiženým pachatelům trestných činů, byla v případě citovaných kauz směrem k Radě pravděpodobně poprvé v historii polistopadové České republiky transformována na presumpci viny. Děkuji za pozornost.
